Martin France: Současná doba je divná, lidé jsou na sebe mega zlí

Martina Franceho zná veřejnost jako zpěváka, moderátora či herce, ale také – a to především – jako neúnavného organizátora charitativních akcí v čele s populárním koncertem Noc s hvězdami, který slaví čtvrtstoletí. Sám tvrdí, že chce nejen pomáhat, ale i sjednocovat rozdělený český národ. »Naše akce jsou zásadně apolitické,« zdůrazňuje nicméně v rozhovoru pro iportaL24.cz.

Jak jste se vlastně dostal k tomu, že se angažujete v oblasti charity?

To je už hodně letitá historie. Bylo to v rámci muzikálu Pomáda, kdy jsme dělali nějaký večírek a vedení se na to tenkrát necítilo. Martin Hrdinka mi řekl: »Prosím tě, ty občas takovéhle věci děláš, lidi za tebou jdou, zkus udělat nějaký večírek.« Tak jsem připravil večírek pro Pomádu a tam si toho někdo všimnul. Byl jsem osloven s dodatkem, jestli bych tímto způsobem nepomohl s charitou. Matně si vzpomínám, že takhle to nějak vzniklo…

A letos už je to 25 let, co pořádáme Noc s hvězdami, což je neuvěřitelné číslo. A to byla od počátku benefiční akce. Takže papírově se tomu věnuji čtvrtstoletí a Noc s hvězdami je nejdelší koncert, za kterým stojím. Pak se na to začaly nabalovat různé jiné akce, ale toto je se štemplem i razítkem pětadvacetiletá záležitost. A mě to baví! Jsem sociálně založený a naplňuje mě to. Když vidím, že někomu mohu pomoci, mám obrovskou radost. Jsme tady od toho, abychom si pomáhali, kór v současné době, která je nevyzpytatelná a divná a lidi jsou na sebe mega zlí. Tak se to snažíme díky našim koncertům jakoby sjednocovat. Nejenom, že pomůžeme jedné osobě nebo organizaci, která to potřebuje, ale mám i jedno veliké přání, aby lidé vylezli po covidu z tepláků, z různých garáží a začali se znova sjednocovat. Aby nebyli takhle rozdělení, což teď platí se vším všudy.

Někdo má rád holky, jiný vdolky. Mluvím samozřejmě o tom, jak je to rozdělené politicky. Ani jsem si neuměl představit, že se může naše česká společnost takhle rozdělit. Což mi vadí! I proto děláme, co děláme. Protože z naší strany jsou ty akce apolitické! Staří známí se tam potkají spolu i s novými známými. Dají si skleničku vína, piva, panáka, buřta – to je jedno. Hlavně ať se lidi vidí tváří v tvář. Ať neplkají jen u těch Facebooků…

»Lidé jsou na sebe mega zlí,« řekl jste. Čím to podle vás je?

Dobou, která mi přijde instantní! Tím, že máme všechny ty sítě. Veškeré internety, Facebooky, Instagramy, TikToky… Když jsem koukal na TikTok, což je především doména mladých, a sledoval zkrácená videa, tak jsem si chtě nechtě musel říct, že jsem v podstatě normální, když vidím, co se tam točí. Koukám na to a říkám si, že je to určitě fór, že je to myšlené jako sranda. Ale ono je to ve skutečnosti míněno vážně! Lidé tam převážně tancují nebo zpívají. A to musím říct, že mají velkou odvahu, když něco takového natočí nebo zveřejní. Skoro by si zasloužili metál za statečnost (smích).

Vybavím si známý okřídlený fór, že do té doby, než vzniknul Facebook, tak jenom tvoje rodina si myslela, že jsi debil. Bohužel, teď to funguje v daleko větší míře a ti lidí se odkrývají. Jsou tam jakoby nazí, se svojí duší, protože si myslí, že je to v pořádku a že je to hezké. Ono je to trošku sado maso, že se na to někdo dokáže koukat. Ano, já taky, protože jsem takový nevěřící Tomáš. Pokaždé se divím, že něco takového vznikne, že to vůbec někdo natočí. Absolutně tomu chybí sebereflexe. Když něco pustím do éteru, měl bych se nad tím trošku zamyslet. Pokud to někdo myslí jako fór, parodii nebo metaforu, jak by řekl pan Fiala, pak je to OK. Ale pokud je to myšleno seriózně, pak je to docela na pováženou.

