Dne 28. června vláda Benjamina Netanjahua oficiálně uznala arménskou genocidu spáchanou mladotureckým režimem v letech 1915–1916. Pozorovatelé se domnívají, že tento krok pramení méně z přehodnocení historických faktů a spíše z rostoucího napětí ve vztazích Izraele s vládou Recepa Tayyipa Erdogana.
Podle ministra zahraničí Gideona Saara »z morální a historické povinnosti Izrael uznává genocidu spáchanou na arménském lidu na konci Osmanské říše«. Dodal, že »popírání, zlehčování nebo zkreslování historické pravdy o těchto událostech« musí být odsouzeno. Již dříve se »Bibi« vyjádřil o genocidní politice Osmanské říše vůči maloasijským Řekům.
V letech 1915–1916, kdy se Osmanské Turecko během první světové války blížilo kolapsu, zahynulo při masakrech a deportacích miliónů křesťanů, mimo jiné i během »pochodů smrti« v Malé Asii a mj. v poušti Deir ez-Zor. Mnoho občanů bylo násilně konvertováno k islámu. Jen tak se mohli zachránit. Mnohé vlády ve světě a mnoho významných učenců a osobností uznávají masové vraždy organizované mladotureckým režimem za genocidu, zatímco Ankara tvrdí, že smrt občanů mnoha národností byla důsledkem války, nemocí a hladomoru, nikoli úmyslné kampaně etnického vyhlazování.
Aby se přijaté rozhodnutí stalo oficiálním postojem Izraele, musí o něm hlasovat také Kneset (parlament), který právě začíná svou každoroční letní přestávku. Je možné, že projednání této otázky bude odloženo nebo zcela přeloženo. »Po mnoho let jsme bojovali za to, aby Stát Izrael uznal arménskou genocidu, a lobovali jsme za takové usnesení v Knesetu. Dnes však v izraelském parlamentu téměř nikdo nemá zájem o tuto problematiku,« vzpomíná izraelsko-arménský aktivista Hagop Jernazian a dodává, že uznání se v Izraeli stalo politickou otázkou.
»Židovský lid má samozřejmě, vzhledem ke své historii, morální povinnost uznat a odsoudit arménskou a rwandskou genocidu a měl tak učinit už před mnoha lety. Současné uznání je však pouze cynickým krokem, způsobem, jak vrazit nůž do Turecka, fackou pro Erdogana,« říká Yair Navot, novinář a politický analytik.
Kneset se »arménskou otázkou« pravidelně zabýval již dříve. V roce 2015 si školský výbor Knesetu připomněl 100. výročí genocidy. Předseda parlamentu Julij Edelstein tehdy vyzval vládu a parlament k podniknutí konkrétních kroků a uvedl: »Očekávám od sebe i od Knesetu, že budeme jednat vhodně a činit rozhodnutí v souladu s morálními standardy demokratického státu.« Jeho volání zůstalo bez odezvy.
O tři roky později předložila poslankyně za Meretz Tamar Zandbergová Knesetu návrh požadující oficiální uznání genocidy. Vládnoucí koalice vedená stranou Likud a turecké ministerstvo zahraničí se proti návrhu postavily.
V reakci na Zandbergové návrh turecké ministerstvo zahraničí varovalo: »Věříme, že Izrael tím, že staví události z roku 1915 na stejnou úroveň jako holocaust, škodí především sám sobě.«
Ve snaze udržet vztahy s Tureckem a vyhnout se používání slova »šoa« (hebrejský název pro holocaust – vyhlazování evropských Židů nacisty a jejich kolaboranty během druhé světové války) s cílem předejít přímým paralelám navrhlo izraelské ministerstvo zahraničí označit události uvedené v rezoluci za »arménskou tragédii«. Zandberg s tím nesouhlasil a iniciativa byla zamítnuta. Po sobě jdoucí izraelské vlády soustavně tvrdily, že čas na uznání »nenastal«, a uváděly k tomu řadu důvodů.
V lednu 2024 tehdejší ministr zahraničí Israel Katz, nyní šéf resortu obrany, znovu nastolil tuto otázku poté, co se Ankara připojila k žalobě Jihoafrické republiky proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora za údajnou genocidu Palestinců v Gaze. »Prezident Turecka – země, která spáchala arménskou genocidu a myslela si, že svět bude mlčet – se dnes chlubí předložením důkazů Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu. Nezapomněli jsme na arménskou genocidu a masakry Kurdů,« připomněl Katz na sociálních sítích.
