Analýza: Ukrajina – technika vs. živá síla a mír jako zdaleka poslední řešení

Před první světovou válkou panovalo v kavárnách po celém civilizovaném světě přesvědčení, že k takto velkému konfliktu nemůže nikdy dojít. A to díky vynálezu kulometu, který zdánlivě eliminoval možnost masového nasazení pěchoty. Přesto ale došlo k strašlivé válce a o pár desítek let po ní k další, ještě strašlivější. Současné generace žijí zase v přesvědčení, že třetí světová válka není možná, protože velmoci vlastní jaderné zbraně. Jenže i tehdejší »intelektuálové« se mýlili. A mnoho z nich se následně stalo potravou právě pro ony kulomety…

Tento týden uplynul rok od začátku »ostré fáze« konfliktu na Ukrajině. Konfliktu, jehož kořeny lze hledat už v samotném osamostatnění se Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu. K vyhrocení ale došlo především v roce 2014 po takzvaném Euromajdanu, kdy byla za asistence mnohých západních politiků svržena zvolená vláda. Co se po puči všechno stalo, zde není třeba rozebírat, stačí jenom konstatovat, že na základě následných perzekucí ruskojazyčného obyvatelstva se Ukrajina rozštěpila.

Ani snaha o urovnání do té doby lokálního konfliktu ve formě takzvaných Minských dohod řešení krize nepřinesla. Ve stínu slov Angely Merkelové, která prohlásila, že beztak měl být těmito dohodami pouze získán čas na vyzbrojení Ukrajiny, se ale ani není čemu divit. Dne 24. února tak vypukl konflikt naplno. Konflikt sice už po ekonomické a společenské stránce dosahuje celosvětového měřítka, co se ale oblasti vojenských operací týče, je zatím stále lokální. Pojďme se tedy nejprve ve stručnosti podívat, jak si na tom vlastně obě oficiálně zainteresované strany nyní po roce stojí.

Situace na bojišti

Frontová linie, která je dlouhá prakticky jako vzdálenost z Moskvy do Londýna, v současné době vypadá, jakoby ustrnula. Opak je ale pravdou. Po několika ofenzivách a protiofenzivách se sice ustálila na lépe bránitelných pozicích, faktem ale zůstává, že ruské jednotky (přesněji – především soukromí kontraktoři ze skupiny Wagner) postupně likvidují osm let budované opěrné body ukrajinské armády v takzvané Doněcké lidové republice. A i když se neustále objevují zprávy o možné ukrajinské protiofenzivě, tato oblast polyká rezervy, které by k ní bylo třeba použít. Situace je nyní ale velice napjatá i na hranici Podněstří, tedy neuznané republiky sousedící s Ukrajinou. Zde se nachází nejen ruský mírový kontingent, ale také údajně největší skladiště techniky a munice ze sovětské éry na evropském kontinentu. A ta by se Ukrajincům velice hodila, protože konflikt je z velké části i o ní.

Technika

Hlavní stránky médií v posledním roce prakticky ovládly informace o zbraních a technologiích s nimi souvisejícími. Každá další se měla stát tou zázračnou, která způsobí naprostý zvrat na bojišti. Faktem ale zůstává, že páteřní systémy ukrajinských jednotek stále tvoří technika ze sovětské éry, ať už ta původní, nebo ta modernizovaná dodaná ze zemí bývalého východního bloku. Zde je ale už zdroj vyčerpán, lze pouze opravovat a navíc pro provoz prakticky došla munice. Západní technologie přitom putují na Ukrajinu pouze zřídka a často velmi okleštěné. To nejspíš i proto, že třeba takové toliko oslavované Javeliny se nedlouho po dodání na Ukrajinu začaly objevovat k prodeji na internetu. Západ se přitom nejen obává ztráty svých technologií, jde také o to, že na podobnou situaci prostě nebyly dimenzovány skladové zásoby zemí NATO. A výroba nestačí, už jen s ohledem na to, že je třeba nyní západní techniku prodávat do zemí střední a východní Evropy, které se na úkor Ukrajiny zbavily svých dosavadních systémů. Jejich prodeji a image by navíc nepřispělo, kdyby opěvované stíhačky najednou začaly padat z oblohy a tanky neprojely ani přes škarpu.

