Ze současných elektronických podkladů se velmi málo dozvíte o malíři Mikoláši Alešovi. Není preferovaným, proto se o něj režimní wikipedie málo zajímá. Patřil totiž k těm, které předlistopadový režim společně s Aloisem Jiráskem často vyzvedával pro jejich češství a lásku k národním dějinám. Přitom i v době, kdy žil, se podle jeho kartonů zdobily domy pánů měšťanostů, kteří tak alespoň navenek inzerovali svou přináležitost ke stále více se prosazující české společnosti.
Aleš se narodil v roce 1852 v jihočeských Miroticích v rodině vysokého obecního úředníka – dodejme: na tehdejší dobu. Zemřel 10. července 1913, tedy před sto deseti lety. Také film o něm byl natočen. Jistě dobově zabarvený, ale dnes filmy bývají jiné? Nebo že předlistopadově dobové byly jeho »jesličky«, betlém vytištěný na tvrdším papíře, který si kdokoli mohl vystřihnout a postavit o Štědrý večer pod vyzdobený stromek? Také mně ho vystřihli a míval jsem ho umístěn na stole venkovské chalupy mých prarodičů, který byl zároveň žehlicím prknem, místem rozkreslení každého dílu šatstva, jež pro někoho šili babička s dědečkem a vlastně také místem pro můj talíř. Babička s dědou jedli u svých »mašin«, tedy šicích strojů tehdy známých značek. Tak tomu bývalo v mnohých chudších venkovských usedlostech, kde se skoro v polovině 20. století dokonce svítilo petrolejkami. Pro takové rodiny Aleš namaloval své postavičky do Betléma. Alešovy »jesličky« sem patřily.
Přes velmi slušné otcovo postavení rozvětvené rodině finance nedostačovaly a tak Mikoláš zažil řadu stěhování a prošel řadu škol. To se už vědělo o jeho kreslířském talentu, který ho nakonec dovedl na Akademii. Při studiu si ovšem musel přivydělávat. Rodina na tom tehdy nebyla nejlépe. Při bouřlivých vystoupení studentů proti německému profesorovi Woltmannovi, jenž popřel existenci českého umění v minulosti, patřil zřejmě mezi nejaktivnější. To ho stálo vyloučení z Akademie. Smrt bratrů, matky, nový sňatek otcův a nakonec i jeho smrt donutily Aleše starat se sám o sebe. Do Mirotic, kde vládla macecha, s níž si nerozuměl, se nevrátil.
Začalo tak plné tvůrčí období Mikoláš Aleše. Měl poněkud nezkrotnou povahu, která ho dovedla k častým sporům, ale jako kreslíř byl neocenitelný. Nezapomeňme, že právě on ilustroval nejznámější vydání Rukopisů, a to v době, kdy už se ozývaly pochybnosti o jejich pravosti. Sám v jejich pravost věřil.
Patřil ke generaci Národního divadla. Společně s Františkem Ženíškem přihlásili do soutěže své lunety. Kresba byla Alešova, »barva« pak Ženíška. Šlo o cyklus Má vlast, jenž se inspiroval nejen Rukopisy, ale také další českou historií. Brzy však začal mít s družstvem Národního divadla problémy, a tak další spolupráce skončila. Pro Aleše to znamenalo mnohem vyšší vypětí, aby uživil svou rodinu.
Ovlivnilo ho i Slovensko, které navštívil, a poskytlo mu řadu námětů. Vysoce hodnocené byly i tehdy jeho kresby pro dobový tisk, zvláště pak pro Arbesův časopis Šotek. Známé jsou například jeho cykly ilustrací národních písní pod názvem Osiřelo dítě… Mezi jeho kresbami má zvláštní místo téma husitství. To také nejvíce proniklo do jeho kartonů určených jako vzor pro fasády domů a později inspirovalo i jeho epigony.
Zvláštní místo má jeho obraz Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, který je dnes v majetku Národní galerie. Obraz je odsuzován pro svoji ahistoričnost, protože Korvín se do takového situace, která je Alešem líčena, nedostal. Je možné, že děj byl jiný, ale je pravdou, že král Matyáš byl v bitvě u Vilémova poražen a o to autorovi šlo. Druhou výčitkou, kterou bylo lze slyšet i v předlistopadovém filmu, bylo to, že Aleš neměl smysl pro barvy. Proto nedostal příležitost lunety v Národním divadle sám malovat a vytvořil je vlastně Ženíšek. Ale právě tento obraz dokazuje, že tomu tak nebylo. Zřejmě tehdy, v době, kdy se dotvářelo Národní divadlo, byly i jiné důvody, proč právě Aleš byl »upostraněn«. Osobně si myslím, že vlastně šlo o konkurenční boj.
Ale myslím, že ani o to dnes nejde. A asi nešlo ani v jeho době. I když důvody byly jiné. Nyní je spíše problémem, že Mikoláš Aleš byl tak český, že zachycoval ve svých kresbách motivy, jako byl např. příchod Čechů na Říp (patří vrch stále Lobkowiczům, nebo už konečně státu?), Jan Žižka, jeho husitští bojovníci, venkovani ze Slovenska, české chalupy z Miroticka, píseň na Tursku (použitá na obálce Vančurových Obrazů z českých dějin)…
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.