Babylon založili představitelé první světové civilizace, Sumerové, ve třetím tisíciletí př. n. l. Tehdy šlo o malou osadu, která nehrála v životě země žádnou významnou roli, a to navzdory svému zvučnému jménu – Kandingirr, které v sumerštině znamená »brána boha«. Následně se město opakovaně dostávalo pod kontrolu králů Akkadu, státu, který nakonec pohltil Sumer.
V roce 1894 př. n. l., kdy město dobyl amorejský vůdce Sumuabum, první babylonský král a zakladatel první babylonské dynastie, bylo jeho obyvatelstvo již převážně akkadské. Sumuabum proto zahájil svou vládu přejmenováním města na Kandingirra. Přesněji řečeno, jednoduše přeložil starověký název do akkadštiny, kde získal podobu »Bab-ili« – Babylon, tedy »brána boha«. Kterého boha však měli Sumerové a později Akkaďané původně na mysli, není známo.
Starobylá metropole
Říci, že Babylon byl velké město, je slabé slovo. Šlo o skutečný metropolitní komplex, který po patnáct století zůstával hlavním obchodním, ekonomickým, politickým a kulturním centrem Východu. Písemné i archeologické prameny hovoří o nebývalé velikosti hlavního města starověké Mezopotámie.
Podle Hérodota měl Babylon obdélníkový půdorys a každá jeho strana měřila 120 stadionů, tedy přibližně 22 kilometrů. Celkový obvod města tak podle jeho popisu činil 88 kilometrů! A to pouze v rámci městských hradeb, bez započítání rozsáhlých latifundií a vil bohatých občanů, které k nim přiléhaly.
Archeologové se však domnívají, že »otec dějepisu« jako obvykle mírně přeháněl. Výsledky vykopávek naznačují, že celková rozloha Babylonu na vrcholu jeho moci, v 7. až 6. století př. n. l., nepřesahovala deset kilometrů čtverečních a počet obyvatel dosahoval nejméně půl milionu. Přesto byl Babylon i podle moderních měřítek velkým městem a ve srovnání s ostatními starověkými sídly představoval skutečného obra s velmi vysokou hustotou obyvatelstva.
Starověké stromy pomáhají vyřešit 3500 let starý případ
Datum pádu Babylonu zůstává záhadou, ačkoli se z Mezopotámie druhého tisíciletí př. n. l. dochovala řada písemných dokumentů. Historici se v názorech rozcházejí již více než století. Nyní se však v tomto 3500 let starém případu objevil nečekaný svědek: starověké stromy pokácené na území dnešního Turecka. Dokážou vyřešit spor, který se dosud nepodařilo rozsoudit ani písařům, ani astronomům?
Historie bez kalendáře
Dnes je Babylon nejčastěji připomínán v souvislosti se svými posvátnými texty, od Bible až po Korán. Dlouho před vznikem těchto knih však bylo město na Eufratu hlavním městem velmoci starověkého světa. Vládl mu král Chammurapi, jehož zákoník patří k nejstarším písemně zaznamenaným souborům zákonů v dějinách lidstva.

Mohlo by se zdát snadné takovou civilizaci časově zařadit. Písaři po sobě zanechali královské seznamy, ekonomické záznamy i nápisy panovníků, které umožňují řadit jednotlivé události za sebou. Historici vědí, kdo vládl po kom a co se odehrávalo za panování jednotlivých králů. Problém spočívá v tom, že roky se počítaly podle délky vlády panovníků, nikoli podle jednotného kalendáře.
Z tohoto důvodu je obtížné sladit události v Mezopotámii s děním ve východním Středomoří. Sousední civilizace jako by existovaly v různých časových epochách. Řetězec králů tak stále visí ve vzduchu a historici se rozhodli hledat pevný referenční bod nikoli v archivech, ale na obloze.
Stopa z noční oblohy
Venuše měla pomoci situaci vyřešit. Babylónští písaři neustále sledovali oblohu a hledali v ní znamení. Věřili, že pohyby planet předznamenávají úrodu, války i osud krále, a proto nebeské události zaznamenávali s velkou pečlivostí.

