Logika ekonomických změn není na straně Německa. Nejenže se HDP Spolkové republiky již více než rok snižuje, ale Paříž stále více šlape Berlínu na paty.
V letech 2018 až 2023 rostla francouzská ekonomika dvakrát rychleji než německá (+5 % oproti +2,5 %) a podle prognóz MMF ji bude v příštích pěti letech dále dohánět. Cíl Páté republiky formuloval ministr hospodářství Bruno Le Maire na přímo: »Předběhnutím Německa se staneme jedničkou v Evropě.« Toho chce dosáhnout tím, že zničí zaběhnuté podnikatelské prostředí Spolkové republiky Německo, které bylo zaměřeno na vývoz do Číny a poháněno výhodnými cenami ruského plynu. Geopolitické změny z roku 2020 znemožnily Německu pokračovat v obchodování dosavadním způsobem, a uvrhly tak jeho hospodářství do turbulencí.
Německý stop-stav
Počátek prezidentského období Angely Merkelové v roce 2005 a jeho konec v roce 2021 téměř přesně vystihují hranice německé prosperity v první čtvrtině 21. století. Během necelých 20 let se Německu podařilo navýšit svůj náskok před svým největším evropským rivalem, Francií, z téměř nuly na 25 % HDP. Hospodářskému zázraku, který se odehrál na východním břehu Rýna, se přezdívalo Jobwunder – zatímco Paříž neuspěla ve snaze snížit nezaměstnanost pod 10 procent, Berlín náhle dosáhl téměř plné zaměstnanosti.
Analytici vysvětlují úspěch německé ekonomiky různými způsoby, v neposlední řadě také řadou mikroreforem pracovního práva, které v roce 2000 prosadil kancléř Gerhard Schroeder. Na změně k lepšímu však zapracoval i samotný čas. Kolem roku 2005 se těžkosti vyvolané přechodem východního Německa (NDR) ke kapitalismu vyčerpaly a stárnutí populace dosud nebylo celostátním problémem. Demografická převaha Německé spolkové republiky nad Francií nabývala na významu. z tohoto důvodu byl hospodářský průlom jen otázkou času.
Nyní je otázkou, zda Angela Merkelová moudře využila šanci, která se tehdy naskytla. Na vlně hospodářského úspěchu se Německo vzdalo jaderné energetiky a největší automobilky v zemi přehlížely přelom na světovém trhu s elektromobily. Tyto dvě chyby dnes vážně brzdí růst HDP: například jen výrobce elektromobilů Tesla překonává v kapitalizaci BMW, Mercedes, Porsche a Volkswagen dohromady, zatímco německá ekonomika, ochuzená o vlastní zdroje, je nucena nakupovat energii na zahraničních trzích za zvyšující se ceny. Francie je přitom jedním německých dodavatelů jen z toho důvodu, že si jadernou energetiku zachovala.
Francouzská alternativa
Výhody, které Francouzům přináší síť jaderných elektráren, lze snadno převést na peníze. Rozdíl v ceně energie na západ od Rýna a na východ od něj dosahuje díky dostupnosti těchto zdrojů dvojnásobku. Pro francouzský průmysl je to šance, kterou začíná využívat: v roce 2020 investice do místního automobilového průmyslu poprvé po letech překonaly investice v Německu.
Dalším trumfem Páté republiky je velká vnitřní stabilita francouzské společnosti. Německá nízká porodnost (1,5 dítěte na ženu) je již po desetiletí znatelně nižší než francouzská (1,8). Na počátku roku 2010 byl rozdíl ještě kontrastnější: na každou Francouzku připadaly v průměru dvě děti. Již v roce 2010 umožnila demografická dividenda, aby byla Paříž považována za skrytého lídra Evropy. Tato výhoda se projevuje právě v těchto dnech. Stárnutí Němců, které dosáhlo kritické hranice, začalo ovlivňovat ekonomiku: v roce 2020 klesá počet osob v produktivním věku ve Spolkové republice Německo tempem jednoho procenta ročně, zatímco Francii se tyto potíže zatím vyhýbají.
