Člověk je nejenom tvůrcem událostí minulých, ale také jejich pozdějším vypravěčem. Přitom platí, že čím hlubší je minulost popisovaného děje, tím větší je jeho neurčitost, neboť chybí kostičky této skládačky. Ale lidská bytost je obdařená tvůrčí schopností. A tak to, co nezná, co zakryla rouška dávné minulosti, dokáže nahradit vlastní fantazií, která často vyvěrá z přesvědčení, že každé lidské konání má svůj cíl, ať už dobrý či špatný, nebo bylo alespoň něčím nebo někým motivováno. V dnešní uspěchané době většina lidí uznává jen materiální hodnoty. Lidé svou mysl upínají k osobnímu úspěchu, zisku, moci apod. Systém, který upřednostňuje tyto hodnoty, vede nakonec k odlidštění, neboť dochází k potlačování duchovních hodnot. Tento přístup k životu má za následek vzájemná nedorozumění, konfliktní situace na všech úrovních, boj o moc produkující války, nárůst civilizačních chorob a mnoho dalších negativních důsledků. Tento morální úpadek vidíme i na dnešní politické scéně, která je produktem špatného systému, který jsme si sami stvořili. Přestáváme si vzájemně naslouchat a ztrácíme schopnost tolerance a pochopení toho druhého. Systémová analýza a uvažování se u mnohých stávají okrajovou záležitostí. Přestáváme zkoumat společenské události a hledat optimální řešení. Před mnohými skutečnostmi zavíráme oči, přestáváme se dívat. Mnozí z nás již nehledají argumenty a jejich absenci nahrazují demagogií.
Lidé jako by zapomněli, že z animální úrovně nás povzneslo duchovní poznání. Je však zapotřebí si uvědomit, že duchovní cesta není zcela identická s náboženstvím, neboť každé církev zároveň zahrnuje jisté mocenské, ideologické či jiné cíle. Když lidský rozum začal odhalovat tajemnou skládačku přírody a vesmíru, pochybování o všem se stalo premisou vědeckého postupu, na který navazuje ověřování tak, aby potvrdilo nebo vyvrátilo dané tvrzení. Je to proces založený na důkazech konfrontovaných s realitou. Ale problém těchto postupů nastává v okamžiku, když zkoumáme společenské, geologické, přírodní či jiné historické události v hlubší minulosti, ve které vždy existuje jistá míra důkazové nedostatečnosti a absolutní nemožnost zkoumaný proces zopakovat.
Otázky kolem míry pravdivosti biblických příběhů si kladou historikové, archeologové a antropologové. Ovšem jen málokdy naleznou uspokojivou a jednoznačnou odpověď, neboť se nejedná jen o jednu otázku, nýbrž o celý jejich komplex, a na každou z nich navazuje další řetězec otázek a problémů. Ačkoli se biblickou historií zabývalo a zabývá mnoho odborníků, nebylo dosud dáno jasné uspokojivé či jinak obecně přijatelné potvrzení věrohodnosti biblického popisu historických událostí. Bádáme v oblasti fyzikálních zákonitostí a zapomínáme, že existují i vyšší zákonitosti, podle kterých by se měl řídit lidský život. Už staří egyptští kněží pochopili, že každé narušení harmonizace s přírodními a vesmírnými zákony je cestou ke zkáze. Proto už tehdy ustanovili principy maat.
Původně intuitivní pocit, že existují nějaké vyšší principy, přivedlo jednotlivé civilizace k různým náboženstvím, která však mají jedno společné a to, že existuje nějaká vyšší duchovní entita, která umožnila vznik člověka, bytost s duchovním potenciálem, který nás odlišuje od animální úrovně. Na scéně se postupně objevili zakladatelé různých náboženství a církví jako faraon Achnaton, Mojžíš, Buddha, Ježíš, Muhammad či Joseph Smith. Tito i další se vždy opírali o jakési vnitřní hlasy, sdělující jim svědectví o stvoření a spáse a na to navazující styl duchovní cesty dané víry. A tak vznikla hebrejská Bible (Starý zákon), texty buddhistických škol, Písmo svaté – křesťanská Bible zahrnující Starý a Nový zákon, Korán, Kniha Mormonů či další.