Než půjdeme na charitativní akce, které pořádáte přímo vy, rád bych se dotknul akce Otevřenými dveřmi pro Sudičku 3, která se koná v Divadle Semafor 16. května…

Ano, tam budu společně s dalšími kolegy zpívat. Pomáháme Hance Ulmanové, která je ředitelkou Nadačního fondu Sudička, a ten my jako interpreti jdeme podpořit. V rámci covidu jsem jí pomáhal shánět finance a podařila se nám neskutečná věc – sehnat a cca za 1 800 000 Kč koupit přístroj na oči na uveitidu, což je postupné slepnutí. Dali nám slevu 200 tisíc, takže to bylo za 1 600 000. Každopádně tady ten přístroj je, mají ho v nemocnici na Karlově náměstí a je plně funkční. Kdo má problém s očima, s postupným slábnutím, dostal konečně možnost to adekvátně řešit.

Musím prozradit, že jsme oslovili naše politiky, ať už v Senátu, v Poslanecké sněmovně nebo ty v Bruselu. A z těch asi 600 mailů jsme se dočkali reakce dvou lidí! Jedna poslankyně nám věnovala 2000 korun, za což jí patří ohromné díky, a pak se nám ozvala ještě jistá europoslankyně, která napsala, že mají svoje aktivity a že se omlouvá, že toho už má hodně. Chápu. To je absolutně v pořádku. Ale jinak se neozval vůbec nikdo! Že by napsali »děkujeme, nemáme zájem« nebo »nechceme, neumíme« a podobně? Ne, ani ťuk. I to svědčí o naší politické kultuře.

Pojďme ale nyní k vámi pořádaným akcím…

Děláme takové ty V.I.P Press tripy, kdy letos začínáme v jižních Čechách – je to na Lipně od 26. do 29. dubna. Tam jedeme už počtvrté, přičemž tam budeme dělat s přítomnými osobnostmi vyjížďky po různých atraktivních místech. Jednak historické památky, jednak kultura a jednak adrenalin. Ukončíme to 29. dubna koncertem a uvidíme podle počasí, jestli to uděláme před hotelem Element, nebo jestli to bude vevnitř, třeba v restauraci Stodola, která je prosklená, a já doufám, že diváci přijdou, protože koncert je zcela zdarma. A to je právě to, co chceme – aby se lidi začali zase bavit, srocovat a potkávat se.

Potom jedeme hned další V.I.P Press trip, a to se jmenuje Jedeme dál – České Alpy – Rakousko. Je to od 5. do 11. června v oblasti Zell am See ve městě Niedernsill. Taky se nás tam sejde banda lidí a přesně to, co děláme v jižních Čechách, nás čeká i v Rakousku. Budeme propagovat České Alpy, byť jsou v Rakousku, tak nám jde o jejich propagaci v Čechách, takže zase nebudou chybět výlety, adrenalin, kultura nebo sport. A v pátek 9. června by se uskutečnil koncert před hotelem Oberwirt, tam je takové malé náměstíčko, a znovu budeme zpívat zdarma, jak pro obyvatele Rakouska, tak pro Čechy, kteří už tam také začali jezdit a někteří si dokonce přímo na místě objednávají ubytování. Mám radost, že nad oběma akcemi převzal záštitu hejtman Jihočeského kraje Martin Kuba, který je opravdu akční a velmi schopný.

No a pak už nás čeká 25. ročník zmíněného benefičního koncertu Noc s hvězdami na zámku Zahrádky. A to je v sobotu 5. srpna.

Komu tentokrát půjde výtěžek z akce?