Za vlády krále Ammi-zaduqy pozorovatelé zaznamenávali, kdy se Venuše objevila nad obzorem a kdy zmizela. Každý záznam datovali podle roku panovníkovy vlády. Ammi-zaduqovo jméno se objevuje také v královských seznamech, takže tyto poznámky propojují celý řetězec vládců s děním na obloze. Moderní astronomové dokážou vypočítat, kdy mohl být takový vzorec pozorován.
Vyšetřování se však právě zde dostalo do slepé uličky. Vzorec pohybu Venuše se totiž opakuje a stejné záznamy odpovídají několika různým epochám. Historikům nakonec zůstaly čtyři protichůdné chronologie: vysoká, střední, nízká a ultranízká. Mezi oběma krajními variantami se datum pádu Babylonu posouvá až o 150 let. K výběru správné verze byl proto zapotřebí zcela jiný druh svědka.
Očitý svědek z Anatolie
Tím svědkem bylo dřevo. Starověké budovy v Anatolii, na území dnešního Turecka, uchovaly dřevěné trámy s letokruhy. Vědci tyto letokruhy již dávno uspořádali do jedné souvislé sekvence, ani ta však neměla žádnou vazbu na konkrétní kalendářní data.

Klíčem se stal obchod. Starověká asyrská obchodní síť spojovala anatolská sídla s Mezopotámií. Obchodníci po sobě zanechali záznamy, které sahají až do období mezopotámských králů. Pokud se tedy podaří dřevo přesně datovat, bude možné zasadit do časového rámce i historické události.
Vědci jsou přesvědčeni, že se jim to podařilo. Výsledky jejich práce byly publikovány v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS).
Uhlík v každém kruhu
Výzkumný tým vedla Charlotte Pearsonová z Laboratoře letokruhů Arizonské univerzity. Vědci měřili obsah uhlíku-14 nikoli ve velkých úlomcích dřeva, ale v jednotlivých letokruzích. Každý z nich totiž představuje jeden rok života stromu.

Aby mohli provést co nejpřesnější měření, spojili se s Laboratoří fyziky iontových svazků na ETH v Curychu. Měření jednotlivých letokruhů odhalila jemné výkyvy v radiokarbonovém datování, které se měnily rok od roku. Tento vzorec se stal jakýmsi otiskem prstu dané epochy.
Zbývalo už jen najít něco, s čím by bylo možné tento otisk porovnat. Výzkumníci proto jako referenci použili přesně datovanou tyrolskou borovici limbu z Rakouska a dub z Německa. Vzory se shodovaly a propojily anatolskou sekvenci s kalendářem. Výsledná časová řada zahrnovala období od roku 2072 do roku 744 př. n. l.
Verdikt v případu Babylon
»Data letokruhů spolu s archeologickými daty a údaji z ledových jader s vysokým rozlišením umožňují posoudit konkurenční chronologie Mezopotámie pro období 2000 až 1500 př. n. l.« – citace z vědecké práce.
Jinými slovy, vědci porovnávali výpovědi několika nezávislých svědků současně, podobně jako při skutečném soudním procesu.
Sečteno a podtrženo: Stará Babylonská říše padla v roce 1587 př. n. l.

Vědci našli »silné důkazy« ve prospěch střední chronologie. Žádný ze čtyř dřívějších modelů se však nepotvrdil jako jednoznačně správný. Nová časová osa se nachází mezi středním a nízkým modelem.
Sami autoři studie považují tento výsledek za příklad, který může být užitečný také při zkoumání jiných historických období, nejen Mezopotámie.
»To ukazuje, jak mohou vysoce přesné techniky radiokarbonového datování v kombinaci s údaji z dalších vědních oborů zvýšit přesnost datování v mnoha historických obdobích…« píší vědci.
Babylonská říše patří k prvním světovým říším starověkých dějin a je zmiňována v řadě historických textů, například ve spisech Hérodota i v Bibli.
Město Babylon existovalo dlouho před vznikem říše
Babylon byl původně menším městským státem ležícím na řece Eufratu. Existoval ve stínu Asýrie, Elamu, Isinu a Larsy, které byly starší a mnohem větší.
Vzestup Chammurapiho a jeho dobytí okolních území přibližně století po založení města představovaly první okamžik, kdy se Babylon stal významnou regionální mocností. Chammurapi dobyl mnoho okolních městských států a kodifikoval zákony, které se později staly známými jako Chammurapiho zákoník.
Jeho říše však neměla dlouhého trvání. Po Chammurapiho smrti se babylonská kultura a vliv rozšířily po jižní Mezopotámii. Říše se však bez svého zesnulého vládce začala postupně destabilizovat. Asýrie brzy Babyloňany vytlačila a říše se rozpadla.