Položme si v této souvislosti otázku: Jak máme nazírat na biblickou historii? Jako na výklad biblických textů, které máme chápat v jejich doslovném významu? Nebo naopak máme polemizovat s tímto biblicizmem a na příběhy Bible se spíše dívat jako na příklady sloužící k pochopení obecnějších duchovních principů? S tím do jisté míry souvisí i to, jak vnímat egyptskou mytologii.
Bible je v první řadě morálním a duchovním odkazem pro všechny lidi bez ohledu na to, zda jsou věřící nebo ateisté. Jsou však mezi námi i tací, a to i mezi některými odborníky na historii, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že veškeré biblické události jsou zcela jednoznačnou historickou pravdou. Proto vyznavači tohoto názoru hledají důkazy, které by mohly potvrdit věrohodnost biblického vyprávění. Bohužel někteří z nich jsou touto vírou v tuto pravdu natolik ovlivněni, že je hledají i tam, kde nejsou a snadno je pak nahrazují různými spekulacemi. Je zřejmé, že spor mezi zastánci a odpůrci ryzí pravdivosti biblické, egyptské či jiné historie nikdy neskončí, neboť vše v tomto vyprávění nebude nikdy možné jednoznačně prokázat, ale ani zcela vyvrátit. Proto do tohoto sporu bude vždy zasahovat naše vlastní víra, naše vnitřní přesvědčení.
Jeden z problémů kolem věrohodnosti biblických událostí je, že nejsou známí autoři Starého zákona a nevíme, jak dalece podřídili vyprávění jednotlivých příhod svému cíli, kterým byla evidentně snaha o sjednocení kmenově roztříštěného a jinak bezvýznamného izraelského etnika na základě principu vyvolenosti národa přímo Bohem. Mezi další velké obecné nejistoty patří různé interpretace událostí, archeologických nálezů a faktů, vztažených k hluboké minulosti. K tomu přistupuje i značná nejistota v samotném datování popisovaných událostí.
Bible představuje malou knihovnu, neboť se skládá ze 73 různě rozsáhlých knih. Starý zákon, hebrejská Bible, má 46 knih a Nový zákon 27 knih. Starý zákon byl napsán převážně hebrejsky a jen z části aramejsky. Ale některé pasáže se dochovaly jen v řečtině (například Druhá kniha Makabejců, Moudrost atd.), protože jejich původní originální texty se ztratily. Celý Starý zákon byl přeložen do řečtiny ve 2. století př. n. l. a nazvaný byl »Septuaginta«. Latinsky to znamená sedmdesát, podle údajného počtu překladatelů. Nový zákon byl celý zapsán řecky, ale je známo, že první redakce Evangelia podle Matouše, která se nedochovala, byla napsaná aramejsky. Sám Ježíš mluvil hebrejsky i aramejsky.
Starý zákon se podle hebrejského kánonu člení na:
1. Zákon (hebrejsky tóra, řecky pentateuch) čili pět knih Mojžíšových
2. Proroci (přední, zadní)
3. Spisy
Původně se mnohé ze Starého zákona předávalo jen ústně a teprve později to bylo zapsáno. S tím do značné míry souvisí otázka věrohodnosti popsaných dějů. Výběr jednotlivých knih Starého zákona byl v židovství uzavřen až kolem roku 100 n. l. Novozákonní kánon, omezený na 27 knih či spisů byl uzavřen na konci 4. století n. l., kdy císař Konstantin I. pověřil tímto výběrem biskupa Athanasia z Alexandrie (roku 367 n. l.).
Archeologický průzkum starověkého Blízkého východu napomohl odborníkům na biblické události. Za počátek výzkumu těchto starých kultur lze považovat Napoleonovu výpravu do Egypta v letech 1798 až 1801, ve které byli i početní odborníci na historii. Archeologický výzkum mnohé osvětlil a v některých případech i potvrdil záznamy v Písmu svatém. Archeologie také zpřesnila mnohá místa zmíněná v Bibli. Ale ne vše uváděné v Bibli se jednoznačně potvrdilo.
