Martin Maxa: Nepamatuji si za svůj život tak výrazné odtržení elit od zbytku národa!

Zpěvák, skladatel a malíř v jedné osobě Martin Maxa patří mezi nejinteligentnější, nejpřemýšlivější a zároveň nejupřímnější osobnosti českého showbyznysu. Proto i každý rozhovor s ním je balzámem na novinářskou duši, což platí zejména nyní, v čase předvánočním. Jeho odpovědi týkající se kolegů v branži, covidových restrikcí či politiky jako takové rozhodně nezní jako nějaké klišé. Ba právě naopak!

V současné době věnuje Martin většinu svého volného času malování obrazů a skládání hudby – píše se na internetové wikipedii. Po pravdě, již delší dobu, ale to je vedlejší. Zeptám se, co momentálně vévodí? Malování, nebo hudba?

Těžko říct, už hezkých pár let takto sedím, obrazně řečeno, na dvou židlích. Obojí je mou velkou vášní. Pravdou je, že zpětná vazba, k níž se doberu skrze své písničky, je jistě bezprostřednější, než je tomu u té malířiny. Pocítím ji vlastně na každém ze svých koncertů, kterých je jistě mnohem víc než vernisáží. Dívám se na to tedy touhle optikou a malování mám proto spíš v záloze na pozdější dobu. Jak ale říkám, miluju obojí.

Je nějaká umělecká sféra, pro niž jste do vínku talent nedostal? Čím byste se, ve světě kultury, uživit nedokázal?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, koneckonců talent se na výsledném díle podílí jen z menší části. Zbytek je jen spousta práce a cizelování onoho talentu. Chci tím říct, že už jenom tyhle dvě umělecké kategorie mě zaměstnávají natolik, že si neumím představit, že bych ve svém životním diáři dokázal najít nějaký ten čas k osedlání ještě třetí židle. Pak bych toho možná dělal víc, ale ne moc dobře. A to já nechci. A tak přestože chovám úctu k umění všeobecně, zůstanu věrný hudbě, psaní písniček a malování.

Je to 23 let, co jste se stal Skokanem roku v anketě Zlatý slavík. Jak se od té doby změnil Martin Maxa? O co jste především chytřejší, a co byste, pokud by šlo cestovat časem, poradil Martinovi z roku 2000?

Těžko říct, ovšem cestování časem by se mi moc líbilo. Přesto si myslím, že kdybych měl tuhle moc a navštívil sám sebe kdesi v minulosti, setkal bych se tam nejspíš s úplně stejným Martinem Maxou, jakým jsem dnes. Jen o dost mladším samozřejmě. Chci tím jen říct, že za všechna ta léta, kterými jsem si prošel, se na mých ideálech a hodnotách, ke kterým se dnes hlásím, nezměnilo prakticky vůbec nic. Samozřejmě, na té cestě jsem se dopustil řady chyb, kterých bych se asi vyvaroval, ty jsou ale marginální ve smyslu podstaty člověka. Jsme jenom obyčejní lidé z masa a kostí a jako takoví zkrátka občas děláme chyby. A kdybych si tu svojí cestu měl možnost zopakovat, dopustil bych se nejspíš zase jiných chyb. A pořád by bylo co napravovat a splácet. I naše chyby formují naše charaktery. Než se tedy brouzdat časem a vymazávat nevymazatelné, je mnohem důležitější umět se ze svých chyb poučit. Jenom tak nás naše vlastní chyby mohou učinit lepšími lidmi.

Tak se zeptám ještě jinak. Co vám především popularita vzala, a co naopak dala?

Inu, něco vzala, něco dala. Zcela jistě mi ubrala na soukromí, ale mnohonásobně mi vše vrátila onou zpětnou vazbou, kterou ke své tvorbě bytostně potřebuji a která je tím pádem mnohem silnější. Jinak řečeno, můj akční rádius je díky popularitě o mnoho rozlehlejší. A tomu, co dělám, to pak dává větší smysl.

Koukal jsem, že máte poměrně přeplněný kalendář. Jak se dohadují jednotlivá vystoupení? Pracujete na tom vy sám, nebo máte »své lidi« – manažery?

