Nejste si jistí, co je urzon za zvíře a kde žije? Nebo máte mlhavé povědomí, že je to dikobraz? Není tomu tak. Ideální představu můžete získat například v Zoo Praha, kde se na konci dubna narodilo mládě urzona kanadského, který je více příbuzný s morčetem než se zmíněným dikobrazem, i když mu je v jistých aspektech podobný. Mládě urzona je samička a již žere dospěláckou potravu. Vidět ji již můžete ve výběhu naproti pavilonu Indonéská džungle.
Urzony kanadské Zoo Praha chovala již v letech 1958−1993 a návštěvníci je vídali v takzvaných kruzích u hlavního vchodu. První mládě bylo úspěšně odchováno v roce 1959. V roce 1993 nastala desetiletá přestávka v chovu a další ursouni přišli do pražské zoo až v roce 2003.
S v úterý tříměsíčním mládětem urzona kanadského, malou samičkou a její matkou je v expozici naproti pavilonu Indonéská džungle již i otec Monty. Mládě již přijímá pevnou potravu. Tito severoameričtí hlodavci mají na jídelníčku směs »zelené zeleniny«, jako je čekanka, fenykl, řapíkatý celer, brokolice, kadeřávek, různé druhy salátu nebo čínské zelí a dále malé množství granulátu pro listožravce, cca 15 až 25 gramu.
Důležitou složkou je okus, který je v sezóně hlavně listnatý. Nejraději mají javor, vrbu, jilm a dub. V zimním období naopak dostávají ve větším množství jehličnany, hlavně větve douglasky, z nichž spořádají jak kůru, tak jehličí. Z celé krmné dávky mají urzoni v Zoo Praha nejraději mladé větve s pupeny a šťavnaté listy a kůru z již zmiňovaného javoru.
»Monty je kontaktní a nebojácné zvíře,« řekla k povaze urzoního otce vrchní chovatelka Denisa Zběhlíková.
No a nyní si můžete přečíst více podrobností o urzonovi kanadském (Erethizon dorsatum).
Je to severoamerický hlodavec, který vzhledem připomíná dikobraza, a bývá s ním laiky zaměňován, ale je s ním jen velmi málo příbuzný. Urzon kanadský je jediný zástupce rodu urzon. Jeho nejbližšími příbuznými jsou kuandu a koro, kteří taktéž patří do čeledi urzonovití.
Urzoni žijí v Severní Americe od Aljašky na západě po poloostrov Newfoundland na východě. Na jih zasahuje až do Tennessee a na severozápad Mexika. Obývají různá prostředí, od lesů mírného pásu až po oblasti arktické a vysokohorské.
Mají robustní postavu jejich výška v kohoutku je až 30 centimetrů a váží 3,5 až 7 kilogramů. Známé jsou ale i případy 18kilových urzonů. Tělo je dlouhé 65–68 centimetrů, délka ocasu bývá 14,5–30 centimetrů. Svrchní část těla pokrývají duté ostré ostny asi 2 milimetry silné a až 15 centimetrů dlouhé, ale přesto výrazně kratší než mají dikobrazi. A ač to na první pohled nevypadá, mají desetitisíce ostnů. Kolem nich rostou delší tuhé chlupy, někdy bíle zakončené. Horní část těla je obvykle tmavě hnědá, přes šedou až do černa. Jednotlivé ostny mají žlutavý základ a černou špičku. Na spodní části těla rostou tmavé tuhé chlupy bez ostnů. Krátký tlustý ocas je ze svrchní strany taktéž kryjí ostny. Duté ostny mimo jiné urzonům slouží i ve vodě, kde je nadnášejí a z těchto hlodavců se tak stávají překvapivě dobří plavci.
Urzoní ostny využívaly indiánské ženy jako materiál na šperky, zdobení oděvů a dalších předmětů, hlavně na výšivky. Ostny namočily, pak je zplošťovaly a následně barvily. Tato dekorační technika se jmenuje quillování.
Tito hlodavci výborně šplhají po stromech a vylezou i do větví až 18 metrů vysoko. Do větví lezou sice pomalu, ale za to jistě. Jsou k tomu vybaveni dlouhými ostrými drápy a přilnavým povrchem dlaní i chodidel. Na předních nohách mají čtyři prsty a na zadních pět. Dobře šplhají také díky dlouhým silným palcům. Chodidla jsou silná a holá.
