Jsou události, o kterých se píše lehce, ale jsou i takové, o kterých byste nejradši ani neslyšeli, natož psali. K těm druhým patří to, co jsem dělal od pátku – připomínání 77. výročí osvobození našeho území a porážky německého fašismu. On si to možná už málokdo uvědomuje, ale žijeme na území státu, který patřil k vítězné straně druhé světové války.
Letos je situace horší o to, že… Ale vlastně o co? Mnozí tvrdí, že za humny je válka. Ano, je válka – ale za humny? Kolik je to kilometrů? A kde byli ti samí »zahumnytvrdiči«, když se válčilo v bývalé Jugoslávii? Chtělo by to možná doučování ze zeměpisu…
Ne, to není zlehčování situace, to je bohužel fakt. Byl jsem na mnohých pietních akcích za účasti lidí z různých politických kruhů. Ti lidé mají své názory, své zážitky. Mnozí byli také na více akcích, tudíž jsme si vzájemně vyměňovali zkušenosti. A tak vím, že nebylo výjimkou, že se na akci »nachomýtli« občani původem z jedné slovanské země, jež bývala součástí státu, který druhou světovou válku vyhrál, dokonce název té země byl v názvu armády, která značnou část našeho území osvobodila. Ne, nebyla to ukrajinská armáda, jak, doufám omylem, na nejmenovaném místě pronesl nejmenovaný starosta a poslanec ze strany současného vládního »pětikoaličního slepence«. Byla to vojska 2. ukrajinského frontu Rudé armády. Ano, je to o pouhá dvě slova delší, ale významově úplně něco jiného.
A tito původní občané dnes už samostatného státu, čelícího silnému ataku sousední země, často slovně i fyzicky »domlouvali« těm, kteří si připomínali vítězství Rudé armády třeba i stuhou nebo vlajkou, dle jejich názoru nepatřičnými. Je smutné, jak se slovanské národy hryžou sami mezi sebou…
I to už tu jednou bylo. Jistý pruský kníže měl ještě před tím, než se stal premiérem Pruska a později prvním kancléřem sjednoceného Německa, krátký čas pobýval jako velvyslanec pruského krále ve Francii a v Rusku, o ruském národu říci: »Pokud bude chtít někdo porazit Rusko, musí nejdříve od něho odtrhnout Ukrajinu a dále proti němu poštvat ostatní slovanské národy, protože pouze Slovani jsou rasa, která je schopna zničit sama sebe. S jejich pomocí bude možné Rusko porazit. Po jeho porážce zůstanou tyto slovanské národy bez ochrany a bude jednoduché je zlikvidovat.« Sice se tvrdí, že Otto von Bismarck nikdy nic takového neřekl, ale vlastně je to jedno. Ono se to totiž asi děje a je tedy jedno, podle čího scénáře…
Ovšem korunu všemu nasadil pplk. Mgr. Otakar Foltýn, důstojník Generálního štábu Armády ČR. V předešlé vojenské kariéře sloužil na různých pozicích na Sekci rozvoje druhů sil, Společném operačním centru, Vojenské akademii a inspektorátu Generálního štábu. V civilní kariéře externě vyučoval antropologii válečnictví a mezinárodní humanitární právo. Je expertem Českého červeného kříže pro mezinárodní právo a členem České společnosti pro mezinárodní právo. Je absolventem důstojnického kurzu na Vojenské akademii ve Vyškově a vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a během služby prošel i dalšími kurzy zaměřenými především na protipovstalecký boj a na operační a humanitární právo. V současné době je doktorandem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v oboru moderní dějiny. Byl nasazen ve vojenských operacích v Kosovu a v Afghánistánu.
V pořadu Interview ČT24 https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3486518-rusky-rezim-roky-vybicovava-nacionalismus-je-manipulace-s-celou-populaci-mini prohlásil mj., že »…v případě Čechů bychom měli fandit tomu slabšímu, napadenému…«
Tak zaprvé: válka není fotbal, aby se někomu fandilo. Ale zásadně: komu tedy jako Čech fandil během své mise v Kosovu a v Afghánistánu?
Pokud takových odborníků je v armádě více, potěš koště…
Ale to už je jiný příběh. Tak pár na solar a lovu zdar!
Zbyšek Kupský
Diskuze je uzavřena.