Geniální, geniální!!! Nemám slov. Oč jde? No přece o nápad lotyšského premiéra Andrise Kulbergse. Dokázal, že taková malá země, jež má méně než dva miliony obyvatel, z toho ještě čtvrtinu tvoří Rusové, z nichž velká část nedostala volební právo, může sjednocené Evropě nabídnout účinná řešení. Nejen, jak prostřednictvím znalosti úředního jazyka vzít důchod lidem, kteří sedmdesát, osmdesát i více let v Lotyšsku žili, mají zde své domky, řádně si plnili své povinnosti, a nařídit jim do dvaceti čtyř nebo kolika hodin se vystěhovat. Také, jak vyřadit z knihoven díla svého největšího spisovatele z poloviny 20. století Vilise Lacise. Zde hrdinové z války, mužové Waffen Grenadierdivision der SS (Lettische Nr. 1 a 2)a jejich potomci, jsou uctíváni a pomníky sovětských okupantů, tedy padlých rudoarmějců, byly odstraněny. Je to země, která ví, jak na to.
Také do sovětské éry však Lotyši přispěli. Někteří pozitivně, jiní hůře. Namátkou jsem vybral několik jmen – historika Arvidsa Pelše, jenž byl dokonce členem předsednictva ÚV KSSS, diplomata Jana Berzina, generála Reinholda Berzina, vicepremiéra Karla Daniševského, stranického pracovníka Jurije Gavena, evropsky známého odboráře a kováckého vůdce Ivana Lepse, ekonoma Jana Lencmana, pracovníka internacionály Jana Krumiňa, předsedu lotyšských komunistů Jana Kalberzina, prvního velitele Rudé armády Jukumse Vacietise, náčelníka sovětského letectva Jakova Alksnise (zahynul ve stalinských čistkách), partyzánského generála Vilise Samsonse…
Na ty je zapomenuto, i když tvořili národnostně zajímavý konglomerát. Lotyši, Rusové, Židé… a žili vůči sobě v míru. Po sousedsku. Byl jsem kdysi v této zemi. Mluvil s mnoha lidmi. Navštívil mnohá místa a necítil jsem, že by mezi nimi byl nějaký národnostní problém. To bylo. Zdá se, že však převrat udělal ze sousedů vlky, kteří jsou ochotni se nejen poprat. Je to u nás jiné?
Ale jde o nápad. Vyslovil ho samotný lotyšský premiér ještě, než vstoupil do jednací budovy lídrů Evropské unie. Ocitujme si ho. Až si ho přečtete, zeptáte se, zda to vůbec myslel vážně, a pokud ano, zda šéfové unijních států ho neposlali k psychiatrovi, a jestliže ho vzali vážně, pak zda i je tam neposlat?
Ten citát zveřejněný agenturami zní: »Evropané by měli vypít o jedno pivo ročně méně. Můžeme si to dovolit. Ukrajina tyto peníze právě teď potřebuje. Pro nás je to jen cena jednoho piva – ale pro Ukrajinu je to cena života. O jedno pivo méně a zachráníme tam životy. Je to tak prosté.«
Opravdu, je to prosté. Prakticky to znamená, že každý z přibližně čtyř set padesáti milionů obyvatel Unie by si odřekl jedno pivo a poslal ho, rozumím-li tomu správně, na konto Ukrajiny. Tedy i nemluvňata, abstinenti přesvědčením a také ti, co raději pijí víno. Počítám-li správně, pak – vyjděme z padesáti korun za půl litru – to dělá 22,5 mld. Kč. Tímto obnosem by prý Ukrajina byla zachráněna. Stačilo by to však oligarchům a nejbližším z okruhu Zelenského?
Pro státní kasy eurounijních zemí by to asi nebyla katastrofa. Pro některé majitele a zaměstnance pivovarů a restaurací či hospod by to ale možná byla konečná, protože by takový výpadek neunesli. Pro štamgasty pak nadúvazek. Museli by nepití kojenců a abstinentů dohonit a tak třeba v některých dnech návštěvu oblíbené restaurace dokonce vynechat.