V jižní Mezopotámii se k moci dostal nový národ, Amorejci, a Babylon se opět zmenšil na pouhý městský stát ležící na Eufratu.
Chetité a Asyřané
Po několik dalších století existovalo město Babylon pod nadvládou dvou různých říší – Chetitů a Asyřanů.
Asyřané ovládali severní Mezopotámii po většinu období existence Babylonu. Chetité však představovali nový národ přicházející ze západu, který disponoval vyspělými zbraněmi a začal se šířit po celém Blízkém východě.
V roce 1595 př. n. l. dobyli Babylon Chetité a v regionu nastala nová éra. Babylon sice zůstal krásným městem, ale opakovaně přecházel pod nadvládu různých národů, které jej postupně dobývaly.
Během této doby bylo město přejmenováno na Karanduniash a nakonec se stalo součástí Asyrské říše. Pod její kontrolou zůstalo až do získání nezávislosti.
Do Babylonu se v tomto období přistěhovalo mnoho různých etnických skupin. Patřili mezi ně také Chaldejci.
Asyrský král Sinacherib a Babyloňané byli v neustálém konfliktu a opakovaně se bouřili. Asyřané jejich povstání potlačovali až do smrti asyrského krále Aššurbanipala.
Město hříchu
V křesťanské a židovské eschatologii je Babylon vykreslován jako zcela nemravné město, které dříve či později čeká stejný osud jako Sodomu a Gomoru. Janovo Zjevení jej připomíná obrazem babylonské nevěstky a samotné město popisuje jako »velký Babylon, matku nevěstek a ohavností země«. Právě takový nesmazatelný dojem Babylon zanechal v paměti Židů během nechvalně známého babylonského zajetí za vlády krále Nabukadnezara II., kdy byli obyvatelé Judského království násilně deportováni do Babylonie.

