Podivnosti předvánočního týdne

Možná, že řeknete, proč »podivnosti«, když jde o absolutní normálnost v této republice, kde »pravda a láska« vyhrály nad »lží a nenávistí«? Tady přece je všechno jasné a někdy jen účelově převyprávěné.

*Začněme úmrtím Karla Schwarzenberga. Média se zajímala o všechno, dokonce také o dějiny tohoto rodu a jeho zásluhami o nás všechny. Zmíněný Karel se dočkal velikých pochval. Jsou tak velké, že mu je vypraven dokonce státní pohřeb a to až z Katedrály. Nad rakví bude dokonce promlouvat sám generální prezident a celebrovat budou primas Graubner a kardinál Duka. Takové cti se nedostalo ani vítězi nad Napoleonem v bitvě u Lipska Karlu Filipu Schwarzenbergovi, po jehož boku stáli další Češi, alespoň podle rodného listu, Radecký z Radče a teplický rodák von Smola. Ani premiéru Filipu Schwarzenbergovi, který si vlastně vybral císaře Františka Josefa II., když před tím sesadil jeho strýce Ferdinanda. Tím vrátil Říši do etapy tmářství.

Kníže či princ Karel, kterého doprovází na poslední cestě česká elita jako mocnáře, a to nad hrobkami českých králů, byl ověnčen mnoha články či alespoň větami o velikosti rodu.

Dozvěděli jsme se, že Schwarzenbergové se zasloužili o První republiku, že patřili k těm, kteří se postavili v předmnichovské době na stranu republiky a že jim byl vlastně »Lexem Schwarzenberg« ukraden veliký kus majetku. Dobře. Proč však jeden z jeho předchůdců v době Velké války, kdy na frontě umíraly tisíce mužů a bylo jasné, že Rakousko-Uhersko prohraje, v Panské sněmovně prohlásil: My nechceme mír, my chceme válku až k vítězství. Proč se však ve Žďáru n. S. koncem léta 1938 zástupce rozsáhlého rodu účastnil sešlosti henleinovské šlechty za účasti lorda Runcimana? Proč otec našeho svatovítského velikána byl jeden čas jedním z vrcholných představitelů Vlajky, dokonce zodpovědným za zahraniční styky? Je ovšem pravdou, že v době největšího ohrožení republiky z vedení Vlajky odešel a uzavřel se na Orlicku. Měl napomáhat odboji, což je jistě chvályhodné.

Karel, jeho syn, který nyní zemřel, byl adoptován strýcem, hlavou celého rozvětveného rodu, protože neměl mužského následovníka. To bylo v roce 1960. Tím však měl ztratit právo na majetek orlického větve, protože podle českých zákonů adopcí údajně zaniká právo na majetek původní rodiny. Jenže hlubocká větev ztratila své bohatství na základě tzv. Benešových dekretů. Ten u nás ovšem Karel Schwarzenberg adopcí nezískal, v Rakousku a jinde však ano.

Pak tu byly jeho podivné transakce s karlovarskou Becherovkou, s nadací Bohemia (s Kalouskem), které neměly čisté pozadí, uznání Kosova, které vládě jako ministr zahraničí překvapivě předložil, ačkoli to vůbec nebylo v programu jednání, provokace na Kubě, kam přijel na švýcarský pas, účast na Majdanu, kam prý přivezl plechovky piva, atd., atd. Vskutku činy hodné mše ve svatovítské Katedrále!

* A jsem u druhé »podivnosti«. Je jí seriál České televize vysílaný právě v těchto dnech a nazvaný Vzteklina. Autoři jistě měli právo si poněkud přizpůsobit události, říkává se tomu »literární licence«. Jenže vše má své hranice.

V tomto případě šlo o další z řady filmů nebo publicistických pořadů, které doslova »svlékaly« český národ a ukazovali chudáky Němce, na kterých si čeští primitivové dokazovali, že nyní oni jsou pány světa. Šlo vlastně o další Habrmannův mlýn, popis postoloprtského masakru doplněný znovuuvedením filmu Kočár do Vídně ad. Dlouho se zdálo, že v seriálu jde o boj se psychopatem, který z nějakého důvodu v jedné šumavské obci rozšiřuje vzteklinu. Pak se ukázalo, že šlo vlastně o mstu. Sice pro někoho oprávněnou, pokud msta může být vůbec oprávněná, ale jinak děsivou a nenormální. A při tom za vším byli Češi, skupina spodiny, která si své bolístky, své nicneznamenání, šla hrůzně vypořádat s Němci. Ti, co se takto chovali, alespoň pokud jde o seriál, nebyli prý nikdy voláni k odpovědnosti. Ostatně právě tady byl důvod, proč hlavní mstitel vzal právo do svých rukou.