Zeptal jsem se v naší hospodě, kterou mám na dosah, několika pivních pitelů, zda pro někoho by to udělali, pokud by moudří představitelé EU něco takového schválili, a zda jsou ochotni pro Ukrajinu projít takovým martyriem. Mysleli, že jsem se zbláznil a řekli mi, představte si, že jsem ožralý. Vstřícný nápad lotyšského premiéra brali jako vtip a mě, který jsem chtěl znát jen odpověď a do ničeho je nenutil, pokládali za ožralce. Skutečně, napadlo mě, neřekl to Andris Kulbergs v pivním opojení a nebyl před odletem v rižské vyhlášené restauraci Rozengrāls? Nenapil se tam silného importovaného českého piva, na něž není zvyklý, na místo tajné konzumace moskevské vodky? Opravdu musím přiznat, že se stále více přikláním ke Köchlerově konstatování, že politici dělají tak podivná rozhodnutí, protože jsou opravdu ožralí.
Jisté je, že shromáždění představitelé jednotlivých států Unie, takový návrh nepřipustili. Schválili jiný, stejně hloupý. Pomoc Ukrajině ve výši sedmdesát miliard eur. A tak je zase co rozdávat mezi ukrajinské korupčníky, zatímco Evropa vře, demonstrace hýbají politickou scénou ve Francii, Španělsku, Itálii, Portugalsku, Belgii, Německu. Jejich prvotním důvodem je nedostatek práce, škrcení peněz na školství, sociální služby, špatné řešení imigrace a odpor k válkám. Hlavně však, že na Ukrajině se dál bude válčit a bude více peněz pro zbrojaře a pro politiky, jimž válka umožnila se stát multimilionáři.
Jaroslav Kojzar
Někteří z vás nazývají vedení EU neomarxisty a ti asi opisovali od vás a soudruhu Kojzarovi je třeba připomenout zavedenou praxi. Znáka solidarity byla cca jedna desítka točená.
za socialismu v Československu byla specifická forma dobrovolně-povinného příspěvku, který se formou papírových známek lepil do členských legitimací masových organizací – nejčastěji Revolučního odborového hnutí (ROH), ale také Socialistického svazu mládeže (SSM) nebo přímo KSČ.
Vybrané finanční prostředky byly určeny na podporu levicových hnutí, rozvojových zemí a bojovníků proti kapitalismu a imperialismu:
• Národně-osvobození boj: Finanční i materiální podpora pro režimy a povstalecké skupiny v Africe, Asii a Latinské Americe (např. Angola, Mozambik, Nikaragua).
• Komunistické a dělnické strany v kapitalistických zemích: Podpora levicových tiskovin a stávek na Západě.
• Humanitární pomoc: Oficiálně se z fondu financovaly léky, potraviny nebo školní pomůcky pro oblasti postižené válkou či chudobou.
• Podpora spřátelených vůdců: Z pohledu socialistické propagandy šlo o pomoc „pokrokovým silám“, z dnešního historického pohledu ČSSR z těchto peněz podporovala i militantní organizace (např. OOP Jásira Arafata) či diktátorské režimy (Kaddáfího Libyi nebo Kubu)
Příspěvky měly různé hodnoty (často šlo o symbolické částky jako 2 Kčs, 5 Kčs, ale existovaly i padesátikorunové známky) a kupovaly se obvykle jednou za rok nebo při mimořádných politických kampaních.
Ačkoliv byl nákup známek prezentován jako dobrovolný projev uvědomělosti, ve skutečnosti na zaměstnance tlačili odboroví funkcionáři. Odmítnutí koupit si známku solidarity mohlo vést k nálepce „politicky nespolehlivého“ člověka, což s sebou neslo riziko komplikací v práci nebo při schvalování poukazů na odborovou rekreaci. Mezi lidmi tak nákup známek platil za jakousi neoficiální „daň za klid“
Konverzace v režimu AI: co znamenala známka solidarity za socialismu a na co se vybíralo
Váš dotaz: co znamenala známka solidarity za socialismu a na co se vybíralo
co znamenala známka solidarity za socialismu a na co se vybíralo
Známka solidarity za socialismu v Československu byla specifická forma dobrovolně-povinného příspěvku, který se formou papírových známek lepil do členských legitimací masových organizací – nejčastěji Revolučního odborového hnutí (ROH), ale také Socialistického svazu mládeže (SSM) nebo přímo KSČ.