Ano, musím říct, že letošní rok byl pro mě umělecky velmi úspěšný, a to díky nejen zájmu mých fanoušků a fanynek, ale také díky nasazení a práci právě mé manažerky paní ing. Marcely Rotter, což je nejen nevšední a půvabná dáma, ale také velmi vzdělaná a světaznalá osůbka s mnoha zahraničními zkušenostmi, které dokáže skvěle zúročit ve své manažerské činnosti. A musím říct, že je pro mě ctí být zastupován touto dámou.

Jak vypadají vaše živá vystoupení? Na co se lidé mohou těšit?

Má vystoupení jsou vždy živá. Nikdy nezpívám na playback, či halfback. V posledním roce pak nejčastěji ve zbrusu nové formaci. Jedná se o trio složené z dvou akustických kytar a houslí. Tenhle komorní projekt jsme přivedli na svět na konci loňského roku a musím říct, že to byl opravdu velmi šťastný počin. Tohle trio si během jednoho roku získalo ohromné množství fanoušků a naše koncerty mají velmi noblesní a hřejivou atmosféru. Na kytaru mě doprovází úžasný kytarista pan Tomáš Mohr a na housle slečna Jolana Szajewská, která kromě toho, že disponuje vskutku nevšední krásou, je zároveň brilantní houslistkou, což je bezpochyby a doslova vražedná kombinace. A tak je v jejím případě nejen co poslouchat, ale rovněž i na co se dívat (smích)…

Když koncertují Depeche Mode, nesmí chybět píseň Enjoy The Silence, když Scorpions pak Wind of Change. Je to tak, že když vystupuje Martin Maxa, nikdy nezapomene na  C’est la vie?

Ano, tahle písnička mě proslavila a tudíž není koncertu, aby na něm nezazněla (opět smích). Fanoušci by mi neodpustili, kdybych ji vynechal.

Už je to poměrně dlouho od vydání vašeho posledního CD? Rezignoval jste na vydávání alb s tím, že to v dnešní zrychlené době, navíc okořeněné minimálními prodeji, není tak zajímavé, nebo to má jiný důvod?

To, co jste jmenoval, má na vydávání cédéček zcela jistě negativní vliv. To máte pravdu. Nicméně stále větší prodlevy mezi mými jednotlivými počiny mají trochu jiný důvod. Všechna alba, která jsem doposud vydal, jsou totiž autorská. Jinými slovy jsem autorem nejen hudby, ale všech textů, které se na nich nacházejí. A protože jsem velkým milovníkem poezie, jako takový se snažím přicházet pokaždé s novými neotřelými verši, metaforami i jinotaji. A čeština, přestože se jeví jako bezedná studnice toho všeho, jednoduše bezedná není. Jinak řečeno, každá má nová písnička se rodí ve stále větších porodních bolestech, a tím pádem vše trvá mnohem déle. Nechci zkrátka před své publikum, kterého si velmi vážím a jež považuji za velmi kultivované, předstoupit s obyčejným klišé, neprověřeném časem. Myslím, že by mi to moji fanoušci neodpustili, a já je nehodlám zklamat. Dobrou zprávou ovšem je, že nové album mám už téměř dokončeno a v příštím roce zcela jistě spatří světlo světa.

Kdybyste měl popsat jeden životní koncert, který dodnes považujete za nejpovedenější, který by to byl?

Kdepak, takhle to nechodí, všechny mají něco do sebe. Každý si beze zbytku užíváme a každým si dobíjíme baterky. Lhostejno, zda hrajeme pro 50 lidí, nebo pro plné náměstí. Prostě to milujeme!

Jak se Martin Maxa udržuje v kondici? Stále posilujete?

Inu, pravidelně si dávám pořádně »do těla« a jsem na sebe v tomto smyslu opravdu dost přísný. Žiju vlastně velmi spartánským a asketickým způsobem života. Nechodím sice do fitka, to mi čas nedovolí, ale cvičím každý den a střídám vždy vytrvalostní a silový trénink. Odpočívám pouze jeden den v týdnu a mé tréninky trvají vždy něco přes hodinu. A věřte mi, že po nich na mě nebývá moc hezký pohled (smích)… Neumím se zkrátka fyzicky trýznit jen tak rekreačně. Musím si prostě pokaždé sáhnout až na samotné dno. Je to zvláštní, ale přesně v tomhle okamžiku, kdy si na konci každého tréninku prožiju svojí malou smrt, si náhle uvědomím, že ještě žiju. Tímhle způsobem se jednak vyrovnávám s depresemi, které mě sužují už od malička, a jednak tím vlastně posílám vzkaz zubaté, že jí svou kůži neprodám lacino. Znáte to přece – co tě nezabije, to tě posílí.