Premiérově ho věnujeme invalidnímu vozíčkáři Ivanovi Drlíkovi, který je 22 let na invalidním vozíku. Budeme se mu snažit trošku zlepšit život formou toho výtěžku. Už jsem začal jednat o nějakých kompenzačních pomůckách. Začínám do toho tak nějak trochu zabředávat, nebo už jsem zabředl, jak oslovuji různé firmy, jestli by nepomohly. To, co mu například pomáhá v jeho životě, se jmenuje gelový katetr. Pokusíme se i o nějakou rehabilitaci pro něj, protože to velmi potřebuje. A nebo třeba i o logopedii, což by bylo asi taky záhodno, protože on je neskutečně nabitý energií. Velmi se chce začlenit do života, chce také pomáhat, což je neskutečné, že takovýhle člověk na vozejku, kterému bude pětačtyřicet, sám pomáhá lidem. Z toho by si měli brát někteří lidé příklad, že někdo, kdo je sám životně hendikepovaný, se přesto snaží druhým nabídnout pomocnou ruku. Nádhera!

Bude i letos Zpívání z balkonu? Musím přiznat, že mě tahle myšlenka, která vznikla v době covidové, kdy se lidé nesměli srocovat a kdy se tudíž nedalo chodit za kulturou, moc zaujala…

Zpívání z balkonu českolipské radnice se koná 23. srpna a bude to třetí ročník. S radostí jsem přijmul opět záštitu nad touto beneficí od starostky města Česká Lípa Jitky Volfové, která je u této akce od prvního ročníku. Správně jste řekl, že akce vznikla v rámci covidu. My jsme tenkrát vlastně nesměli nikam, tak jsme vymysleli Zpívání z balkonu, což bylo u mě v bytě na Bohdalci. My jsme se snažili rozdávat radost, protože se nesmělo nic, tak jsme tam halekali z toho balkonu, a každý čtvrtek dorazil nějaký interpret. Dělali jsme to tak dva měsíce, než nás rozvolnili. Takže jsme šli hurá do akce. Jenže pak nás zase zamkli a zavřeli pod zámky. A tak jsme vymysleli Vánoční zpívání z balkonu, což bylo dvě soboty po sobě. Trošku jsme zazlobili, že nás tam bylo víc, než se smělo, ale všichni jsme měli roušky a dodržovali rozestupy. Samozřejmě (smích). Těšili jsme se na diváky a fakt to byl úspěch. Streamovalo se to živě a právě díky tomu nás oslovil pan Petr z toho rakouského hotelu Oberwirt. Prý na to koukali, strašně se jim líbilo, co jsme dělali pro lidi, a tak nás pozval do toho Rakouska. Takže i tato spojitost tady je.

Tam půjde výtěžek pro postiženou holčičku, kterou čekají velmi těžké operace hlavy. Plastika hlavy a tak dále – nechci ani o tom mluvit, protože to jsou velmi zásadní operační zákroky. Moc jí budu držet palce. Musí si ještě dva roky počkat, protože na to ještě není fyzicky připravená, ale už teď se začínají shánět peníze, protože to bude stát strašný balík. Opravdu strašný, co jsem se dozvěděl, byť nechápu, co na tom stojí takovéhle peníze. Ale pokud můžeme aspoň trošku pomoct, pomůžeme – a proto věnujeme koncert jí. Moc se těšíme, protože už se to začíná chystat, navíc se ozvala i další města, jestli bychom pro ně nechtěli Zpívání z balkonu také udělat. Mně se na tom nejvíc líbí to scházení se s lidmi. Potkáváte staré známé, ale můžete poznat i nové – a to je neskutečně zapotřebí, až si to lidé možná ani neumějí uvědomit, protože to, v čem žijeme, není úplně zdravé ovzduší.

A další benefiční akce?

