Luděk Sobota mi prodloužil život, říká v aprílovém rozhovoru bavič Libor Petrů

Snad žádný den s sebou nenese tolik rošťáren na úkor druhých jako první duben. Nikdy jindy si nedokážeme vystřelit z druhých s takovým zápalem a většinou i takovým efektem jako na apríla. Jak tato tradice vznikla, jste si mohli přečíst ve včerejším článku na iportaL24.cz. A nyní jsme poprosili o rozhovor, v němž se bude hovořit »převážně nevážně«, Libora Petrů, zpěváka, imitátora, baviče a velkého sportovního nadšence. Kdo ho zná, ví, že nikdy nemá špatnou náladu. I když – i on byl v jedné odpovědi hodně stručný, a to když měl říci, co mu v současné době k smíchu rozhodně nepřipadá…

Je pro vás první dubnový den prostředkem, jak si vystřelit z kolegů nebo vašich nejbližších?

Jak stárnu, tak už ani ne. Ale dříve jsem měl v oblibě měnit jména vizitek u kanceláří, a to nejen na apríla. Byla to velká legrace, zejména pro ty, co se třeba zrovna vraceli z dovolené.

Dobrá, kdy se vám povedl naposledy nějaký ten aprílový žertík?

Někdo mi volal a já začal mluvit hlasem pana Zemana. Dotyčnému dost dlouho trvalo, než zjistil, že s prezidentem rozhodně nemluví.

A kdy naposledy někdo nachytal vás?

Můj kamarád moderátor Radek Kajman Komoráš při jednom mém vystoupení zlanařil snad všechny dívky v sále a ty po skončení mého vystoupení chodily za mnou a chtěli se vyfotit. Žadonily o podpis, a co já vím, co všechno (smích). Ze začátku to bylo příjemné. Připadal jsem si jako člen skupiny Beatles, ale později už mi to začalo být podezřelé. Že by se jim jako ty mé písničky líbily až tak, že si pomalu rvaly vlasy na hlavě…? Záhy jsem prokoukl tu lest a při pohledu na Radka popadajícího se za břicho jsem si jen řekl: »No počkej!« Ale zatím jsem mu to ještě nestačil vrátit.

Jaký typ humoru máte nejraději a jaký naopak nemusíte?

Mám rád inteligentní humor. A nemám rád ten, který je ještě černější než černý!

Co vás v poslední době nejvíce pobavilo? A co naopak podle vás v poslední době k smíchu není?

Budu stručný. Nejvíce mě pobavila naše Poslanecká sněmovna. A co k smíchu není? Opět zůstanu u politiky – naše vláda!

Přihodil se vám v poslední době nějaký trapas, kterému se ale s odstupem času smějete?

Jsem člověk, který si i rád dělá legraci sám ze sebe. To je vlastně obrana proti trapasům. Takže když se mi něco takové přihodí, dělám, že to jako bylo schválně. Myslím, že jsem kreativní improvizátor.

Koho byste označil za svého nejoblíbenějšího baviče?

Rozhodně pana Menšíka. Protože byl nejlepší. Takový už se nenarodí, to mi věřte! A za ním hned je v závěsu pan Sovák. Miloval jsem i Felixe Holzmanna, a samozřejmě mám rád i svého kamaráda Luďka Sobotu, u kterého jsem byl pět let v jeho Směšném divadle.

Platí, že ty nejzábavnější osobnosti ze světa showbyznysu jsou ve skutečnosti, čili v reálném světě, poněkud nudní patroni?

To je těžká otázka. Musel bych s nimi asi žít ve společné domácnosti, abych mohl zodpovědně odpovědět. No i baviči mají svoje dny. Využiji opět Luďka Sobotu, kterého znám nejlépe. Byl jsem s ním i týden na dovolené na pokoji. V životě jsem se tolik nenachechtal. Prodloužil jsem si za ten týden život o několik let. To hovoří za vše…

Jste dobrý imitátor. Kdo vám jde, dle vlastního pocitu, nejlépe a do koho se trefit naopak nemůžete?

S imitováním to je tak. Učím se jen ty oblíbené, nebo ty které naopak rád nemám. Ostatní ani nezkouším. Nejlépe mi jdou asi Petr Spálený, Jiří Korn a Miro Žbirka – všichni jsou samozřejmě moji oblíbenci. Ty neoblíbené jmenovat nebudu, ale chytrý čtenář jistě pozná…

Jste známý i jako moderátor. Dejte, prosím, k dobrému nějaký vtipný přeřek, který se vám kdy »povedl«?

To bylo kdysi dávno – ale byla to spíš chyba zvukaře, čili ne klasický přeřek. Moderoval jsem kapelu, že zahrají píseň od Petra Nováka Já budu chodit po špičkách, a vyznělo to jako: Já budu chodit po pičkách. No lidi se smáli. Já potom taky, akorát kapelník se ptal, co mají tedy jako hrát – ten to ještě přisolil (smích)…

A do třetice bych vás zmínil jako zpěváka. Prosím o nějakou vtipnou historku z vystoupení či natáčení…

Zmínil bych asi mé první televizní vystoupení v pořadu Možná přijde i kouzelník. Byl jsem samozřejmě nervózní a ladil jsem kytaru, když zezadu přistoupil kamarád a šprýmař, bohužel dnes již nebožtík, Zdeněk Srstka a dal mi takovou herdu do zad, až mě málem i s kytarou zlomil na dvě půlky. Řekl jen: »Ty máš trému, co??? Ale to mají všichni tady.« Nevím, jestli to bylo tím povzbuzením, nebo tou ranou, ale prostě tu trému mi vyrazil z těla ven a vystoupení se mi povedlo.

Nu a po čtvrté jiné »zaměstnání« Libora Petrů. Jste i organizátor exhibičních sportovních zápasů pod hlavičkou Českého lva. Čili vás nepřekvapím, když vás poprosím o další humorné vyprávění, tentokrát ze sportovních klání…

Ano, náš tým Československý lev, to není jen sport, ale hlavně zábava a velká sranda. Jednou jsme hráli exhibiční fotbal a já trefil břevno. Spoluhráč a zároveň mistr Evropy z Bělehradu 1976 Dušan Herda povídá: »Je tolik sportů a ty si vybereš fotbal!!! A víš, co udělají diváci, když nedáš gól, ale trefíš břevno – jenom dlouhé húúúúúúú!!!«

Povíte mi na závěr nějaký váš oblíbený vtip…?

Povím vám hned dva. Ten první…

Jede babička ve výtahu do 12. patra. Nastoupí modelka a ta krásně voní. Řekne: »Play Boy za 300 Kč.« Nastoupí druhá modelka, ta taky krásně voní a řekne: »Versage za 1400 Kč.« Pak nastoupí třetí modelka, ta opět krásně voní a říká: »Chanel za 500 Kč.« Pak si babička uprdne a řekne: »Brokolice z Lídlu za 9,90…!«

A teď ten druhý…

Vejde blondýnka do obchodu s čepicemi a prodavač se táže: »Mohu vám pomoci?«

Ano, sháním kšiltovku.«

Prodavač jí nabídne plnou náruč a ona zkouší: »To není ona, to taky ne. Jiné nemáte?«

Tak prodavač přinese všechny, co ve skladu našel. Blondýnka si je jednu po druhé vyzkouší a nakonec zklamaně prohlásí: »Tady jsem ji taky nenašla.«

Prodavači to nedá a zeptá se: »A jakou kšiltovku byste si tedy přála?«

»Takovou s tím kšiltem dozadu!«

Petr Kojzar

FOTO – archiv Libora Petrů