Máte za sebou i jednu politickou kandidaturu po boku Jany Bobošíkové. Sledujete současnou politiku? A jak se vám zamlouvá?

Jednu nevydařenou politickou kariéru, řekl bych. A budete se divit, jsem tomu rád. Při pohledu na naší současnou politickou scénu jsem rád, že nejsem její součástí, protože pohled na tuhle politickou forbínu ve mě vyvolává pouze frustraci, trudnomyslnost a znechucení. Nepamatuji si za svůj život tak výrazné odtržení těchto elit od zbytku národa.

Jak moc promluvil do vašeho profesního života covid? A jak jste vnímal leckdy chaotická opatření a zákazy? Byly na místě?

Do života mi covid samotný nezasáhl nijak. Ovšem hysterické restrikce a zešílení světa moc. Jako každému v mé branži. Na dva roky mě připravil o práci, a tudíž o živobytí. Tohle samotné mi až tak nevadilo, jsem zvyklý si utáhnout opasek, je-li potřeba. Dvouletá absence seberealizace a násilné odtržení od svých fanoušků mi dalo ale pořádně zabrat. Strašně se mi stýskalo. A to vše ve jménu bezbřehých zisků, na kterých participoval každý, kdo se k téhle covidové mantře hlásil. Mnoho lidí mě tak zklamalo! Elity nikoliv, o těch si už dávno myslím své. Ale lidé, kteří se za mrzký peníz tomuto náboženství zaprodali…

Jak byste popsal český showbyznys? Je to skutečně místo jen pro ostré lokty, kde není na přátelství místo? Nebo i výjimky potvrzují pravidlo?

Český showbyznys je takový malý zahnívající rybníček, jehož hlubiny brázdí macatí sumci, tlustí kapři, dravé štiky a kdesi na okraji v pobřežních mělčinách drobní karásci, parmičky, koljušky či běličky. Jsem vlastně rád, že spokojeně a zvesela skotačím tam na okraji, na dosah břehu. Je tam mnohem líp, bezpečno a mnohem více prostoru pro přátelství a lásku. A bez těchhle ingrediencí by mi můj život nedával žádný smysl.

Věřte mi, jakkoliv vám to může znít pateticky, do všeho, co dělám, vkládám právě tohle. Nemám ostré lokty a chci mít kolem sebe jen bytosti stejně smýšlející. Proto se do těch temných hloubek nehodlám nikdy pouštět. Je tam na mě příliš chladno, nevlídno a málo kyslíku…

Jak bude Martin Maxa trávit nadcházející svátky?

Štědrý den strávím tak jako každý rok se svojí maminkou. Letos to bude ovšem maličko jiné. Mojí mamince je 91 let a je už velmi křehká. V tomto roce několikrát doma upadla a poté, co se naposled dost vážně poranila, jsme se s mými sourozenci rozhodli umístit ji do domova důchodců, kde je pod 24hodinovým dohledem. Takže tentokrát povezu bramborový salát i kapra do důchoďáku já a Štědrý večer strávím spolu s maminkou právě tam.

Končí i rok 2023, vy už jste ho trochu zhodnotil v jedné z předchozích odpovědí. Přesto se vás na závěr zeptám – jaký pro vás byl? A také – co si přejete do roku 2024?

Rok 2023 byl pro mě moc krásný. Opravdu jsem si ho užil. Jsem součástí bezvadné party a jsem za to nesmírně vděčný. A co jiného si přát do toho následujícího? Nic než zdraví, štěstí, přátelství a lásku. Já vím, řeknete si, že zprofanovanější pojmy už jsem nemohl vyslovit, ale víte co…, zkuste si je koupit za prachy…

Petr Kojzar

FOTO – archiv Martina Maxy