Oficiálně tyto peníze putovaly do Fondu solidarity. V tehdejší politické rétorice měly známky demonstrovat mezinárodní sounáležitost československých pracujících s utlačovanými národy světa.
Na co se peníze oficiálně vybíraly?
Vybrané finanční prostředky byly určeny na podporu levicových hnutí, rozvojových zemí a bojovníků proti kapitalismu a imperialismu:
• Národně-osvobození boj: Finanční i materiální podpora pro režimy a povstalecké skupiny v Africe, Asii a Latinské Americe (např. Angola, Mozambik, Nikaragua).
• Komunistické a dělnické strany v kapitalistických zemích: Podpora levicových tiskovin a stávek na Západě.
• Humanitární pomoc: Oficiálně se z fondu financovaly léky, potraviny nebo školní pomůcky pro oblasti postižené válkou či chudobou.
• Podpora spřátelených vůdců: Z pohledu socialistické propagandy šlo o pomoc „pokrokovým silám“, z dnešního historického pohledu ČSSR z těchto peněz podporovala i militantní organizace (např. OOP Jásira Arafata) či diktátorské režimy (Kaddáfího Libyi nebo Kubu).
Jak to fungovalo v praxi?
Příspěvky měly různé hodnoty (často šlo o symbolické částky jako 2 Kčs, 5 Kčs, ale existovaly i padesátikorunové známky) a kupovaly se obvykle jednou za rok nebo při mimořádných politických kampaních.
Ačkoliv byl nákup známek prezentován jako dobrovolný projev uvědomělosti, ve skutečnosti na zaměstnance tlačili odboroví funkcionáři. Odmítnutí koupit si známku solidarity mohlo vést k nálepce „politicky nespolehlivého“ člověka, což s sebou neslo riziko komplikací v práci nebo při schvalování poukazů na odborovou rekreaci. Mezi lidmi tak nákup známek platil za jakousi neoficiální „daň za klid“.
Pokud vás zajímá konkrétní období socialismu nebo jiná činnost tehdejších odborů, dejte mi vědět – mohu dohledat detaily o tehdejších financích nebo fungování ROH.
Odpovědi od umělé inteligence můžou obsahovat chyby. Další informace
•
Aukro
3x známka solidarity pás, 50 Kčs, r.1986 | Aukro
3x známka solidarity pás, 50 Kčs, r.1986 . Aukce od 7 Kč. Ověření prodejci a bezpečná Aukro platba. Vyhrajte tuto aukci a doplňte …
•
Odpovede
K čemu byly Známky solidarity, které se lepily do členských …
V tehdejší době to byla podpora zemí v jejich boji za národní osvobození a boji proti imperialismu, z dnešního pohledu ČSSR podpor…
•
Lidovky.cz
Fond solidarity | Názory – Lidovky.cz
Za komunistů se vybíralo do fondu solidarity na ledacos. Většinou bylo zúčastněným jasné, že jsou to peníze vhozené do chřtánů pap…
Zobrazit vše
kolik se mohlo vybrat celekm
Přesné celkové číslo, které se za celou éru socialismu vybralo specificky na známkách solidarity, nebylo nikdy oficiálně zveřejněno jako jedno ucelené historické číslo. Tehdejší režim finanční toky těchto fondů před veřejností přísně tajil a detailní účetnictví podléhalo utajení v archivech Ústřední rady odborů (ÚRO) a Ústředního výboru KSČ.
Na základě historických dat o počtu obyvatel a tehdejších cenách si však můžeme udělat velmi přesnou představu o řádech, ve kterých se tyto částky pohybovaly. Výtěžek šel do stovek milionů až miliard tehdejších československých korun (Kčs).