Předchozí generace badatelů přistupovali s určitou spekulativní snahou jednoznačně potvrdit důvěryhodnost biblických událostí. Bohužel i někteří dnešní odborníci přistupují k tomuto výzkumu stejným způsobem. Dostavil se u nich pocit, že veškeré archeologické nálezy mohou demonstrovat historickou pravdivost praotců, Exodu, okupaci Kanaánu Izraelity atd. Avšak tyto představy a přístupy k archeologii neobstály. Vztah mezi archeologickým průzkumem a biblickým záznamem není jednoznačný, a proto dnes mezi odborníky na biblické události neexistuje ani jednotné mínění o průběhu těchto historických okolností týkajících se Izraelitů. Pravdou však je, že jediným uceleným popisem událostí rané existence Izraelitů a Izraele je hebrejská Bible. A tak bude i nadále pokračovat polemika proti biblicizmu, který reprezentuje výklad a chápání biblických textů v jejich doslovném významu. Je to střet víry a dostupných faktů.
Pravdou také je, že jen zřídka se archeologická svědectví přesně shodují s biblickým záznamem, nebo dokonce k nálezu nemáme dochované žádné záznamy, a proto se často setkáváme s protichůdnými výklady v závislosti na tom, zda dotyčný odborník je zastáncem plné věrohodnosti biblického textu nebo naopak oponentem. To se týká i egyptologie. V každém případě archeologický průzkum odhalil hodně o okolnostech izraelského všedního života a zvycích, které nacházíme v hebrejské Bibli. Výklady archeologických nálezů jsou vždy do značné míry poplatné interpretacím, které bývají předmětem odborných sporů.
Někteří badatelé se kloní k názoru, že biblická prezentace hebrejských dějin je odrazem snahy autorů Bible poukázat na úděl izraelského národa a na úsilí, které vedlo k přetvoření kmenového uspořádání nevýznamného etnika na sjednocený národ s jasnou identitou. Vyvolenost národa deklarovaná Bohem v Bibli se stala tím nejsilnějším argumentem v dlouhodobém procesu vzniku jednotného izraelského národa.
Ale někteří odborníci dospěli k závěru, že je prakticky nemožné rozpoznat, co se skutečně odehrálo v průběhu izraelských dějin. Proto asi nikdy přesně nezjistíme, co se stalo při exodu Izraelitů z Egypta a následné okupaci Kanaánu. V každém případě biblický příběh tvoří základ izraelské víry, neboť popisované události pro ně nabyly obrovského významu a nelze jen tak zamítnout předpoklad, že popis událostí vychází z určité reality. Ale je také docela možné, že některé z těchto starobylých příběhů si neznámí autoři hebrejské Bible vypůjčili z legend či vyprávění od jiných starších civilizací, jako například od Sumerů nebo Babyloňanů. S velkou pravděpodobností se to tak stalo právě s příběhem o potopě.
Na dochovaných babylónských textech, na hliněných destičkách s klínovým písmem je zachycen příběh o potopě světa a jsou zde i podrobné instrukce jak postavit archu. Klínové písmo se objevilo před více než 5,5 tisíci lety s civilizací, která se náhle a neznámo odkud objevila na území dnešního Iráku. Byli to Sumerové. Příběh na hliněných destičkách byl napsán o tisíc let dříve než ten biblický.
I v tomto případě se pohanští bohové rozhodnou seslat na Zemi potopu, aby se zbavili neposlušné lidské rasy, kterou původně stvořili. Jeden z bohů si vybere zástupce lidí, který dostane za úkol postavit archu, na které má zachránit svou rodinu a dvojice zvířat od každého druhu. Tímto člověkem však není Noe, ale Babyloňan. Jak se zdá, tak si babylónský příběh o potopě mohli později přisvojit židovští autoři a zahrnout jej do Starého zákona. Lze proto předpokládat, že tento biblický příběh čerpá svůj obsah z babylónského vyprávění. Podobně i autoři exodu mohli hledat inspiraci v jiném starším příběhu.