Pozor, urzoni nejsou výhradně stromovími savci. V listnatých lesích se sice zdržují převážně ve větvích, ale v jehličnatých lesích tráví více času na zemi a v otevřené krajině s křovinami téměř úplně.
Většinou spí na stromech, stočeni povětšinou do koule, a to často i na nečekaně tenkých větvích. Pokud nejsou stromy k dispozici, vyhledávají a budují si úkryt v pařezech, v dutých stromech, které mohou být i několik metrů vysoko, v jeskyních, v půdních rozsedlinách nebo si je v případě nutnosti vyhrabávají v zemi nebo ve sněhu. Často používají i další dočasné úkryty. V doupěti bývá obvykle jen jedno zvíře, ale v zimě někdy sdílí vhodný úkryt i více jedinců.
Urzoni dobře vidí a mají výborný čich, zato zrak je slabší. Jsou převážně nočními zvířaty, ale jsou schopni se živit i ve dne.
Na jaře se živí výhonky, pupeny a květy, později listím, bobulemi, ořechy a nejrůznějšími plody. Zimní potrava se skládá z jehličí, lýka a jemné kůry stromů. Občas drží potravu v předních packách. Lížou také sůl a ohryzávají kosti, aby si zajistili dostatek minerálů. Zajímavostí je, že pokud mají příležitost a nedostatek jiných zdrojů ohryzávají také dřevěné nástroje používané lidmi, protože z nich získávají potřebnou sůl.
Denně zkonzumují cca 450 gramů potravy. Jediný urzon dovede za týden ožrat celý strom.
Na rozdíl od dikobraza má urzon kratší a měkčí ostny. Ursoni se pohybují spíše pomalu a působí tak neohrabaně, ale při nebezpečí utíkají nebo lezou na stromy. Avšak jsou-li zahnáni do úzkých, otočí se k útočníkovi zády, vztyčí ocasní a hřbetní ostny čímž se zvětší a začnou dupat a couvat. Pokud varování nezabere, zkušení a zdatní ursouni dokážou zasáhnou útočníka tvrdě ocasem. Duté ostny se tak snadno uvolní a zůstanou vězet v ráně. Ostny jsou opatřené drobnými zpětnými háčky, díky kterým se dostávají hlouběji do kůže útočníka, což může způsobit těžké hnisavé záněty. Většina šelem, například rysové či vlci, jsou si tohoto nebezpečí vědomi, a proto se urzonovi raději vyhýbají.
Ale naopak některé šelmy, například rosomák, rys červený nebo kuna rybářská jsou schopni urzona převrátit na záda a zaútočit na jeho nechráněné břicho.
Urzoni žijí samotářsky. K páření dochází na podzim a na začátku zimy. Partneři si nejprve navzájem otírají čumáčky o sebe, pak si samec označkuje samici tím, že se postaví na zadní a pomočí ji. Doba březosti je necelých sedm měsíců. Od dubna do června rodí samice jedno mládě. I když má samice dva páry mléčných žláz, dvojčata bývají vzácná.
Mláďata se rodí dobře vyvinutá s otevřenýma očima, umí hned chodit a váží 340–640 gramů. Kůži již mají pokrytou dlouhými černými chlupy a krátkými měkkými ostny, které do několika hodin ztvrdnou. Ve věku dvou dnů už je malý urzon již schopen sám lézt po stromech. Veškerou péči o mládě zajišťuje samice. Mláďata narozená v zajetí jsou kojena několik měsíců, ale v přírodě jsou zřejmě odstavována dříve. Mláďata pohlavně dospívají v 1,5 až 2,5 letech.
Ve volné přírodě je nejvyšší zaznamenaný dožití věk urzona 18 let.
Chov urzonů v Zoo Praha můžete podpořit, když jim zakoupíte Stravenku.
(mac)
FOTO – Facebook/Zoo Praha/Petr Hamerník, Archiv Zoo Praha, indiani.cz, commons.wikimedia.org/CC BY-SA 2.0/Eric Kilby a Sandy Brown Jensen, commons.wikimedia.org/National Park Service/Yellowstone, commons.wikimedia.org/CC BY 2.0/USFWS Mountain-Prairie, commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0/GNU FDL/D. Gordon E. Robertson a Norbert Potensky a Cephas a Garry R. Osgood, commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0/Potawatomi Zoo a Dan MacNeal a John Krampl a Lucian Vazquez a Gordon Johnston, commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Cody Stricker, commons.wikimedia.org/CC0 1.0/Kent McFarland, commons.wikimedia.org/Free Art License/Peupleloup