Tato válka je přitom jiná, než na co jsou představitelé NATO zvyklí, není zde totiž možnost ovládnout vzdušný prostor. Celkově se jeví jako souboj protivzdušné obrany a návratu k dělostřeleckým soubojům. Novinkou je pak masivní použití dronů, jakožto laciné kamikadze varianty bombardovacího letounu, která ani nestojí tolik, co raketa potřebná k jeho sestřelení.

Velkým otazníkem nadále zůstává, jak je na tom se svými zásobami Rusko, oficiální čísla totiž nikdo nikdy nezveřejnil. Ale i když západní média už několikrát hlásala, že Rusku došla dělostřelecká munice, rakety, nemá drony a podobně, na bojišti to ještě nikdy nebylo znát. Kdybychom to vzali čistým poměrem, tak Rusko má teoreticky ve skladech kolem deseti tisíc tanků, spojenci poskytli Ukrajině zhruba 500 modernizovaných tanků ze sovětské éry a nyní naslibovali několik set »západních« tanků, přičemž prvních pár Leopardů již údajně dorazilo. Přes veškeré dodávky je zde ale očividný nepoměr, který nezachrání ani v současné době obrovské kolony britských vozidel Mastiff ani jiných dalších BVP mířících na Ukrajinu. Ono totiž techniku musí také někdo obsluhovat. A síly docházejí.

Živá síla

Největší slabina ukrajinských sil je v živé síle. Od počátku, myšleno od roku 2014, byly upřednostňovány před pravidelnými jednotkami, kde si nový režim nemohl být jist loajalitou, ozbrojenci ze soukromých skupin tipu prapor AZOV. Ty měly původně za úkol provádět »černou práci« na Donbasu, s vypuknutím konfliktu byly ale fakticky začleněny do ukrajinských ozbrojených sil. V tomto případě se krom elitních útvarů pravidelné armády jedná o špičku, co se výcviku a vybavení týče, problémem ale je, že jejich počet není neomezený. Jejich nasazení na nejkritičtějších úsecích si vyžádalo obrovské ztráty a ty nelze rekruty doplnit. Všeobecná mobilizace, která na Ukrajině probíhá, totiž zdaleka potřeby nepokrývá, a to i přes to, že náboráři odchytávají mladé muže na ulicích, v klubech či dokonce v čekárnách u lékaře.

Je pak tedy jasné, že jejich morálka není příliš vysoká, navíc s minimem výcviku před odesláním na frontu bývá životnost takovéhoto odvedence většinou pouze několik dní. Není se proto čemu divit, že kdo může, tak z Ukrajiny uprchne. Nyní se už jedná o osm milionu lidí, kteří zemi opustili, přičemž však tři miliony z nich zamířili do Ruska. Ti v Evropské unii se ale mají na co těšit. Například v Polsku už probíhají registrace Ukrajinců schopných služby a je možné, že takoví budou násilně deportováni zpět na Ukrajinu, aby mohli být mobilizováni.

Z výše zmíněných důvodů se také dostává mnohem více prostoru zahraničním dobrovolníkům, kteří byli původně dislokováni spíše v týlu. Tito dobrovolníci mají většinou mnohem lepší vybavení a většina z nich přichází přímo už s výcvikem, ať už je tomu za jakýchkoliv pohnutek. Velký zájem je pak o ty, kteří jsou přímo seznámeni se západní technikou, jež na Ukrajinu míří. A těch není málo, často jdou totiž na Ukrajinu jako dobrovolníci právě bývalí vojáci či záložníci ze zemí NATO, kterým oficiálně skončil jakýkoliv kontrakt s ozbrojenými složkami své vlasti. V případě, že jsou tito vojáci zabiti nebo dokonce padnou do zajetí, hrozí ovšem velmi negativní publicita.

Rusko má naproti tomu lidský potenciál prozatím zajištěný. Podle amerického Institutu pro studium války do začátku operace poslalo asi třetinu svých bojeschopných aktivních sil, což znamenalo necelých 200 tisíc mužů (proti zhruba 500 tisícům aktivních ukrajinských vojáků). Ukázalo se to jako málo a hned po prvním měsíci bylo jasné, že konflikt se protáhne. Rusko proto nejprve najalo kontraktory z Wagner PMC (asi 15 000 mužů), následně zmobilizovalo především do týlových složek zhruba 300 000 mužů. Spolu s dobrovolníky se tak nasazené ruské síly, které navíc dostaly čas na výcvik, téměř ztrojnásobily.