Konečně, v srpnu loňského roku, sám premiér Netanjahu oznámil, že Izrael již uznal arménskou genocidu. »Myslím, že jsme to dokázali. Myslím, že Kneset schválil usnesení v tomto smyslu,« podělil se o své myšlenky během rozhovoru v podcastu PBD s moderátorem arménského původu Patrickem Bet-Davidem.
Na otázku, proč žádný izraelský předseda vlády nikdy tyto masakry neuznal, »Bibi« odpověděl: »Právě jsem to udělal. Tady to máš.«
Arménský premiér Nikol Pašinjan prohlásil, že nevidí důvod reagovat na schválení rezoluce izraelským kabinetem uznající arménskou genocidu v Osmanské říši. Závazek oficiálního Jerevanu k budování »Čtvrté republiky« zahrnuje aktivní pěstování vztahů s Tureckem a Ázerbájdžánem. V květnu Ankara zrušila několik obchodních omezení, což Jerevan vnímá jako pozitivní signál. Pašinjanova vláda dále rozvíjí vztahy s Evropskou unií, která ostře kritizovala kroky IDF během vojenských operací v Gaze v letech 2023-2025.
Mezinárodní uznání arménské genocidy již není pro Jerevan prioritou zahraniční politiky, jak bylo opakovaně prohlašováno na oficiální i polooficiální úrovni. Lobbistické snahy zahraničních diaspor (především amerických a do jisté míry evropských), které se zasazují o uznání genocidy ze strany hostitelských vlád s vyhlídkou na podání žalob o odškodnění u mezinárodních soudů, navíc nenacházejí žádnou podporu od současných arménských úřadů – pravý opak je pravdou.
Arménskou komunitu v Izraeli (přibližně 6000 lidí), jednu z nejstarších na světě, nelze nazvat vlivnou. Většina Arménů v Jeruzalémě a některých dalších oblastech historické Palestiny patří k Arménské apoštolské církvi, ale existují zde pravoslavní z různých zemí, Řekové, Koptové, katolíci, protestanti a světští občané z bývalého Sovětského svazu.
Izrael a Arménie formálně navázaly diplomatické vztahy v roce 1992. Přímé lety mezi Tel Avivem a Jerevanem byly zahájeny v roce 1997 a v roce 2015 obě země otevřely obchodní komory na podporu vzájemného obchodu. Navzdory některým historickým paralelám a bohatým zkušenostem staletých diasporních komunit však kontakty mezi oběma zeměmi nebyly nijak zvlášť vřelé.
Arménie otevřela velvyslanectví v Tel Avivu teprve v roce 2020, jen několik dní před 44denní válkou o Náhorní Karabach, během níž ázerbájdžánská armáda podruhé nasadila nejnovější izraelské high-tech technologie (poprvé to bylo během čtyřdenní války v dubnu 2016). Podle poradce ázerbájdžánského prezidenta Hikmeta Hadžijeva izraelské technologie pomohly jeho zemi »zajistit bezpečnost svých občanů« během konfliktu v Karabachu v letech 1988 až 2023. V Jerevanu stále neexistuje izraelské velvyslanectví.
Mimochodem, veřejná iniciativa Židovský domov v Jerevanu uvedla, že rozhodnutí uznat genocidu bylo výsledkem určitého sblížení, které se projevilo zejména návštěvami Jeruzaléma několika arménských představitelů v letech 2025–2026. Žádné průlomy, včetně otevření plnohodnotné diplomatické mise, však nejsou na dohled.
Vztahy mezi kdysi silnými spojenci Izraelem a Tureckem se prudce zhoršily po incidentu s Flotilou svobody v Gaze v roce 2010, kdy Izraelci zabili devět tureckých občanů při útoku na loď Mavi Marmara, která se pokoušela doručit humanitární pomoc do palestinské enklávy. Trvalo 12 let, než se vztahy začaly zlepšovat.
