Zemřel brzy, ve 46 letech. Neviděl, jak se vše, co popsal, stalo skutečností.
Eric Arthur Blair (25. června 1903 – 21. ledna 1950), známější pod pseudonymem George Orwell, byl britský romanopisec, esejista a novinář. Jeho dílo se vyznačuje jasnou prózou, uvědoměním si sociálních nerovností, odporem k totalitním režimům a ideové blízkosti k demokratickému socialismu a trockismu. Orwell byl nemilosrdně kritizován socialisty všeho druhu za své názory na sovětský socialismus a komunisté rozhodně odsuzovali každý článek z Orwellova pera, Nicméně, sovětská partajní nomenklatura a statní orgány vykonaly přesně to, co předpověděl mj. Orwell. Zradili samu ideu socialismu a komunismu, na které fanaticky přísahali.
George Orwell, se narodil v Bengálsku v rodině zaměstnance opiového oddělení britské koloniální správy. Po absolvování prestižní školy Eton sloužil od října 1922 do prosince 1927 v indické císařské policii v Barmě. Poté se shodou okolností snažil vydělávat si na živobytí psaním, putoval, psal knihy, články a recenze, žil v dělnické čtvrti Paříže, sklízel chmel v Kentu, učil ve škole, pracoval v londýnském antikvariátu, bojoval ve Španělsku na straně republikánů, byl zraněn, koncem 30. let se zotavoval v Maroku a poté žil ve vesnici nedaleko Londýna. Během druhé světové války pracoval pro rádio BBC, kde od února do května 1945 sloužil jako válečný zpravodaj ve Francii, Německu a Rakousku. Po své smrti jako vdovec strávil většinu času na ostrově Jura u pobřeží Skotska, kde napsal Rok 1984. V lednu 1950 zemřel na tuberkulózu.
Život a dílo
Orwell si horlivě a pečlivě vedl deníky, někdy i v psané podobě na stroji, a dělil je na ty věnované domácímu životu a ty, do kterých zaznamenával své dojmy a názory na události ve světě a své zemi. Zaznamenával si všechno: včetně počasí, prchavých dojmů ze setkání a počtu vajec prodaných během jeho pobytu na farmě. Jeho španělské deníky, jak píše v knize Pocta Katalánsku, byly zabaveny v Barceloně, když republikánské úřady potlačily POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista – POUM – Dělnická strana marxistického sjednocení), v jehož domobraně Orwell sloužil.
Jeho deníky jsou lakonicky poutavé: O chtíči, který nenachází rozuzlení. »Když jsme se zastavili, abychom rozdělali oheň a poobědvali, objevili se dva skotští tuláci, kteří kradli jablka z nedalekého sadu; dlouho si s námi povídali. Rozhovor se točil kolem sexu – odporným tónem. Tuláci jsou nechutní, když mluví o takových věcech: chudoba je připravuje o ženy a jejich mysl je otrávena obscénností. Prostě chlípní lidé jsou snesitelní, ale chtíč bez odhodlání lidi obludně kazí.« Sklizeň chmele. Deník. 29. srpna 1931
Ve svém románu 1984 Orwell toto téma pojímá jinak:
»Nejde jen o to, že sexuální instinkt vytváří svůj vlastní svět, svět mimo kontrolu strany, a proto musí být pokud možno zničen. A co je důležitější, sexuální touha vyvolává hysterii, která je žádoucí, protože se může proměnit ve vojenské šílenství a uctívání vůdců. Mezi abstinencí a politickou ortodoxií existuje přímá a důvěrná souvislost. Jak jinak lze nenávist, strach a idiotskou důvěřivost roznítit na nezbytnou míru, pokud není nějaký silný instinkt pevně uzavřen, aby se dal přeměnit v palivo? Sexuální pud byl pro stranu nebezpečný a strana ho dala do jejích služeb.«
Orwell, citový život a touhy…
Zdá se, že Orwell sám nebyl náchylný k brutálnímu potlačování svých sexuálních potřeb. Jeden z důkazů zveřejnil v lednu 2020 deník The Times. Adoptivní syn spisovatele, Richard Blair, nedávno získal dopisy otce dvěma ženám: Brendě Salkeldové a Eleanor Jacquesové svého otce, které byly napsány převážně v letech, kdy byl ženatý s Eileen O’Shaughnessy. »Byly to velmi osobní dopisy,« řekl Richard Blair. »Myslím, že v obou případech došlo k občasnému fyzickému kontaktu.«
Podle jednoho dopisu Brendě Salkeldové, Eileen soucítila s touhami svého manžela: »Je ochotná nechat mě spát s tebou asi dvakrát ročně, jen abych se cítil dobře.«
Orwell o Španělsku
Vlajka republikánského Španělska na dvou budovách, jedna s názvem La Casa de España
– něco jako klub s obvyklými vládními plakáty. Na některých lavicích jsou frankistické plakáty: plakát »Arriba España«
»Je téměř k nerozeznání od vládního. Na zdech není moc graffiti, profrankistické a provládní graffiti je zhruba ve stejném počtu – možná o něco více provládních.«
Orwell chtěl sloužit v Mezinárodních brigádách organizovaných Kominternou. Zeptal se Harryho Pollitta, generálního tajemníka Komunistické strany Velké Británie (CPGB), zda by mohl jít na frontu. Orwell byl odmítnut z politických důvodů a pak se setkal s Johnem McNairem, zástupcem Nezávislé labouristické strany (ILP) ve Španělsku, který ho poslal do Leninových kasáren Partido Obrero de Unificacion Marxista (POUM).