Zásadní rozdíl je pak především v morálce nasazených sil. Rusové jsou totiž většinově přesvědčeni, že bojují za sebe a svou vlast a ani na domácí scéně nevyvolala mobilizace žádnou větší vlnu nevole. A to i přes to, že Západ měl už touto dobou dávno srazit Rusko ekonomicky na kolena a jeho obyvatele uvrhnout do bídy…

Ekonomika a geopolitika

V čem se asi obě strany konfliktu přepočítaly, byla situace na trhu a geopolitické scéně. Jak Vladimir Putin hned zpočátku sankčního šílenství poznamenal – »Nečekal jsem, že budete perzekuovat i sportovce pouze na základě národnosti…«, tak stejně Západ se těžce přepočítal s tím, že jakmile řekne – »S nimi se bavit nesmíte«, tak že si někdo dovolí neposlechnout.

Co se ekonomiky týče, Rusko se očividně připravovalo dlouhodobě, a je to vidět. Ekonomika navzdory sankcím zdaleka nepoklesla o tolik, kolik se očekávalo, a v příštím roce se má dokonce podle ekonomů dostat do černých čísel.

To USA má strategii promyšlenější. Spolu s ukrajinskými partnery přenáší své náklady na Evropu a EU pak na své občany. Takže zatímco ruské rezervy propad pokrývají a občané prakticky v základních potřebách omezení nepociťují, občané Evropské unie a Velké Británie postupně střízliví. Není přitom bez zajímavosti, že západní vojenská pomoc Ukrajině se již vyrovnala celému ruskému vojenskému rozpočtu a jenom USA investovaly do konfliktu za jeden rok víc než do kampaně v Afghánistánu.

Co se sankcí týče, zabavené majetky oligarchů příliš běžné Rusy netrápí, málokdo jim je beztak přál a na rozdíl od západních zemí v Rusku politiku už dávno neovlivňují v takové míře, že by měli šanci převrátit systém. Ti, co mají majetek v zahraničí, totiž beztak sympatizovali se Západem, který se jim takto odvděčil. A i když se hodně mluví o budoucím nedostatku čipů na ruském trhu, zatím se to, alespoň na bojišti, také nijak neprojevilo.

Pro energie, na kterých víceméně stojí velká část ruských příjmů, se pak našla okamžitě další odbytiště, byť prodej probíhá s výraznými slevami. To ovšem opět Západu příliš není vhod, protože země, jako je Indie nebo Čína mají najednou mnohem levnější zdroje než Západ, který je natruc nakupovat odmítá. Proti Rusku se navíc nepostavily země Perského zálivu. Kdyby zvýšily těžbu, ceny by šly prudce dolů a Rusko by tratilo, to se ale nestalo. Nejspíš nejen díky tomu, že na základě podobného požadavku by pak mohla být likvidována každá energetická mocnost jedna po druhé, ale možná i proto, že není úplně košer pomáhat někomu, kdo bez skrupulí sabotuje plynovody, které přitom živí jeho »spojence«.

Jestliže tak ale v Rusku převládlo zklamání nad tím, že Západ bere konflikt více než »osobně«, tak na Západě pro změnu převládlo rozčarování nad tím, že celý svět neskáče tak, jak NATO píská. Hegemonie je pryč a státy se vzpírají a prosazují vlastní vůli. Jak to jen může skončit?

Možné scénáře

• Mírová dohoda – Nejméně pravděpodobná je v současné době mírová dohoda. Ač o míru mluví prakticky každý, tak obratem přesvědčuje o dodávkách dalších, pokud možno ještě smrtelnějších zbraní. Když se pak mluví otevřeně o míru i v laickém prostředí, stávají se z propagátorů míru najednou zaprodanci Putina a podobně. Ano, mír je pro zbytek Ukrajiny skutečně nevýhodný, protože by samozřejmě musel být v současné době postaven na základě národního určení východní části Ukrajiny, tedy fakticky Rusů, kteří po osmi letech perzekucí nezaváhají otevřeně vyslovit vůli se připojit k Rusku. Totéž, ale trochu v jiných barvách, pak čeká západ Ukrajiny, který si bez skrupulí nárokuje Polsko. Není tedy divu, že byl až hystericky odmítnut čínský plán na celkové urovnání v zájmu zachování národního povědomí. Z Ukrajiny by totiž zůstalo opravdu pouze jakési Kyjevské vojvodství, přičemž mimochodem i v Kyjevě je většina obyvatel ruskojazyčná, jen se tak nyní nesmějí projevovat. Každopádně na otázku, zda je v zájmu uskutečnit jakékoliv mírové rozhovory, odpověděla sama Victoria Nulandová – USA jsou připraveny jednat s Ruskem pouze podle formátu Zelenského.

