Mezinárodní právo není strnulý mechanismus, hájí kroky USA a Izraele dlouholetý diplomat Petr Vacek (PRO)

Na kroky USA a Izraele je potřeba nahlížet v celém kontextu dosavadního vývoje situace na Blízkém východě, tvrdí v souvislosti s útoky na Írán Petr Vacek, zkušený mezinárodní právník a diplomat, který dlouhá léta působil na ministerstvu zahraničních věcí, mj. jako zástupce ředitele mezinárodně právního odboru. Stávající 1. místopředseda strany PRO předsedy Jindřicha Rajchla v rozhovoru pro iportaL24.cz bourá tradiční pojetí mezinárodního práva, na něž se podle něj nesmí nahlížet jako na strnulý a zabetonovaný mechanismus. »Je to asi, jako kdyby se v roce 2000 někdo v ČR dovolával bývalé federální ústavy platné před rokem 89, která zakotvovala vedoucí úlohu KSČ,« přirovnává Vacek.

Nejedná se podle vás v případě Íránu o nevyprovokovanou ozbrojenou agresi proti suverénnímu státu a členskému státu OSN?

Dle mého soudu se o agresi nejedná. K tomuto závěru lze dojít výkladem příslušného ustanovení Charty OSN a současně i zevrubnou analýzou hlavního směru vývoje mezinárodního práva jako celku.

Charta OSN ve svém článku 51 výslovně upravuje použití síly při sebeobraně, kdy při doslovném výkladu by tato sebeobrana měla reagovat až na již zahájený útok. Tento výklad platil po mnohá desetiletí, nyní jej však považuji za nepřijatelně rigidní a restriktivní. V současné době nejmodernějších zbraňových systémů globálního dosahu, kdy se o vítězství či porážce rozhoduje ve velmi krátkém čase od zahájení útoku a na efektivní obranu proti agresorovi tak fakticky nezbývá žádný čas, se zdá být nezbytné tento zastaralý výklad opustit a přiznat právo státům na předstižná silová opatření, která akutní hrozbě napadení agresorem zabrání.

Na kroky USA a Izraele se proto musíme dívat v celém kontextu dosavadního vývoje situace v Íránu a na Blízkém východě. Írán dlouhodobě prohlašuje oba tyto státy nejen za své úhlavní nepřátele, a tedy i legitimní cíle útoku, ale Izraeli dokonce upírá právo na jeho samotnou existenci a hrozí mu totálním zničením. Současně Írán dokončuje výrobu atomových zbraní a dlouhodobě již disponuje dostatečnou kapacitou jejich moderních nosičů.

Nebezpečí útoků zbraněmi hromadného ničení ze strany Íránu bylo tedy třeba považovat za zcela věrohodné a bezprostředně hrozící; za nebezpečí, které nelze spolehlivě odvrátit jinak než použitím preventivní vojenské síly. Všechny tyto kumulativní podmínky se zdály být v tomto případě splněny. Lze se proto zcela jednoznačně přiklonit k závěru, že americká a izraelská operace, která navíc naprosto respektuje zásadu proporcionality, je zcela v souladu se smyslem a účelem pravidla obsaženého v článku 51 Charty OSN a je tedy legitimní a legální. Jiný výklad by postrádal elementární smysl, neboť nikdo soudný nejen nemůže, ale ani nesmí s obranou vyčkávat až na skutečné napadení atomovými zbraněmi, které je z hlediska své podstaty vždy zcela zničující, nevratné a znamenalo by tak humanitární katastrofu celoplanetárního rozsahu.

Dovolte mi ale citovat předsedu Poslanecké sněmovny Tomia Okamuru, zároveň šéfa hnutí SPD, po jehož boku vaše strana kandidovala do Sněmovny: »Jestliže nebudeme respektovat Chartu OSN, pak se musíme ptát, proč tato instituce vůbec existuje.« Co vy na to? Opravdu nejde o porušení mezinárodního práva?

Myslím, že jsem vám na to už odpověděl. Pan Okamura se mýlí. Charta OSN v tomto případě porušena není.