Marocký deník. Tanger, 10. září 1938
Poté, co byl Orwell v květnu 1937 zraněn ve Španělsku (kulka odstřelovače ho zasáhla do krku), byl nucen se s manželkou skrývat v Barceloně: POUM, jejímž byl spisovatel členem, byla vystavena represím ze strany »prostalinských« komunistů.
V červnu 1937 Orwell sotva unikl ze Španělska. Lékaři mu doporučili teplejší klima a on si vybral Maroko. Mezitím válka ve Španělsku pokračovala; na podzim roku 1938 republikánské úřady v Barceloně postavily vůdce POUM před soud a prohlásily je za fašistické agenty. Město Tanger na jižním břehu Gibraltarského průlivu se těšilo mezinárodnímu statusu, ale španělský vliv tam zůstal silný. Orwell, který v té době již napsal knihu »Pocta Katalánsku«, knihu o své účasti ve válce, pozorně sledoval události a navzdory všemu toužil po vítězství republikánů. V »Poctě Katalánsku« však napsal, že pokud vyhrají, bude nastolena diktatura, také poněkud fašistická.
Orwell o propagandě
»Veškerá propaganda je lež, i když říkáte pravdu. Ale to není tak důležité, pokud víte, co děláte a proč.«
Orwell, muž levicových názorů a člen Nezávislé labouristické strany, vkládal v roce 1936 v komunisty určité naděje. Jeho největší zklamání měla teprve přijít.
O daru předvídavosti
»…Hlavní schopnost lidí, jako jsme my, je pochopit situaci lépe než takzvaní experti a nespočívá v předpovídání konkrétních událostí, ale v naší schopnosti pochopit svět, ve kterém žijeme… Od roku 1934 jsem věděl, že se blíží válka mezi Anglií a Německem, a od roku 1936 jsem to věděl s naprostou jistotou… Stejně tak mě hrůzy, jako ruské čistky nikdy nepřekvapily, protože jsem vždy cítil, že toto – ne přesně toto, ale něco podobného – je neodmyslitelnou součástí bolševické vlády. Cítil jsem to v jejich literatuře.«
Válečný deník. 8. června 1940
O intelektuální poctivosti
»Kdykoli mluvím s někým nebo čtu spisy kohokoli s jakoukoli osobní zaujatostí, vidím, že intelektuální čestnost a vyvážený úsudek jednoduše zmizely z povrchu zemského. Mysl každého je obžalovatelská; každý předkládá pouze své vlastní argumenty, záměrně potlačuje názory svých oponentů a navíc s naprostou necitlivostí k jakémukoli utrpení kromě svého vlastního a utrpení svých přátel. Indický nacionalista se topí v sebelítosti a nenávisti k Británii a je zcela lhostejný k neštěstí Číny; anglický pacifista se dostává do šílenství, když mluví o koncentračních táborech na ostrově Man a zapomíná na ty v Německu a tak dále a tak dále. Všimnete si toho ve vztahu k lidem, s nimiž nesouhlasíte, jako jsou fašisté nebo pacifisté, ale ve skutečnosti jsou všichni stejní, alespoň každý, kdo má jasný názor.«
Orwell později tuto myšlenku rozvinul ve vztahu k psaní, ve své eseji »Spisovatelé a Leviathan« (1946):
»…lpění na jakékoli politické doktríně s jejím disciplinárním vlivem se zdá být v rozporu s podstatou spisovatelské služby. To platí i pro doktríny, jako je pacifismus nebo individualismus, ačkoliv tvrdí, že stojí mimo každodenní politický boj. Všechna slova končící na ‚ismus‘ s sebou skutečně nesou závan propagandy.«
Orwellova díla významně ovlivnila moderní populární a politickou kulturu. Ve své eseji z roku 1945 »Ty a atomová bomba« Orwell zavedl termín »studená válka« a neologismy jako ideová »myšlenková policie«, »velký bratr«, »newspeak«, »dvojité myšlení« a další, které se používají v diskusích o totalitarismu, cenzuře a autoritářství.
