»Jakeše do koše« – to sice bylo jen jedním z mnoha přiblblých listopadových hesel, ale zmiňuji ho pro jeho příznačnost s dneškem. Tohle heslo totiž skandovaly milióny v časech, kdy ten košík (nákupní) měli plný, hlavně domácího tovaru, a obrazně řečeno, tehdy by se do něho ten Jakeš ani nevešel…
Od té doby uplynulo bezmála 33 let. Třiatřicet let ve znamení nekončícího potlesku demokratickým vymoženostem. Ti aplaudující, byvše zaslepeni horami banánů a megatunami toaletního papíru, již ale nevnímali, že tleskají chiméře. Nic více, nic méně.
Dílčí závěr? Dnes, po třetině století pobytu v uzavřeném pavilónu tržní ekonomiky je onen nákupní košík natolik prázdný, že by se do něho vešlo klidně i deset Jakešů… Těch nadšeně aplaudujících však ubývá pramálo.
Seneca to pojmenoval výstižně: Mezi jinými nevýhodami smrtelné povahy je i ta SLEPOTA mysli, že nejenom jsme nuceni dopouštět se omylů, ale svoje chyby ještě i milujeme.
Tenhle úvod má svůj smysl ve vztahu k následujícím řádkům. »Tato vláda musí padnout, jinak je s námi amen,« volají nyní ti rozumnější, kteří buď neaplaudovali nikdy, nebo dlaněmi o sobě již plácati přestali, jsouce vyléčeni. Ptám se já – co myslíte, že se stane, kdyby i nakrásně tato vláda padla? Co dnes Česká republika smí konat z vlastní vůle? Smí vůbec ještě něco, krom návrhů zimního outfitu (TOP svetry 09) a přitepleného postupu SPOLU, držíce se pevně za ruce bez ohledu na pohlaví, abychom se trochu zahřáli?
Řeknu vám, jak to je. Česká republika sama o sobě nesmí vůbec nic. VŮBEC NIC!!! Ďáblu nás polistopadové vlády upsaly zcela. Naší vlastní krví. Většina občanů k tomu tehdy přistupovala dokonce jako k dobrovolnému dárcovství té upisující se krve.
Vy si vážně myslíte, že k zásadní změně postačí, když tu nebude vládnout Fiala se svojí prodejnou tlupou? To by bylo sakra jednoduché. Takhle to ale, žel, nefunguje.
Vážně si myslíte, že onu třiatřicetiletou totální devastaci české země napraví demise profesorova kabinetu? Kardinální omyl. Neexistuje žádný kouzelný proutek, který by tohoto byl schopen. Každý občan bez výjimky je nyní trestán za nečinné přihlížení, když byl jeho národ bezohledně likvidován – rozkrádán, drancován a morálně zbídačován. Lidé dělali, že se jich to osobně netýká – nějaký krach kladenské Poldovky, ČKD, NHKG, VŽKG, pardubické Tesly, zemědělství atd., atd., atd., atd., atd. – a dělat, že se jich to osobně týká, začali až v momentě prvních prázdných košíků a faktur za plyn a elektřinu.
Znám nemálo takových, kteří by vás už jen za pouhé vypuštění slova »cikán« šli udat, ale kdyby ho měli za souseda, budou mu v noci tajně malovat na dveře hákové kříže. Ukřižujte mě za to, ale přesně taková a žádná jiná je dnešní česká společnost. Její morální stav. Dokud se daný problém nedotýká přímo mě, jsem apatický.
Vážení, nikoli polistopadové vlády, nikoli globalisté, nikoli Rothschildové, nikoli zednáři, ale tahle typicky česká apatie k prioritním věcem veřejným, NEOHROŽUJÍ-LI mě osobně přímo, nám nyní nemilosrdně, v celé své nahotě, nastavuje zrcadlo. Není to pěkný pohled. My jsme se ovšem ani teď nepoučili. V čem? Že se domníváme, že problémy, které jsme si způsobili sami naší apatií, za nás v cuku letu vyřeší demise Fialovy vlády. Ne, nevyřeší. A i kdyby čistě teoreticky ano, zdůrazňuji »teoreticky«, nebylo by to správné.
Řešení? Bolestivé nesmírně, avšak prosté zároveň. Chceme-li žít. Obrazně řečeno – přijmout trest, který si bez diskuze zasloužíme, odsedět si ho a po návratu z »vězení« se začít chovat jako spořádaný občan české země, spoluzodpovědný za správu věcí veřejných, nikoli jen těch osobních.
Víte, tohle mně do veškerých podrobností došlo minulou sobotu, když jeden z řečníků zpod koně populisticky hřímal, že tuhle republiku si rozkrádat nenecháme. V ten moment jsem na obrazovce počítače kliknul na ty dvě vodorovné čárky a sledování přímého přenosu z Václaváků zhasnul. Třicet tři let se tu neděje nic jiného, než že se tato země rozkrádá, a když už je rozkradena, onen muž se převtělil do vlastence. Slepého, samozřejmě. Fotbalově komentováno – dal si ukázkového slepeného vlastence. Jen jsem se divil, že ho svatý Václav svrchu nepozvracel… Já jsem totiž klečel… Tak zle se mně z toho udělalo.
Jan Čech