Ještě před tou Českou Lípou máme v Dolních Dunajovicích 19. srpna Na křídle motýla. Jedná se o 9. ročník benefičního koncertu pro brněnský nadační fond Kryštůfek. Ten je pro děti, které se ocitnou v určité bezprizorní situaci, třeba jsou po autonehodě nebo bez rodičů, a nadační fond má možnost těm dětem nabídnout plyšovou hračku, která se jmenuje Kryštůfek. Dostanou ho do sanitky, na urgentní příjem, do helikoptéry nebo na pokoj a můžou si s ním hrát. Je to vlastně jediná certifikovaná hračka, která s nimi může jít na ten pokoj, což mi přijde moc hezké, protože se s nimi dělí o jejich traumata. Děti jsou oddělené od rodičů a najednou mají u sebe právě toho kamaráda Kryštůfka.

V loňském roce mě právě tenhle fond oslovil, jestli bych se nechtěl stát ambasadorem. Jelikož jsem do té doby ambasadorem ničeho nebyl, kývnul jsem a snažím se jim pomáhat. Takže i já mám doma svého Kryštůfka. Já jsem takové věčné dítě, takže ho vozím s sebou nejen na naše akce, ale i třeba na výlety. Tím se zároveň zpropaguje. Potřebujeme ho dostat mezi lidi, aby věděli, že nějaký Kryštůfek existuje. A pokud takhle pomáhá, ten prďola malej, tak je to opravdu na správném místě…

Jinak ještě musím zmínit akci Kdo má rád, která se uskuteční 2. září a výtěžek bude už potřinácté věnovaný na dětské a novorozenecké oddělení prachatické nemocnice. No a také soustředění k akci Dáma roku a Gentleman roku, kterou pořádá agentura Stockholm Dream. V rámci této akce bychom měli odjet v září do Chorvatska a finalistky tam budou soutěžit, budou se učit chodit, líčit nebo mluvit. A my jako interpreti tam budeme zároveň jejich patrony.

S charitou bývají spojené i zajímavé příběhy. Máte v rámci vašich dobročinných aktivit v zásobě nějaký, který ční nade všechny?

Třeba mě napadá, jak jsme loni pomáhali zpíváním z českolipské radnice holčičce Amálce, které bude letos už sedm let. A je postižená a je na vozíku. Díky společnosti M&M reality a paní Liběně Bílkové plus dobrovolnému příspěvku veřejnosti jsme ve finále vybrali cca 38 tisíc korun a Amálčina maminka byla úplně naměkko. A jak jsem viděl, že ona je naměkko, byl jsem taky naměkko. U mě bohužel funguje taková řetězová reakce, že mě to vždycky dostane. Okamžitě mám knedlík v krku a nemůžu téměř vůbec mluvit.

A koho z lidí, kterým jste se rozhodli pomáhat, považujete za nejinspirativnější osobnost?

Zmínil bych toho Ivana Drlíka. Letos pro něj budeme hrát a zpívat poprvé, i když nás oslovil už před třemi lety. Je z Libereckého kraje a před 22 lety ho srazilo auto a ujelo. Protože do toho vstoupil covid, volal jsem mu po té době, jestli je to pořád aktuální. On řekl, že ano a že bude strašně rád. Tak jsme za ním jeli s mojí maminou do Liberce a dali si s ním schůzku. Bydlí v pečovatelském domě, ale je neskutečně nabitý energií. Většina z nás, co jsme zdraví, takovou energii nemáme. On je absolutně soběstačný, v tom bytě má i balkon, na kterém si pěstuje ovoce, zeleninu, bylinky. Ten pán mě hrozně baví! Takže doufám, že se nám podaří vybrat nějaké peníze a sehnat mu podpůrné věci, které by mu mohly jeho život trošinku zjednodušit. Byl bych vnitřně moc šťastnej, že jsme zase pomohli na správném místě.

Setkal jste se někdy i s podvody či snahou zneužít dobročinné projekty ve vlastní obohacení, ať už se strany kohokoli?