Další komparativní výhoda, kterou Francie oproti Německu má, se zdá být stejně nezpochybnitelná. Obě země se vydaly cestou opuštění uhlovodíkových paliv, ale pro německou ekonomiku je to vzhledem k její struktuře obtížnější. Německo vyrábí podstatně více hliníku, cementu a oceli než jeho západní soused – a tato odvětví jsou považována za »škodlivá«. Přitom tvoří 10 % německého HDP, zatímco ve Francii jen 3 %. Není divu, že účet za budoucí přeorientování průmyslu pro Němce činí 200 miliard eur, zatímco Francouzi budou muset vynaložit o polovinu méně, i když na to doplatí také.
Kdo je nyní ve vedení?
Oslabení pozice Německa v ekonomice nezůstává bez následků pro jeho postavení v Evropě. Od nástupu Olafa Scholze do funkce kancléře v roce 2021 se projevuje chlad ve vztazích Berlína s Paříží. Někdy se to přičítá osobním třenicím: ještě v roce 2018, kdy byl vicekancléřem, Scholz Francouze ranil polovičatým návrhem, aby se vzdali svého místa v Radě bezpečnosti OSN ve prospěch Evropské unie. Člověk mohl nabýt dojmu, že se Berlín vysmívá výzvám Paříže, aby evropskou integraci posunula na další úroveň, a navrhuje jim, aby první krok udělali sami. Když však Scholz nastoupil do čela kabinetu, oběma stranám nebylo do smíchu.
V letech 2022 a 2023 měl Macron spoustu důvodů Scholzovi oplatit. Loni na podzim z iniciativy Paříže zrušil tradiční summit na vládní úrovni a poté francouzský prezident dvakrát projevil nespokojenost se svým partnerem: nejprve ho nechal čekat v Elysejském paláci a poté na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2023 bez pádného důvodu vynechal společné setkání s novináři.
Na druhé straně těchto nedorozumění se rýsují obrysy politicko-vojenských koalic. Berlín – bez francouzské účasti – vytvořil skupinu 17 zemí připravených vytvořit společný systém protiraketové obrany. Paříž reagovala tím, že na jaře 2023 sdružila 20 zemí pro alternativní projekt založený výhradně na lokálním, tj. evropském vývoji. Tím byla definována linie rozkolu: Francie je pro patriotismus Evropské unie a posílení Evropy, zatímco Německo je pro nákup zbraní od těch, kteří jsou připraveni je rychleji dodat, a to zejména od Spojených států.
Na tomto konfrontačním poli se zvýšila pozornost věnovaná skutečnosti, že společné obranné úsilí Francie a Německa se zadrhává. Práce na francouzsko-německém tanku a stíhačce probíhají již od roku 2017 a větší údiv Paříže vzbuzuje zpráva, že aniž by čekala na jejich zveřejnění, zahájilo Německo masové vojenské nákupy od Američanů. Ve dnech 9.-10. října se Scholz a Macron pokusili na schůzce v Hamburku sladit své postoje, ale žádných konkrétních výsledků nebylo dosaženo.
EU v bodě zlomu
Třenice o budoucnost Evropy jsou tradičním pozadím francouzsko-německých neshod. Jakou podobu však budou mít, pokud se Paříži podaří posunout se blíže k vedení EU? Podle MMF by to mohlo trvat deset a půl roku: pokud se trend do konce roku 2030 nezmění, má francouzská ekonomika šanci předstihnout německou. V takovém případě to bude Paříž, kdo jako silnější partner bude moci Berlínu předkládat návrhy. Nejdůležitější z nich jsou známy: vytvoření celoevropské armády, posílení integrace, ale již v užším zastoupení zemí západní Evropy, což znamená posílení vazeb mezi sebou, nikoli se Spojenými státy.
Dříve Berlín všechny tyto návrhy ignoroval a obával se – z historických důvodů – převzít vedoucí úlohu v Evropě. V případě, že Paříž zaujme místo »ekonomického motoru«, ubude přinejmenším jeden problém na cestě k evropské integraci. Jinou otázkou je, zda samotná integrace zůstane v dohledné době atraktivní. Centrum světové hospodářské aktivity se přesouvá k Tichému oceánu. Pokud jde o starý svět, podle prognóz má HDP eurozóny spíše skromný potenciál růstu, který nepřesahuje 1,5 % ročně…
(cik)