Bylo to 8. září 1943 a bylo to v Plötzensee, v berlínské čtvrti Charlottenburg. Tehdy mistři popravčí přivedli vězně odsouzené šéfsoudcem Freislerem a jinými nacistickými právními veličinami a v místnosti k tomu určené věšeli na hák vězně. Jedním z nich byl také český novinář, Julius Fučík.
Bylo čtyřicáté páté výročí od onoho dne a s delegací svazu novinářů společně s jeho sestrou jsem sem přijel také já. Položili jsme květiny k místu, kde na zdi byla umístěna deska, a poté nás odvedli do areálu. Na ono místo, které jsem již zmínil. Byly tam i ony háky. Možná však, že šlo o jejich repliky, protože bombardování Berlína, které ani věznici v Plötzensee neušetřilo, zničilo i tuto podivnou památku. Bylo jen třeba poškozené budovy opravit. Stalo se. Tak i my se tehdy mohli alespoň trochu vžít do atmosféry onoho roku 1943.
Po válce se jeho Reportáž stala jednou z nejvíce překládaných knih. I proto se stal symbolem. V jeho osobě se sdružil odkaz všech, kteří zahynuli v boji s nacismem. To se ovšem po listopadu 1989 muselo změnit. Byl tu přece také vězeň, který chtěl být symbolem – Václav Havel. Musel se překrýt odkaz Fučíka. Proto už za svého věznění posílal ženě své dopisy. Nikoli o tom, jak ho bili, jak šikanovali. Nebylo třeba je tajně posílat po některém z dozorců. Nebyl ani bit, ani šikanován, měl příkladné vězeňské zaopatření, posílal svá vyprávění zcela bez problémů poštou. Dokonce mu je nikdo ani necenzuroval. Tak se dostaly na Západ a tam z nich vznikla kniha. Sám Havel je pojmenoval Dopisy Olze. Název nebylpůvodní. Pocházel od Karla Čapka (Listy Olze) Jen slovo Listy se nahradilo. Tak vznikly ony zmíněné Dopisy Olze, které měly přebít Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Nebyly reportáží, i když se o to Václav Havel pokusil. Byly jen vyprávěním, co příslušný den dělal, četl a nad čím přemýšlel. Tak vznikl soubor dopisů o ničem. Těžko je někdo přečetl do konce. Šlo vlastně o slohové cvičení na dané téma. Ale musely být vydány a tak za našimi hranicemi, kam se přesunuly z rukou Olgy Havlové, skutečně vydány byly. Také po listopadu je čekal reprint. Dostal se jistě do knihovniček nových vládců země. Že by je některý z nich přečetl do konce, si dovolím pochybovat. Četl jsem je totiž a přiznávám, že jsem už dlouho před tím nečetl nic tak nudného.
Je možné, že to pochopil sám autor. Proto bylo nutné zničit kult Julia Fučíka. Zmizely jeho sochy, přemalováno bylo jeho jméno v názvech ulic a z fabrik, které nesly jeho jméno. Tak nebezpečný pro »kult Havel« byl byť jen Fučíkův stín. Proto byl do souboru, předloženého na podporu jeho kandidatury na Nobelovu cenu za literaturu, přiložen jistě i jeden výtisk této knihy. Ani to však výběrovou komisi zřejmě nenadchlo a Václav Havel vybrán nebyl. Bylo to pro něj pochopitelně ponížení, a proto shromažďoval čestné doktoráty a nechal se fotografovat nejen se šerpou, ale také jak líbá prezidenta George Bushe Sn. Ta fotografie také proletěla světem.
Fučík si na rozdíl od vězně z Borů prožil hrůzný výslech. Nejenom ovšem sám. Také jiní vězni. On nám ho jenom popsal, aby tu zbylo autentické svědectví. Přiblížil nám skutečné hrdiny, i figurky, které se tehdy pankráckou věznicí pohybovaly. Viděl stejné lidi, anebo jiné podobné, kteří mučili a týrali stovky dalších vězňů, jež do nacistických věznic přivezlo pověstné gestapo. Proto ani dnes nelze tvrdit, že to vše nebyla pravda. Myslím, že právě to polistopadové vítěze muselo rozčilovat. Zpochybnilo to totiž význam Havlových Dopisů. Z hrdiny proživšího hrůzu »komunistického« kriminálu se stal pouhý prominentní vězeň, před kterým se »chodilo po špičkách«. Proto nikdo z tehdejších dozorců ani nemohl být obviněn např. z porušování lidských práv a mohli jsme jen číst obecné tvrzení, že vězení mu podlomilo zdraví. I tak bylo lze vysvětlit důsledky způsobu života, jenž vedl nejen on, ale také někteří jeho »druzi ve zbrani« ještě před listopadem. Svědectví o tom nám nechal chartista Wolf a dlouho kolovalo na internetu.
Jistě, nemusíme Wolfovi věřit, musíme však věřit Fučíkovi. Jeho text je totiž nezpochybnitelný a odolal i zkoumání tzv. Janáčkovy komise, která byla vytvořena, aby dokázala, že Reportáž byl plagiát. Nedokázala. Jen potvrdila, že ji nejen napsal Julius Fučík, ale že ani poúnoroví vítězové ji nezmanipulovali. A tak musel být Fučíkův odkaz zlikvidován shora, pomluvami, znevažováním a neskrývanou nenávistí. To ovšem k většímu čtenářskému úspěchu Václavu Havlovi nepomohlo a srovnání nepřineslo úspěch. Havel bojoval za návrat moci kapitálu, Fučík za sociální rovnost, tedy tu skutečnou, ne stále opakovanou v televizi, za opravdová a ne výběrová práva. Proto jistě nebude dlouho trvat a lidé pochopí, proč odkaz Julia Fučíka není a nebude nikdy mrtvým a…
Jen ještě na závěr. Fučík nás varoval před hrůzami války. Jeho Lidé, bděte!, je stále aktuální. Proč? Proto, aby nebylo žádné humanitární bombardování a žádné pakty si neosobovaly právo zasahovat do věcí jiných a nikdo už nemusel psát podobné Reportáže, ale přece jen toliko Dopisy Olgám, ať už se ty ženy jmenují jakkoli.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.