Americký prezident Donald Trump utrpěl ve volbách drtivou porážku… A všichni se obávají, co se bude dít! Tyto obavy se promítají do celé řady reakcí a úvah, které zde předkládáme, o dopadu amerických voleb na vývoj ve světě. Analytici tvrdí, že v nich nezvítězili demokraté, ale Írán. Toto prohlášení připomíná, jak významná politická událost, jako jsou volby v polovině funkčního období ve Spojených státech, může mít důsledky a zároveň být ovlivněna tím, co se děje za hranicemi země.
Trump strávil téměř dva roky tím, že převracel celá desetiletí americké zahraniční politiky a způsoboval zmatek mezi spojenci i protivníky. Nyní všichni sledují, jak volební porážka na domácí půdě ovlivní jeho kroky v zahraničí.
Pro Írán, Izrael, Ukrajinu a Evropu je v sázce mnohem víc než jen to, kdo ovládá Kongres. Výsledek by mohl ovlivnit, zda Trump bude usilovat o dohodu s Teheránem, nebo se rozhodne válku dále eskalovat, do jaké míry bude oslabena dlouhodobá podpora Washingtonu pro Izrael a jak silně bude tlačit na Kyjev, aby přijal podmínky pro ukončení války s Ruskem.
Demokraté nyní budou mít k dispozici nové nástroje, jak Trumpovi čelit.
V centru dění však zůstává politicky zraněný americký prezident. A vzhledem k tomu, že si stále zachovává značnou volnost v zahraniční politice, kladou si analytici a experti otázku, zda ho ponížení, které utrpěl ve volbách, učiní ochotnějším ke kompromisům na mezinárodní scéně, nebo ho naopak přiměje ještě odhodlaněji prosazovat svou vůli, a to i demonstrací vojenské síly…
Írán oslavuje, ale nemá záruku míru
Írán oslavuje Trumpův volební neúspěch v pololetních volbách, zároveň se však připravuje na to, co může následovat: možný nový americký úder nebo další pokus o dosažení dohody.
Trump v telefonickém rozhovoru s Fox News připustil, že válka v Íránu částečně přispěla ke ztrátám republikánů.
Viceprezident J. D. Vance byl ještě explicitnější. Ve středu v dlouhém příspěvku na platformě X prohlásil, že »důvodem, proč jsme prohráli, je válka«.
Po osmi měsících útoků na ekonomické tepny regionu, jejichž cílem bylo odradit americké voliče od války, oslavil Teherán porážku republikánů jako vyjádření lidového verdiktu nad konfliktem.
Trump uznal, že svou roli sehrálo také zvýšení cen v důsledku války.
»Konec jedné éry« pro americko-izraelské vztahy
V Izraeli přišlo první překvapení už v den voleb, kdy Trump oznámil, že náhle ukončí americkou vojenskou pomoc této zemi.
Výsledky voleb, v nichž demokraté zvítězili v obou komorách Kongresu a které byly označovány za »modrou tsunami«, vyvolaly v Izraeli stav vysoké pohotovosti.
Bipartisanská podpora Izraele v USA již začala klesat. Demokraté vyjadřovali hněv nad počtem obětí války v Gaze, zatímco stále více republikánů se domnívalo, že Spojené státy poskytly Izraeli příliš velkou podporu.
Kdo souhlasí
»Jedinou otázkou, v níž dnes panuje bipartisanská shoda, je kritika Izraele,« řekl Michael Oren, bývalý izraelský velvyslanec ve Spojených státech. »Je to klíčový politický bod pro Demokratickou stranu,« uvedl pro CNN.
»A stejnou roli začíná hrát i pro velkou část Republikánské strany,« připojil Oren a argumentoval, že ukončení americké pomoci je pouze začátkem procesu, který se teprve rozbíhá.
Podle něj je možné, že Spojené státy přestanou s Izraelem sdílet zpravodajské informace a omezí také společný vývoj důležitých vojenských systémů, jako je například známý systém protivzdušné obrany Iron Dome. Zmínil rovněž Radu bezpečnosti OSN, kde američtí prezidenti z řad republikánů i demokratů historicky chránili Izrael využíváním práva veta Spojených států. »Jsme na konci jedné éry,« řekl Oren.
Další rána teprve přijde…
Bývalý šéfredaktor deníku Jerusalem Post Yaakov Katz varoval, že další změny budou následovat. »To, co Trump oznámil ohledně vojenské pomoci, je jen špičkou ledovce toho, co by se mohlo změnit. Mohl by být zablokován prodej zbraní, mohly by být navrženy sankce a mohlo by být omezeno financování společných ekonomických programů,« napsal na platformě X.
Protiizraelské nálady dále zesílily během války s Íránem, kdy část amerických voličů vnímala společné americko-izraelské údery jako konflikt, k jehož vedení přiměl Trumpa izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
I nyní Netanjahu prosazuje obnovení útoků na Írán, což by mohlo znovu rozpoutat válku, která způsobila prudký nárůst cen pohonných hmot a životních nákladů a přispěla k drtivé porážce republikánů ve volbách do Kongresu.