Před několika tisíci lety žili v oblasti dnešního Jeruzaléma Judejci. V roce 587 př. n. l. bylo město Jeruzalém, coby součást Judského království, napadeno a zničeno babylónským králem Nebúkadnesarem II., který vládl v letech 624 až 562 př. n. l. Podle Bible nechal zbořit i Šalamounův chrám. Někteří odborníci tvrdí, že se v této době ztratila i archa úmluvy. Důvodem útoku na město bylo to, že malé Judské království odmítlo platit daně mocné Babylónské říši. Několik tisíc Judejců, kterým se později začalo říkat Židé, bylo vzato do zajetí. Do babylónského exilu museli pochodovat napříč pouští. Na konci jejich cesty na ně čekal život otroků. Konečným cílem únavného pochodu byl Babylón. Díky zajetí se dostali do přímého kontaktu s babylónskou vyspělou kulturou a také s příběhy, mezi které patřil i ten o potopě světa.
Z některých nálezů se usuzuje, že otroctví pro Judejce nebylo v tomto městě zase tak zlé, jak se sami asi obávali. Byla jim přidělena půda, kterou obhospodařovali a na které si mohli postavit domy. Z babylónských destiček lze vyčíst, že se někteří Judejci poměrně dobře začlenili do nové společnosti. Například na jedné destičce je uveden Judejec se jménem Arika, který se stal významným babylónským obchodníkem. Díky integraci do babylonské společnosti se zajisté dostali k babylónským příběhům a některé z nich si mohli později přivlastnit a ztotožnit se s jejich obsahem.
Existuje více spojitostí mezi biblickými a dřívějšími babylónskými příběhy. Takovým příkladem je babylónské příběh o asyrském králi Sargonovi (asi 2334 až 2279 př. n. l.), kterého jeho matka, ještě když byl nemluvně, zachránila před těmi, kteří ho chtěli zabít. Uložila ho do košíku a ten po řece poslala pryč. Košík vyrobila z rákosu a potřela živicí, aby byl vodě odolný. Zachránil ho člověk jmenující se Akki, který ho adoptoval. Sargon získal božskou přízeň a stal se velkým vladařem. Sargona proslavilo jeho vojenské umění. Archeologické nálezy doložily, že Sargona znali jak Egypťané, tak i Chetité. Chetitský král Chattušili I. se o Sargonovi zmiňuje ve své dvojjazyčné Chetitsko-Akkadské kronice. Babylónská tradice pak zmiňuje Sargonův prostý původ. Tento příběh se zcela shoduje s pozdějším biblickým o Mojžíšovi.
Zajímavým důkazem je babylónská báseň, která obsahuje verzi příběhu o potopě světa a je napsaná na školní destičce. To svědčí o tom, že tento i další příběhy slyšeli Judejci ve školách, které navštěvovali. Kniha Daniel z Bible naznačuje, že Judejci mohli babylónskou školu navštěvovat. Daniel byl prý jedním ze sedmi židovských (judských) chlapců, kteří byli odvlečeni, když král Nabúkadnesar vyplenil Jeruzalém, a byli v době svého exilu vychováni na královském dvoře v Babylóně. Díky modlitbě je Daniel schopen vyložit babylónskému králi smysl snu o veliké soše. Daniel a jeho přátelé si v Babylóně získají vážnost a bylo jim umožněno naučit se znalosti klínového písma. To ukazuje na to, že Judejci nebo alespoň někteří z nich, mohli navštěvovat výuku psaní a tím se i seznámit s babylónskými příběhy. Pochopitelně, že příběhy, které se Judejci dozvěděli ve škole, začali dalším Judejcům vyprávět v hebrejštině. A některé z nich se tak mohly dostat v upravené podobě ve prospěch Izraelitů do hebrejské Bible. V knize Daniel se také uvádí jak on a jeho tři přátelé (Šadrak, Méšak a Abed-nego) odmítnou se klanět zlaté modle a za to jsou vrženi do rozpálené pece. K úžasu krále se jim dík Božímu zásahu nic nestane a tak Daniel i nadále zůstane na královském dvoře.
V roce 537 př. n. l. skončilo babylónské zajetí a Judejci se tak mohli vrátit domů. Začali obnovovat Izrael a z Babylonu si přinesli texty příběhů, které v upravené podobě později přešly do hebrejské Bible, do Starého zákona. Ale u většiny biblických příběhů nejde ani tak o věrohodnost jejich obsahů, jako spíš o morální ponaučení a o potvrzení vyvolenosti izraelského národa.