Avšak nechme nyní Chartu chvilku stranou a podívejme se na samotnou podstatu a vývoj mezinárodního práva v posledních dekádách. Tradiční pojetí mezinárodního práva stavělo do středobodu zájmy států jako suverénů a upravovalo jejich vzájemné vztahy. To se změnilo. Mezinárodní právo se výrazně posunulo ve směru humanitárním, tedy k ochraně základních lidských práv a svobod. Pokud tedy rigidní a do značné míry nefunkční systém OSN neumožňoval k jejich ochraně zasáhnout, ustálila se praxe »humanitárních operací« ve prospěch tohoto vysoce důležitého cíle, tedy včetně vojenského zásahu, pokud byla plošně porušována základní lidská práva, především právo na život. Zestručním to – pokud se nějaký stát či jiná relevantní podobná síla bezprostředně chystá masově vraždit či dokonce již vraždí, je třeba jednat, neboť není mnohdy čas ani prostor podstupovat komplikovanou proceduru předchozího souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který je navíc s ohledem na právo veta stálých členů RB předem velmi nejistý.

Jako dlouholetý diplomat jistě máte názor, proč selhala diplomacie, která by měla mít vždy přednost před válečným řešením…

Diplomacie musí mít vždy přednost a zde ji přednost dlouhodobě měla. Všechny dohody o omezení, resp. zákazu výroby štěpného materiálu pro potenciální vojenské využití a úloze MAAE při kontrole dodržování tohoto závazku se však ukázaly jen jako cáry papíru. Naplnila se zde, bohužel, teze Clausewitze o válce jako o pokračování politiky jinými prostředky.

A co si myslíte o tom, že stejně jako v případě Venezuely došlo k eliminaci nejvyššího představitele státu, tady dokonce ke smrti Alího Chameneího? Je to stejné, jako kdyby Rusko zavraždilo Volodymyra Zelenského, nebo tento příměr pokulhává?

Vynechám s dovolením všechna jména a příměry. Jsem však přesvědčen, že eliminace protagonistů a hlavních nositelů teroristických a krvavých režimů, jež vedou válku i proti vlastním lidem, je za určitých okolností legitimní. Pokud by ta možnost v historii byla, litoval by snad někdo odstranění Stalina, Hitlera nebo Pol Pota? Dal by někdo v současnosti přednost dlouhodobému konfliktu, který by sice nakonec vedl ke stejnému cíli, ale současně by znamenal nezměrné utrpení civilního obyvatelstva? Myslím, že volba je zřejmá.

Dá se současná situace srovnat s pádem Saddámova Iráku, Kaddáfího Libye či Asadovy Sýrie?

Jsem mezinárodní právník, nikoliv znalec této velmi komplikované části světa. Zdržím se proto jakéhokoliv srovnání.

Co bylo podle vás hlavní motivací akce v koordinaci USA–Izrael? Svržení diktátora? Jaderný program Íránu? Nebo zásoby ropy?

Nemám rád tyto spekulace, ve většině případů uvozené spikleneckým zamrkáním a návětím »každý přeci ví, že…«. Pokud je zřejmé, že akce byla vyvolána naléhavou potřebou ochrany života a zdraví milionů lidí, pak považuji úvahy nad ostatními možnými hypotetickými důvody sice za možné, ale současně za zcela zbytečné.

Nebojíte se toho, že konflikt přeroste hranice Íránu či dokonce Blízkého východu jako takového?

Toho se musí bát každý. Avšak i když nyní hovoří zbraně, nepochybně někde v zákulisí probíhají i diplomatická jednání o deeskalaci a nalezení výsledného mírového modelu. A já držím vyjednavačům palce.

Omlouvám se, ale nedá mi to… Když se zamyslím nad některými vašimi odpověďmi, nedomníváte se, že jimi bouráte tradiční pojetí mezinárodního práva?

Pokud jsem se v průběhu rozhovoru zdráhal přirovnání, teď vám jedno dám. Komunistická ústava bývalého Československa obsahovala ustanovení o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti. Představme si jeho relevanci dnes, pokud by jej v základním zákoně státu někdo zapomněl škrtnout. Bylo by zcela mrtvou a překonanou literou práva, minimálně pro smích. A tak je to i s mnohými dokumenty mezinárodního práva. Praxe mezinárodního společenství, zejména velmocí, hledá a nalézá nové cesty a nahrazuje jimi překonané kodifikované normy. A to je v zásadě správně.

Petr Kojzar