Politická krize
Netanjahu čelí politickým nepokojům také doma. Ve volbách konaných týden před americkými pololetními volbami ztratil parlamentní většinu. Jeho hlavní soupeř, bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády Gadi Eizenkot, však sám nemá dostatečně silnou podporu a pravděpodobně bude muset spolupracovat s arabskými stranami, které ve volbách zaznamenaly rekordní volební účast.
Jair Golan, vůdce levicové Demokratické strany, varoval, že Izrael »nemá čas nazbyt«. Podle něj je nutné Netanjahua nahradit a odklonit zemi od cesty, která vede k sankcím a mezinárodní izolaci.
Ukrajinu čeká éra po Trumpovi
Pro Kyjev byla negativní reakce patrná už před volbami. Ve středu pak nastalo relativní ticho. Vztahy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s Trumpem se v posledních týdnech postupně zhoršovaly.
Trump požadoval Zelenského odchod a usiloval o energetické dohody, které by prospěly Rusku i Spojeným státům. Zároveň přihlížel tomu, jak se závislost Ukrajiny na USA v oblasti technologií a informací nevysvětlitelně oslabuje.
Kyjev byl proto nucen zaujmout specifický postoj hned od začátku: s pocitem naléhavosti vyčkávat na posttrumpovskou éru.
Nová realita
A když se tato nová realita začala ve středu formovat, z Kyjeva zaznělo jen málo oficiálních komentářů.
Možná se Zelenský spokojil s tím, že nechal za sebe mluvit satirické záběry zveřejněné na internetu, na nichž sedí s pivem a popcornem před televizním přenosem voleb do Kongresu.
Sergej Kyslycja, představitel jeho kanceláře, v prohlášeních pro ukrajinskou televizi slíbil, že země bude i nadále »rozvíjet věcné, normální a stabilní vztahy« s kýmkoli, kdo bude u moci. Ukrajina bude rovněž usilovat o nákup raketových systémů Patriot a připraví se na spolupráci s novým složením Kongresu i na případnou vlnu prezidentských výkonných nařízení, která by se mohla pokusit obejít jeho roli.
Nelze však skrýt skutečnost, že frustrovaný Trump, jemuž se krátí čas na politické působení i v prezidentském úřadu, představuje pro Kyjev příznivější vývoj.
Ukrajina chce hodně
Trump prohlašoval, že dosažení míru bude snadné, následně však Ukrajinu trestal za to, že nepřijala ruské požadavky. Zelenského ponižoval a káral, aby se s ním vzápětí znovu usmířil. Evropští spojenci se mezitím snažili situaci uklidňovat a s hrůzou sledovali, jak se rozpadají desítky let budované bezpečnostní aliance.
Ukrajina stále potřebuje od Trumpa a Spojených států mnoho: zbraně, peníze a širší ujištění, že Washington stojí na její straně.
Po měsících nepřátelství však Kyjev dospěl k závěru, že se na Washington nemůže spoléhat.
Putinův výpočet
Toto odpočítávání má ovšem i druhou stranu. Ruský prezident Vladimir Putin může věřit, že má přibližně rok na to, aby za každou cenu dosáhl co nejlepšího výsledku války ještě před volbami v roce 2028. Ty by totiž mohly vrátit republikánskou politiku k dominantnímu proukrajinskému směřování.
Putinovi se zatím nepodařilo využít Trumpa, svého zdánlivě mocného spojence, k zajištění jakéhokoli významného vítězství na bojišti.
Možná se to pokusí změnit v době, kdy poslední zbytky Trumpovy politické moci stále doutnají.
Evropa má špatný pocit a plní ji obavy
Porážka republikánů by měla na první pohled evropské atlantisty potěšit. Trump, kterého nemají rádi, utrpěl neúspěch, a tak by se nyní mohla postupně obnovovat západní jednota. V lednu 2029 by se navíc mohl v Bílém domě ujmout úřadu »normální prezident« a vše by se mohlo vrátit do starých kolejí.
V evropských reakcích však žádné zvláštní nadšení patrné není. Naopak sílí varování, že se Trump nyní může Evropě jakýmkoli způsobem pomstít. A tentokrát se evropské předtuchy nemusejí mýlit.
»Měli bychom se připravit nikoli na harmoničtější transatlantické vztahy, ale na zvýšené napětí a ještě větší požadavky Trumpa vůči Evropě,« řekl zkušený německý diplomat Wolfgang Ischinger, bývalý prezident Mnichovské bezpečnostní konference.
Trumpův hněv dopadne na Evropany
Evropa se může stát hlavním terčem nelibosti amerického prezidenta. Trump nyní nemá co ztratit, zatímco pokusy Kongresu aktivněji zasahovat do zahraniční politiky jeho administrativy ho mohou ještě více rozzlobit. Koneckonců nejenže považuje zahraniční politiku za svou výhradní pravomoc, ale také vnímá evropské elity jako spojence demokratů, kteří nyní ovládají Kongres.