Je zřejmé, že cílem biblických autorů nebyla historická přesnost, nýbrž teologický význam. Za dva hlavní izraelské pilíře lze považovat dva sliby Boha: Tím jedním bylo, že se stanou vlastníky Kanaánu, země Zaslíbené. A tím druhým bylo, že se stanou velkým uznávaným národem. To bylo vlastně i obsahem Božího oznámení Abrahamovi před jeho cestou z Cháranu v severní Mezopotámii. Ale k naplnění tohoto slibu mohlo dojít až mnohem později za Jozueho, kdy populace Izraelitů již dosáhla dostatečného počtu a jednoty.
V důsledku hladomoru dojdou Abraham, Sára a Lot do Egypta, kde se z Abrahama stane bohatý obchodník. Přesto jsou nakonec nuceni opustit Egypt a vrátit se do Kanaánu. Do Egypta se izraelské kmeny znovu dostanou až za Josefovy doby a teprve potom, s odstupem času, a po mnoha dalších událostech následuje biblický exodus pod vedením Mojžíše.
Jákob (též zvaný Izrael), syn Izáka a vnuk Abrahama zplodil se čtyřmi různými ženami 12 synů a jednu dceru Dínu. Těchto dvanáct synů dává základ příběhu o dvanácti izraelských kmenech. A právě Josef, jeden z těchto synů, kterého povila matka Ráchel, se stane důležitou postavou, která podle Bible ovlivnila historii Izraelitů. Příběh o Josefovi vyplňuje posledních 14 kapitol knihy Genese.
Když výklad dvou Josefových snů jasně ukazuje, že Josefa v budoucnu čeká významná mocenská pozice, to u jeho bratrů vyvolalo žárlivost až nenávist. Aby mu zabránili stát se mocným, rozhodnou se ho zabít. Ale nakonec ho raději prodají do otroctví midjánským kupcům za 20 šekelů stříbra. Ti Josefa v Egyptě později prodali Potífarovi, veliteli faraonovy stráže.
Tak, jak bylo určeno, Josef u faraona dosáhne vysokého postavení. Někteří zastánci pravdivosti biblických příběhů dávají dosažení tohoto Josefova postu do souvislosti s obdobím vlády Hyksósů (asi 1670 až 1562 př. n. l.), kteří přišli do Egypta jako imigranti a zmocnili se vlády nad části země, když faraoni začali ztrácet nad říši kontrolu. Jenže příběh o Josefovi neuvádí jméno žádného konkrétního faraona podobně jako v příběhu o deseti egyptských ranách a exodu. Ukazuje se, že je velmi těžké ne-li nemožné prokázat jakékoli nezpochybnitelné spojení mezi Josefovým příběhem a některým obdobím egyptské historie. S Exodem se spojuje úpadek Egypta způsobený deseti ranami. A právě jeden dlouhodobý úpadek egyptské společnosti vznikl v době, kdy do Egypta vtrhli cizinci Hyksósové. Zpustošili zemi a rozvrátili v této době již slabou egyptskou vládu. V celých egyptských dějinách k tak rozsáhlému úpadku došlo jen jednou a právě v tomto období.
V polovině 16. století př. n. l. byli Hyksósové vyhnáni z Egypta prvním panovníkem 18. dynastie, faraonem Ahmosem I. Je to počátek tzv. období Nové říše. V následujících bojích se mu také podařilo vytlačit z jižní části Egypta kušského prince z Dolní Núbie. Na konci jeho vlády ovládal Egypt oblast od Palestiny až k Horní Núbii. O několik desítek let později, za vlády Thutmose I. a zvláště pak během vlády Thutmose III., se egyptské území dále rozšířilo směrem na sever a severovýchod a zahrnulo Palestinu a Sýrii. Thutmose III. se svým vojskem překročil Eufrat v oblasti Karchemiše a dobyl Kadeš. Na jihu se mu podařilo obsadit celou Núbii. Egypt se v tomto období těšil velké míře bohatství, silné funkční centralizované vládě a obrovské stabilitě.