Nemocný muž s jasným pohledem
Orwell je vyčerpaný. Tuberkulóza ho vyčerpala. Jeho tělo ho každým dnem zradí o něco víc. A přesto jeho mysl zůstává bystrá. Už nepíše. Už řekl možná vše, co bylo třeba vyjádřit. Ale oproti všem tvrzením, dílo »1984« se nepíše o budoucnosti – píše o přítomnosti, která vytváří podstýlku totalitární budoucnosti. Orwell si nepředstavuje vzdálený svět. Bere svou dobu, své osobní prožitky a svoji současnost a posouvá ji o kousek dál, dělá ji pochopitelnou i pro následující generace.
Velký bratr není technologická fantazie. Je to logický vývoj státu, který vyžaduje absolutní podřízenost a kontrolu nad občany.
V roce »1984« jazyk popisuje realitu, jeho prožitky. Přetváří vše v literární matérii, dělá osudy člověka srozumitelnými. V totalitě, čím méně slov člověk používá, tím méně myšlenek je povoleno. Pravda není fakt. Příkaz je pravdou. A ten kdo nesouhlasí, mimo postihu jeho samotného, prostě… jako kdyby nikdy neexistoval.
»1984« se proto nečte jako román. Čte se jako varování.
Orwell se nepovažuje za proroka. Považuje se za mučedníka. Muže, který se postavil moci, totalitě a propagandě přímo – a odmítl lhát, i když mu byla lež (smíření s totalitní mocí) prezentována jako spása. Byl vynucen spolupracovat – zradit své soudruhy a přátele. Znal tedy metody a prostředky, které má moc po ruce k tomu, aby dovedly člověka, který bojoval, ke zradě v mírových podmínkách. Bez risku života.
Farma, zvířata a lež zvaná rovnost
Když píše Farmu zvířat, nemluví o zvířatech. Mluví o lidech. O revolucích, které se rodí se sliby rovnosti a končí novou hierarchií. O vůdcích, kteří v noci mění pravidla a ráno předstírají, že takoví vždycky byli. Kniha se zdá jednoduchá. Ale je bezohledná. A nebezpečná. Odhaluje, že tyranie ne vždy nosí vojenské boty a obušek. Může se skrývat i za demokracií a vznešenými slogany…
Politika a anglický jazyk (1946) je esej George Orwella, která kritizovala »ošklivou a nepřesnou« psanou angličtinu jeho doby a zkoumala souvislost mezi politickými ortodoxiemi a znehodnocováním jazyka.
Když svět začal vypadat jako pokračování jeho díla
Po několik desetiletí se jeho slova vracejí znovu a znovu. »Velký bratr«, »dvojité myšlení«, »myšlenkový zločin«.
Už to nejsou literární termíny. Jsou to každodenní slovní obraty. Množí se obrazovky -displeje jsou všude. Lidé jsou na nich závislí… Shromažďují se data. Pravda se vyjednává. A Orwell se jeví méně už jako spisovatel a spíše jako kronikář současnosti.
21. ledna 1950 nastává konec materiálního bytí Erica Arthura Blaira
Deník uvádí 21. ledna 1950… George Orwell umírá ve věku 46 let. A zároveň se svět začíná nebezpečně podobat noční můře, kterou popsal.
V den své smrti Orwell neví, zda byl ospravedlněn. Neví, zda byl pochopen. Nemá čas a sílu sledovat, jak se studená válka prohlubuje v předzvěst horké, jak se zdi zvedají, jak tajné služby nabývají téměř mytických rozměrů a moci.
Odchází tiše, téměř neslyšně. Přesně tak, jak se obával, že přijde totalita: ne s křikem, ale z rutiny… z každodennosti.
Orwell se nebál násilí. Bál se zvyku. Orwellův největší strach nebylo mučení. Bylo to přijetí »reality«. Okamžik, kdy si člověk zvykne na to, že je sledován, manipulován, obelháván – a přestane se bránit! A vypovídá.
Jeho knihy zdánlivě nevyzývají k revoluci. Vyzývají k bdělosti: Nevzdávejte se svého myšlení. Nevěřte, že »to takhle vždycky bylo«, nebo to tak má být.
O svobodu nemusíme přijít po nějakém převratu. Lze ji ztratit malými ústupky.
A možná to je na tom všem to nejstrašnější. Vytrácí se totiž argument pro odboj.
Přichází kolaborace s mocí.
Ioannis Sideropulos