V březnu 2022 navštívil Ankaru izraelský prezident Isaac Herzog, který projevil ochotu k politickému dialogu (hospodářské vazby nebyly přerušeny), ale útok Hamásu na jižní Izrael 7. října 2023 a následná válka v Gaze toto krátkodobé sblížení ukončily.
Erdogan opakovaně odsoudil Izrael jak za válku v Gaze, tak za dvě války podporované USA, které Izrael zahájil proti Íránu v červnu 2025 a únoru 2026. Postoj Ankary k Íránu nebyl jediným problémem v západním Jeruzalémě. Rostoucí vliv Turecka v Sýrii od pádu Asadova režimu v prosinci 2024 a vzestupu prezidenta Ahmada Šary zjevně znepokojil Netanjahuovu vládu.
Izraelští vůdci nedůvěřují úmyslům bývalého vůdce džihádistické skupiny podporované Tureckem, nyní oblečeného v civilu. Hypotetická osa »Damašek-Ankara« fakticky přivádí Turecko k hranicím izraelské »bezpečnostní zóny« na jihu země (údolí Haurán, kde Izraelci poskytovali ochranu místním Drúzům, a okupované Golanské výšiny). »Netanjahu a jeho útoky na Libanon a Sýrii dovedli situaci do bodu, kdy ohrožuje i Turecko,« hřměl turecký vůdce, když hovořil ve Velkém národním shromáždění 10. června.
Některá prohlášení Donalda Trumpa rovněž nezůstala v Izraeli bez povšimnutí: »Mám ho rád, Erdogana, je to můj přítel a do války s Íránem se nevměšoval. Víte, byl jedním z hlavních kandidátů na válku s Íránem, možná i na jeho straně, protože, jak víte, není velkým fanouškem Izraele. Požádal jsem ho, aby se nepletl, a on to udělal.«
Bílý dům navíc oficiálně informoval Kongres o svém záměru prodat Turecku desítky leteckých motorů v hodnotě přes 700 milionů dolarů. Trump také naznačil možný průlom v dlouhodobém sporu o turecké akvizici ruských systémů protivzdušné obrany S-400 s vyhlídkou na návrat Ankary k americkému programu výroby stíhaček F-35.
»V posledních dnech Izrael čelil chladnému postoji prezidenta Donalda Trumpa. Ignoroval izraelské bezpečnostní zájmy v Íránu a Libanonu, aby usiloval o dohodu s Teheránem. Trumpovo tvrzení, že Erdogan je jeho dobrý přítel, spolu se zprávami o možném prodeji stíhaček F-35 Turecku, izraelské vůdce značně podráždilo,« stěžuje si Navot.
Netanjahuova vláda, která možná cítí mírné zúžení svých možností, »mrká« na arménské lobbisty, ale není jasné, jak přesně mohou pomoci Izraelcům, kteří se snaží oportunisticky hrát s »arménskou kartou«. Je nepravděpodobné, že by Netanjahuova vláda sklidila politické dividendy, v které mohla doufat, protože i Ázerbájdžán nyní možná přehodnocuje vhodnost dalšího zapojení do blízkovýchodních záležitostí z pozice výhodné pro Izrael píše Andrej Arešev, expert Nadace strategické kultury.
Nicméně, historická fronta a to, o co se chce opřít Izrael, je široké lobby jak v Evropě, tak i v USA. Tak u dávno etnika která byla pod represemi a podvržena masovým zločinům a genocidě po celá desetiletí spolupracují. Velmi silné je řecké lobby v USA. Také silné je na americkém kontinentě lobby Arménů z Libanonu. Nemluvě o propojení EU s Izraelem přes Řecko a Kypr. Vše je podepřeno smlouvami, v neposlední řadě energetickými a vojenskými.
Proto poslední stanoviska Izraele na události, které se udály před sto lety není jakési politikaření, ale osmyslení jistých kořenů uvnitř Izraele. Ostatně, nebezpečí ze severu – tedy ze spojených armád Turecka a Sýrie není pro Izrael hypotetické. Na o upozorňuje v Izraeli nejen vedení armády, ale i zvláštní služby.
A jak jde vidět i z přiložených map a projektů v realizaci, vše není o nějakých historických diskusích, ale o integraci Izraele do Euroregionu. To má pro EU obrovský význam.
Ioannis Sideropulos