• Poziční válka – V současné době situace připomíná jakousi zákopovou válku a je pravděpodobné, že konflikt na ní zamrzne na opravdu dlouho. Technika na obou stranách se zdá být více než vyrovnaná, přesto Rusové po troškách neustále postupují a co se protivzdušné obrany týče, mají jednoznačnou převahu, což nezvrátí ani zastaralé Patrioty, ani případná dodávka stíhaček. Nikdo opravdu nedokáže odhadnout výrobní kapacity a zásoby Ruské federace, ale v dlouhodobém hledisku se zdá, že jako parní válec bude postupovat nejméně až k hranicím »Luhanské a Doněcké republiky«. Podstatou ruské vojenské operace je ale podle samotných představitelů země ochrana svého území a obyvatelstva – čímž je mimo jiné myšleno, že Ukrajina nesmí mít ve výzbroji rakety dlouhého doletu. Čím více se bude prodlužovat dolet raket, dodávaných Ukrajině ze Západu, tím více se bude prodlužovat operační oblast ruské armády…

• Zhroucení Ruska – Scénář, který si opravdu nikdo nepřeje. Tedy krom několika válečných mluvků především z Polska, Pobaltských zemí a samozřejmě na Ukrajině, kteří asi nemají co ztratit. Nepřejí si to ale ani Spojené státy, ve výsledku ani představitelé Evropské unie, a rozhodně ani představitelé zemí, které v konfliktu nejsou přímo angažované. Oslabení, to ano, ale zhroucení jaderné velmoci si může přát leda naprostý fanatik, a ano, najdou se takoví. Tento scénář je ovšem více než nepravděpodobný, Rusové navíc nemají na skladě dalšího Gorbačova, už se poučili. Každopádně bychom v takovémto případě mohli očekávat jaderný konflikt.

• Jaderná válka – O jaderné válce se v posledním roce začalo mluvit pomalu s takovou lehkostí, že to snad mohlo začít připadat mnoha lidem jako samozřejmost. Ono už mnoha lidem připadá i jako samozřejmost, že válka probíhá kousek od nás, a posílat tam dělostřelectvo, které se běžně používá i na civilní objekty a tedy i obyvatelstvo, je prostě v pořádku. Jak kdysi řekl generál občanské války William T. Sherman: »Vy lidé mluvíte o válce tak lehce, nevíte, o čem mluvíte.« A co následně udělal – rozpůlil Konfederaci vejpůl devadesátikilometrovým pásem destrukce, takzvaným pochodem k moři, zahrnujícím mimo jiné i brutální vypálení Atlanty. Jeho důvody byly přitom vcelku »humanistické«, krom vítězství mu totiž šlo o to, aby si »nebojující ale štvaví obyvatelé« zapamatovali, jaké jsou skutečné důsledky války.

Igelitové pytlíky nepomůžou

Válka je vůl, a čím více se přilévá olej do ohně, tím větší vůl to je. Faktem je, že Rusko poraženo nebude, ať se to komukoliv líbí nebo ne, protože, jak poznamenal sám Putin, bez Ruska tady nebudeme. Tož bychom si raději měli přebrat, zda ideály, ať už smyšlené, vnucené nebo mnohdy i upřímně myšlené, stojí za to stále vehementněji bodat do medvěda, který jedním tlačítkem může spálit celou planetu, i kdyby jenom v odvetě. Tady si už nehrajeme »pouze s kulomety« a i když se dříve učilo, že na prevenci proti jaderné zbrani stačí nasadit na hlavu igelitové pytlíky, tak věřte, že tohle opravdu nepomáhá. Navíc, i kdyby to nezašlo až takhle daleko, ona i ta konvenční válka je vůl, jak se o tom možná budou moci případní budoucí odvedenci, žijící zatím v kybernetické realitě, přesvědčit. Skutečná realita se jim rozhodně líbit nebude…

Tomáš Cinka