Mléko v igelitovém sáčku, tučné červené, polotučné modré – jeden z nejčastěji vysmívaných symbolů minulé doby. Jen blbec se směje, nevěda proč. Pamětníci jistě vědí, o čem je řeč…
Když jste ze sáčku odlili mléko, do rána se na jeho stěnách usadila smetana. Dnes se vám smetana neusadí ani ve smetaně.
Moje babička s oblibou říká, že to, co je dneska prodávané jako smetana (kór ta na vaření je dáreček), dříve bylo plnotučné mléko, a to má nyní s bídou hodnoty polotučné a polotučné dnešní je v porovnání s tím »bolševickým« jen syrovátka.
Čtu všude pořád dokola, jak lidé vyhledávají levné potraviny, často dávno po záruce. Třeba v Brně na to jsou už specializované obchody a prý se jedná o celosvětový byznys. Chápu, že je to boj o přežití, že stále více lidí na běžné jídlo nemá a mít nebude, ale… Už doteď se většina obyvatelstva stravovala šíleně. Sice ve jménu zdravého životního stylu, avšak v reálu do sebe pere jeden chemický preparát za druhým. Nic jiného všechny ty super bio produkty nejsou. A teď do toho ještě tohle. Jímá mě děs a hrůza.
»Maruško, pospěš si, na rohu v obchodě maj jen dva týdny prošlej salám. Ještě ani moc nebarví. To už jsem dlouho neviděla. Běžně to je tři a více týdnů.« I tohle reálně hrozí. Co že hrozí? Ono se to podle všeho už děje. Lidé se v obchodech perou o to, co je méně prošlé. Čili méně nakažené.
K ničemu z toho nemuselo dojít, kdybychom si po roce 1989 nenechali ukrást a zničit naše zemědělství a zpracovatelský průmysl. Žvásty o tom, že co řídí stát, nemůže fungovat, si všichni ti chytří teď klidně mohou přikusovat k plesnivému jogurtu a telelit se blahem, jak to těm komoušům nandali. A dopady na zdraví? Ty si raději ani nepředstavuji.
Marie Krejčíková