Stalo se i to, že jsme byli uvedeni na plakátech u nějakého vánočního stromu. Ve vánočních koulích tam byly zobrazeny Kamelie, dále Martin Maxa, já jsem tam také figuroval a nevím, kolik ještě interpretů. Ten člověk na to vybral peníze a my jsme o tom vůbec nevěděli! Mě na to upozornily Kamelie a já vůbec nevěděl, že mám zpívat na nějakém koncertě. Dotyčný použil naše jména a zdrhnul s penězi. Mám pocit, že už ho snad chytli. Ale jo, dějou se takové věci, a tak lidem radím, ať si vždycky všechno překontrolují. Pokud mají tendenci někomu pomáhat, je potřeba vědět, kam peníze posílají, protože ty nemusí vždy skončit tam, kde mají.

Víte, na co jsem se vždycky chtěl zeptat? Jak to mají organizátoři charitativních akcí ohledně svých vlastních výdělků? Je sice pěkné, že pomáháte druhým, ale i vy přece musíte nějak platit složenky. Jak to tedy chodí?

U nás je to různorodé. Pokud se podaří sehnat finance, tak proplatíme všechno, co máme. No a to, co zbyde? Těch pár korun zůstane jakoby nám, ale že by to bylo na vyskakování, to ne. Takže mě živí ještě moje klasická profese – zpívání, moderování, hraní.

Dokonce se stane, že některý rok se nám nepodaří sehnat tolik financí, tak to různě přesouváme a přeléváme, protože jde o jeden účet naší agentury, abychom vůbec mohli ten koncert uskutečnit. Pokaždé si oddychnu, když se nám akci podaří zaštítit finančně. Ale někdy je to boj! Nejsme velká agentura, spíše rodinná, ovšem právě proto, že to není nějak megalomanské, se k nám lidi rádi vracejí. Troufám si říci, že to děláme poctivě.

Organizátoři, ale marketingoví specialisté a manažeři se shodují, že shánět peníze je dnes čím dál těžší. Souhlasíte?

Jednoznačně! Je to čím dál tvrdší oříšek. Ta doba, kdy se sháněly finance na krajích dobře a daleko ve větší míře, je už dávno pryč. A teď třeba sponzoři: někteří nabízejí tisíc, dva nebo tři tisíce korun, a to já ani nechci. Když to nabídnou bez loga, je to v pořádku, ale za takové peníze jim dát logo nemůžeme. To bychom pak měli na plakátech 150 log, byli přelogováni a ztrácelo by to smysl. Takže sponzora bereme až od nějaké částky. Trošku mi přijde, že si plno lidí ohledně naší branže myslí, že to můžeme dělat za guláš. Ale ono to tak není. Samozřejmě že se snažíme interpretům kompenzovat, co pro nás udělali. Třeba dárky v podobě různých voucherů na ubytování. To rozdáme a oni tam můžou odjet s námi jako s bandou nebo sami po své ose.

Dá se říci, že pracujete 24 hodin, sedm dní v týdnu?

Je pravda, že úplně nevnímám víkendy, prostě vstanu a pracuju v sobotu i v neděli. Ale je pravda, že někdy si řeknu, že jsem úplně »dead« a že potřebuju restartovat, protože toho už je opravdu hodně. Sedm projektů, do toho naskakují nové dva. Už mám ten mozkový displej docela zahlcený. A navíc se mi to i slejvá. Když se někdo zeptá »a kdo tam prosím tě zpívá«, pak se musím přiznat, že já nemít diář, kde mám jednotlivé interprety napsané, pak vlastně ani neumím odpovědět. Těch interpretů je tolik…!

Takže čas od času musím vypnout. Rád jedu na chalupu a štípu dříví nebo sekám zahradu. Člověk si u toho vyčistí hlavu. A nebo se sebereme, využijeme vouchery, které máme, a někde mimo Prahu si dopřejeme něco jako restart.

Ale když je potřeba, makám nepřetržitě – jedu, jedu a jedu, protože se ty věci zkrátka musejí dát dohromady, to se nedá nic dělat…

Petr Kojzar

FOTO – archiv Martina Franceho