Jenže, příběh mohl být napínavý, to je věc umu filmařů, ale mohl se vůbec takto ve skutečnosti stát? Především, příběh, který všechno vyvolal, se měl stát v americké zóně. Daleko od vnitrozemí. Že by také zde působily nekontrolovaně Revoluční gardy? Když byla vyslovena otázka: kdo starý zločin způsobil, mohli jsme uslyšet jednoznačnou odpověď: Rusové, vyřčenou bez přemýšlení. Jenže v té době nebylo Rusů na Šumavě. Nepřecházeli čáru dotyku osvoboditelských armád. Nejbližší jednotky Rudé armády byly před Českými Budějovicemi či u Rokycan a to je dost daleko k podhorské šumavské vsi na Strakonicku či Prachaticku.

Revoluční gardy vznikly v druhé polovině května. Byly živelné. Měly udržovat pořádek především v severním pohraničí, protože československé vojsko ještě nebylo v potřebném počtu k dispozici a ne všude byly okupační jednotky. Nenalhávejme si, nechovaly se vzorně. Nahromaděné nenávisti za uplynulých šest let využily různé živly. Proto, když konečně československé jednotky převzaly odpovědnost a s nimi vojáci předmnichovské armády, byly zrušeny a mnohde dokonce násilně rozehnány. »Zdivočelá země« dostala konečně svůj řád. To bylo v polovině srpna 1945. Byly případy, kdy velitele nebo členy RG čekal soud. Před takovým utekl za hranice Choc, jenž později přišel vraždit ve jménu demokracie a svobody (Major Schramm).

Teprve Postupimská konference schválila odsun (transfer) německého obyvatelstva. Seznamy, kdo bude odsunut a kdo dostane pardon, nemohly být projednány tak, aby předstihly likvidaci Revolučních gard. Na to místní organy neměly právo, ani čas. Německá rodina, která se dočkala takového osudu, jaký nám líčí seriál, nemohla mít zatím v ruce žádný dokument, jenž by potvrzoval, že mohou v zemi zůstat. To vše se teprve řešilo. Jen Němci-antifašisté či Němci-emigranti, kteří se nikdy nezbavili československého občanství, měli právo zůstat. Později, to již seriál nepodchycoval, dostali další němečtí obyvatelé souhlas zůstat. Šlo o některé nepostradatelné odborníky či Němce, kteří se prokazatelně chovali slušně k Čechům. Museli však podat žádost, která byla zveřejněna na úřední vývěsce, a pokud nebyl ohlas negativní, ale naopak i pozitivní, byli z odsunu vyjmuti.

Je zároveň nepředstavitelné, že by orgány, včetně těch okupačních amerických, nehledaly viníka podobného masakru, který nebylo možno utajit. Vojáci šesti US divizí rozmístěných na našem území se totiž začaly stahovat až na konci léta a na podzim roku 1945 a že by k dění na obsazeném území byli laxní, se tvrdit nedá. V létě už dokonce jejich velitelství předávalo pomalu své pravomoci českým orgánům, ale stále si nechávalo určité možnosti zasahovat do vývoje v regionu. I to však bylo do jisté míry spojeno s jednáním Postupimské konference.

Pokud jde o neřízený odsun, viz třeba ten brněnský, byl po květnu zastaven a čekalo se na rozhodnutí Spojenců. Za zapojení do zmíněného brněnského koncem května byla vyslovena kritika vedoucímu tajemníku Šlingovi, ač on sám se akce neúčastnil a akce se stala v době jeho pobytu v Praze. Hlavní aktivitu měli národní socialisté, což jim zřejmě umožnily úspěšné brněnské volby v roce 1946. Takové bylo myšlení lidí, kteří si pamatovali nadřazenost Němců nad českou většinou a popravy v Kounicových kolejích.

A všimli jste si vojenských pokrývek hlavy těch mužů z RG? To byly zčásti i sovětské »lodičky«. Jak ty by se dostaly k vraždícím hajzlům daleko od demarkační linie do podhůří Šumavy? Nebo někdo místní si »dopsal« do Prahy či třeba do Kadaně pro gymnasťorky a dostal čapky, na nichž chyběla jen rudá hvězda, a tím vlastně získal krytí? Nebo si autoři myslí, že ze sovětského pásma nějaká grupa ozbrojenců prošla Plzní nebo Prachaticemi či Horní Planou, aby se vrhla na pro ně neznámou německou rodinu? Anebo mělo jít o zištné důvody »národních správců« či jiných místních rychlofunkcionářů, kteří si partu zabijáků pozvali, aby za ně udělala »krvavou práci«, protože měli zálusk na statek v horách?

Seriál byl beze sporu velmi poutavě natočen, i když mícháním mnoha postav a dějů poněkud ztrácel na sledovanosti. Byl však především agitkou, která z méně pravděpodobné situace udělala vlastně typickou záležitost už tím, jak byla zařazena do celé škály filmů a dalších agitačních pořadů, jimiž nás Česká televize zahrnuje. Chápu, že pro tvůrce, kteří onu dobu neprožili, není možné, aby pochopili, co se tehdy dělo a co může být pravda a co hraničí s podbízivostí a dokonce až s přesunem viny na Čechy a tím k nahrávání sudetoněmeckým výmyslům. Zvláště, když prezident republiky jede osobně poděkovat šéfovi sudentenlandsmanšaftu.

Jaroslav Kojzar