Demokraté mohou prezidentovi zkomplikovat rozpočtové výdaje na zahraniční politiku.
Za prvé však bude rozpočet na příští rok schvalovat současný Kongres. Za druhé, než bude schválen rozpočet na rok 2028, bude Trump muset nejprve politicky přežít.
A to se netýká Ameriky, ale Evropy.
Volby v Evropě
V Evropě se příští rok uskuteční řada důležitých volebních klání, od Francie až po Polsko.
Není pochyb o tom, že Trump bude aktivně podporovat evropské pravicové síly, které považuje za své spojence a které se obracejí zády k Bruselu a euroatlantickému směřování.
Jeho podpora sice Viktoru Orbánovi nepomohla, to však neznamená, že Bílý dům opustí strategii zaměřenou na změnu evropských elit a oslabení Evropské unie.
Jedním z nejdůležitějších nástrojů, které má Trump v této souvislosti k dispozici, je Ukrajina. Může zvýšit tlak na Evropu tím, že omezí dodávky vojenského materiálu do Kyjeva. Jde přitom o dodávky, které financují evropské země.
Pokud se však americký prezident rozhodne Evropanům pomstít, může kohoutek úplně uzavřít. A žádný Kongres ho nedokáže zastavit, protože výkonná moc má k dispozici nepřeberné množství možností, jak takový krok uskutečnit.
Washington by ve skutečnosti mohl k tomuto kroku přistoupit nikoli proto, že by chtěl dosáhnout dohody s Ruskem, ale spíše proto, aby Evropanům demonstroval jejich závislost na Spojených státech a donutil je k ústupkům, které Trump požaduje. Ty přitom nemusejí nutně souviset s ukrajinskou otázkou.
Tento scénář je nejhorší noční můrou Evropy.
Dva problémy pro současné evropské elity
Dnešní evropské elity otevřeně sázejí na posttrumpovskou Ameriku.
Existují však dva problémy. Prvním je skutečnost, že k naplnění tohoto scénáře nestačí pouze dočkat se ledna 2029 a zajistit, aby Trumpa nenahradil jeho politický nástupce. Evropské elity se také budou muset samy udržet u moci.
Pokud v Evropě příští rok začne vlna obměny vládnoucích politických elit, pak nový americký prezident přivítá Evropu s úplně jinou politickou reprezentací. A záchrana z druhé strany Atlantiku už odcházejícím elitám nepomůže.
Druhým problémem, a ten je ještě důležitější, je skutečnost, že i kdyby demokraté za dva roky vyhráli americké prezidentské volby, už nebudou stejní jako v minulosti.
Globalizace vedená Amerikou ani jednota s Evropou již pro mnohé z nich nejsou samozřejmými hodnotami.
Demokraté a USA
Posiluje levicové, sociálnědemokratické křídlo Demokratické strany. Jeho představitelé mají obvykle blíže k evropské levici. Demokraté však neuvažují v duchu hesla »Západ je náš společný domov a musíme všechny učit správným hodnotám«.
Američtí levicoví demokraté nejsou zastánci zahraničních intervencí. Staví se nejen proti americké globální hegemonii, ale také proti představě, že by Západ měl hrát roli světového vůdce.
Podporují Ameriku tak, jak ji sami chápou: multikulturní, převážně nebílou, orientovanou na svět práce, a dokonce socialistickou. Odmítají však snahy o udržení globální dominance USA, zejména pokud jsou založeny na používání vojenské síly.
Proto je Ukrajina nezajímá, zatímco Evropa se nyní natolik soustředí na konfrontaci s Ruskem kvůli Ukrajině, že vážně diskutuje o nutnosti dávat přednost kanónům před máslem.
Američtí socialisté naopak podporují přesně opačný přístup: Amerika by se měla zabývat vlastními problémy, nikoli zbytkem světa. Proto bude i případný demokratický nástupce Trumpa nucen tyto nálady zohledňovat.
Nemluvě o tom, že v Republikánské straně se po volební porážce, k níž přispěly také důsledky útoku na Írán, posílí odpor vůči vojenským intervencím v zahraničí, ne-li přímo izolacionistické tendence.
Zvláštní konsenzus
Neshody mezi oběma stranami i polarizace americké společnosti jako celku se budou nadále prohlubovat. V otázce odmítání zahraničních intervencí se však může vytvořit zvláštní konsenzus. Zatím nikoli na úrovni politických elit, ale již na úrovni sociální základny.
Amerika se nikdy nevrátí do předtrumpovské éry – ani ve své domácí politice, a už vůbec ne v zahraniční.
Nastal čas, aby Evropa opustila své marné naděje a připravila se na období stále větších otřesů.
V podstatě si je sama způsobila. Sankce se ukázaly jako dvojsečná zbraň a na politiku válek Evropská unie a NATO jednoduše nemají. Lepší scénář by přineslo uplatňování politiky míru a spolupráce, v níž má Evropa silné karty. Jde o to nepromarnit příležitost – za dva roky bude všechno jinak.
Ioannis Sideropulos
KOLÁŽ – AI