Podle některých odborníků na biblickou historii došlo k exodu právě za faraona Ramesse II. To ale archeologické vykopávky a dokumenty z této doby nedokazují, naopak vyvrací. V Bibli nejmenovaný egyptský panovník se začínal obávat narůstající populace Izraelitů, neboť je považoval za bezpečnostní riziko v případě války. Je doloženo, že někteří příslušníci z těchto izraelských kmenů se nechávali najímat jako žoldnéři, kteří sloužili těm, kdo více zaplatili. Jinak řečeno jejich bojová věrnost stála jen na penězích. A tato skutečnost představovala pro Egypt vážné riziko. Exodus lidu Izraelského, pokud skutečně nastal, musel proběhnout mnohem dříve, minimálně celé století před obdobím vlády Ramesse II. Také neexistuje žádný důkaz, že by za jeho vlády nastaly závažné problémy svědčící o náhlém úpadku jeho moci, jak uvádí Bible. Naopak je známo, že vláda Ramesse II. byla obdobím egyptského blahobytu a prosperity. A po vítězné válce s Chetity u Kadeše a po podepsání první mírové smlouvy na světě se faraon věnoval spíše rozvoji země a duchovním hodnotám. To platí i pro jeho nástupce, syna Merenptaha.
Řada odborníků na biblickou historii má za to, že k Exodu sice došlo v Nové říši, ale už dříve někdy kolem roku 1450 př. n. l., v době vlády faraona Thutmose III. nebo ještě dříve na konci vlády regentky Hatšepsut. Argumentují tím, že Izraelité žili v Egyptě už mnohem dřív a v Kanaánu se objevili až později. Z toho logicky plyne, že k nějakému exodu z Egypta do Kanaánu muselo dojít. Ale jiní zase tvrdí, že jediným jistějším obdobím, kde se všechny stopy týkající se exodu potkávají, je podle nich Střední říše s Druhou přechodnou dobou a ne Nová říše. A právě koncem tohoto období přichází na scénu semitští Hyksósové.
Okupace Kanaánu, země, která dle Bible byla přislíbena Abrahamovi a jeho následovníkům. Po desáté ráně, po vyvraždění všech v Egyptě prvorozených mimo hebrejské populace, zahajuje Mojžíš vyjití Izraelitů z Egypta. Ale deset božích ran seslaných na Egypt nelze opět jednoznačně doložit. Přitom Egypťané vedli podrobné zápisy. Určitě by jim neunikly okolnosti tak velkých katastrof. Podle Bible izraelský lid odchází z Egypta, putuje po poušti k hoře Sínaj, kde Izraelité dostanou Boží zákon a uzavřou s Bohem smlouvu, že budou jeho lidem. Pak po 40 strastiplných letech cestování pouští převede Mojžíš, po dohodě s Bohem, svou ustanovenou pravomoc na Jozua. Vystoupí na horu a tam zemře. K obsazení Kanaánu je místo Mojžíše vedl Jozue. K průběhu násilného obsazení Zaslíbené země se ještě v některé úvaze vrátím.
Bible je knihou víry a není přírodovědeckou ani dějepisnou příručkou, přestože historie v Bibli hraje významnou roli. Ale historie je spíše pozadím, na kterém se odehrávají příběhy potvrzující vyvolenost židovského národa a oslovující člověka v kontextu poznání Boha, a skrze tyto příběhy i v poznání sebe sama. Proto je Bible zajímavá i pro nekřesťany. Nesmíme nikdy zapomenout, že když posuzujeme události nebo nálezy z hluboké minulosti, měli bychom tak činit na základě kritického uvažování, snažit se odlišovat od sebe fakta, víru, nánosy různých vykladačů a mainstreamových manipulátorů. To, že nemáme v mnohých případech dostatečné množství prokazatelných informací, ještě neznamená, že musíme podléhat nabízeným odborným hypotézám nebo ideově zaměřeným výkladům dějinných událostí. Avšak obecně platí, že ve všech případech, kde není jistota, nastupuje náš názorový postoj. Nastupuje víra, která může existovat buď ve významu osobního vnitřního přesvědčení, že něco je skutečné či pravdivé, nebo v náboženském či psychologickém významu pravdivosti předmětu přijaté víry, která se tak pro nás stává absolutní jistotou. Naše vnitřní jistota už nevyžaduje důkazů, ale snadno může přivést člověka až k fanatickému dogmatismu. V procesu prosazování nebo obhajování svého názoru či víry by se žádný člověk neměl stát uzurpátorem, neboť v takovém případě se vytrácí duchovní nebo vědecký aspekt.
František Krincvaj