Zde je logický propočet, ze kterého historici vycházejí:
1. Masová základna plátců
• V Československu bylo Revoluční odborové hnutí (ROH) obrovskou masovou organizací, která v 70. a 80. letech čítala kolem 5,5 až 6 milionů členů (což prakticky odpovídalo téměř všem ekonomicky aktivním obyvatelům země).
• K tomu je třeba připočítat Socialistický svaz mládeže (SSM) a samotnou KSČ, které měly vlastní Fondy solidarity.
2. Odhad ročního výnosu
• Pokud by každý člen ROH koupil jednou ročně známku v průměrné hodnotě 5 až 10 Kčs (běžné nominální hodnoty byly 2, 5, 10 nebo 20 Kčs), znamenalo to čistě z ROH roční přísun 30 až 60 milionů Kčs.
• Režim však pořádal i mimořádné „horké“ kampaně při mezinárodních krizích (např. válka ve Vietnamu v 60. a 70. letech, podpora Sandinistů v Nikaragui v 80. letech). Při nich se lidé „dobrovolně“ vzdávali denních výdělků nebo kupovali dražší, padesátikorunové známky.
• Během intenzivních kampaní (jako byla pomoc komunistické Koreji nebo Vietnamu) se v jednotlivých vlnách prokazatelně vybraly desítky milionů Kčs ročně.
Kolik to bylo v celkovém souhrnu?
Když se tyto desítky milionů ročně sečetly za celá čtyři desetiletí (1948–1989), celková vybraná suma v rámci všech organizací a kampaní přesáhla 1 až 2 miliardy Kčs.
Pro představu o tehdejší hodnotě peněz:
• V 80. letech byla průměrná měsíční mzda kolem 2 500 až 3 000 Kčs.
• Nové auto (Škoda) stálo zhruba 50 000 Kčs.
• Celková nasbíraná částka z těchto známek a fondů solidarity tak představovala obrovskou finanční sílu, za kterou stát nakupoval zbraně, traktory, léky a další materiální pomoc, kterou následně posílal spřáteleným režimům do celého světa.
Jednou ročně se přispělo na solidaritu. Zato teď mají nataženou ruku skoro všechny neziskovky, církve a mnoho dalších neomarxistů. Pak nám tady nějak rozbujeli ti s modrou krví, kteří také mají nataženou ruku. Tvrdí totiž, že jim komunisté všechno vzali. Pak tu máme sortu miliardářů a jiných vykuků a ti se už ani neptají a kradou (berou si potřebné). Chybí něco?
soustredte se soudruh Kojzar hovoří o příměru 1 pivo takže jste to tím svým 1x za rok jen potvrdil. A jestli máte důkazy o krádežích neváhejtevpodat trestní oznámení.
Proč jsou ty pobaltské státy tak protiruské?
Já jdu večer do hospody. Ale nevím, kolik piv si nakonec dám. Většinou tak pět, ale co když budu chtít šesté? Smím, nebo si ho mám odpustit ve jménu Volodymyra? 🙂
Zní to vtipně, ale je to spíš smutné.
Kojzar opět dokazuje, jak je zaslepen ideologickým pokřiveným pohledem na svět a jak se snaží překroutit historická fakta. Byli to Rusové, kteří 50 let na základě dohody s Hitlerem okupovali Lotyšsko. Byli to Rusové, kteří se snažili zlikvidovat lotyšskou (a nejen jejich) národní identitu násilnou asimilací Lotyšů s Rusy. Po osvobození Lotyšska a dalších pobaltských republik museli Rusové počítat, že se k nim původní obyvatelé budou chovat jako k bývalým okupantům. Klidně mohli být odsunuti jako sudetští Němci. To se jim nestalo. Jako nikým nezvaní cizinci musí ale respektovat zákony země, ve které žijí, včetně úředního jazyka.
A je dojemné, že se Kojzar ptá jakýchsi pivních dezolátů na názor ohledně omezení konzumace piva. Neskutečnej shit.