Nebyla to však pouze židovská představa, která vytvořila obraz apokalyptického Babylonu. Bohaté čtvrti s luxusními sídly kontrastovaly s chudými oblastmi plnými chatrčí, nevěstinců a temných hospod, které sloužily jako útočiště nejrůznější spodině společnosti.
Babylonské zločinecké podsvětí ve starověku nebylo o nic méně nechvalně známé než moderní italští a američtí gangsteři. Člověk si dokonce mohl v tomto prostředí vysloužit jakýsi magisterský titul v trestním právu.
V dubnu roku 629 se tak jistý Nabu-utsali dohodl, že bude babylonského Bel-akhe-riba po dobu dvou let a pěti měsíců vyučovat řemeslu banditismu a kuplířství. Za to měl učitel kromě určitého podílu ze studentovy »práce« nárok také na 17 gramů stříbra »jako spropitné«.
V případě neúspěchu měl student právo požadovat od učitele odškodnění. Víme to proto, že dohoda byla právně formalizována a písemně zaznamenána. O úspěšnosti podobných obchodů svědčí skutečnost, že se lidem nedoporučovalo chodit po městě v noci. Dochoval se například příběh o Sin-idinnovi, prefektovi jednoho z chrámů v zemi, jehož první setkání s městem skončilo tím, že mu hned první den ukradli osla.
Hérodotos napsal jediné dochované dílo, později nazvané Dějiny. Jeho název je důležitý, protože v tehdejší řečtině znamenalo slovo historia spíše bádání než pouhé zaznamenávání událostí. Hérodotos neslíbil úhledný popis událostí seřazených podle jednotlivých let. Místo toho se zavázal zkoumat, proč se lidé opakovaně navzájem zabíjejí v tak velkém a často zbytečném měřítku.
Perské války tvoří páteř jeho vyprávění. Maraton, bitvy u Thermopyl, Salamíny a Platají se objevují postupně. Cesta k těmto bitvám však vede dlouhými oklikami, které jsou záměrné. Než armáda vyrazí na pochod, Hérodotos vysvětluje, jak se chová řeka, jak lidé pohřbívají své mrtvé, jak byl vychován král a jaké zvěsti a znamení kolovaly u dvora. Příčiny jsou důležitější než data a atmosféra důležitější než chronologie.
V Babylonu vzkvétaly také zábavní podniky. Toto odvětví zaměstnávalo nejen otroky a příslušníky marginalizovaných vrstev, ale i ženy z bohatých rodin. Hérodotos ve svých Dějinách vypráví, že každá babylonská žena musela jednou za život splnit svou povinnost vůči bohyni Mylittě, místní obdobě Afrodity či Venuše – oddat se cizinci za peníze. Jakmile vstoupila do chrámu, nemohla se vrátit domů, dokud jí nějaký cizinec nevhodil do klína peníze a neměl s ní pohlavní styk mimo posvátný okrsek.
»Poté, co žena splnila svou posvátnou povinnost vůči bohyni, odešla domů a žádné peníze už ji nemohly přimět k tomu, aby byla podruhé unesena.«
Podle jedné z verzí právě tento popis chrámové prostituce později vedl ke vzniku pojmu »babylonská nevěstka«.
Babylon nepadl, ale spíše postupně upadal. Pokud jde o klínopisnou kulturu a akkadský jazyk, postupný přechod k aramejštině začal dlouho před vzestupem samotné Babylonské říše a vojenskými taženími Nebukadnesara II. Akkadský jazyk pomalu mizel…
Seleukos I. Nikátor byl makedonský řecký generál, důstojník a nástupce Alexandra Velikého, který založil stejnojmennou Seleukovskou říši a dynastii Seleukovců. Po Alexandrově smrti se stal vládcem Malé Asie, Sýrie, Mezopotámie a íránské náhorní plošiny a přijal titul basileus, tedy král.
Dosáhni Boha svou rukou
Babylon zmizel z povrchu zemského v roce 165 n. l. během římského útoku. Jeho sláva však přežila samotné město. Cestovatele nejvíce pronásledovala legenda o Babylonské věži – starozákonní vysvětlení původu různých jazyků. V různých dobách byly za Babylonskou věž označovány ruiny na kopci Birs Nimrud, na předměstí Babylonu, i pozůstatky poblíž města Gilla, kde byla nalezena masa cihel stmelených hliněnou smůlou, jak je popsáno v Bibli. Pátrání po věži pokračuje, ačkoli dnes se obecně uznává, že jejím předobrazem byl nejvyšší zikkurat starověké Mezopotámie, který stál v Babylonu.
Stupňovitá zikkuratová věž byla nezbytnou součástí hlavního chrámu každého asyrsko-babylonského města. Na jejím vrcholu se konaly náboženské obřady a prováděla astronomická pozorování. Tradice stavby zikkuratů sahá až k Sumerům, kteří zpočátku uctívali své bohy na vrcholcích hor. Poté, co se přestěhovali do nížin Mezopotámie, začali budovat speciální náspy, které měly »spojit« nebe a zemi.
Za předobraz Babylonské věže je považován zikkurat Etemenanki u chrámu nejvyššího boha Marduka. Jeho název se překládá jako »dům, kde se setkává nebe a země«. To poněkud připomíná příběh o legendární věži, která měla být »vysoká jako nebesa«.

Hérodotos popisuje Etemenanki takto: »Uprostřed chrámu stojí mohutná věž, jejíž každá strana měří jedno stadium (185 metrů). Nad touto věží stojí další, nad druhou třetí a tak dále až k osmé. Výstup k těmto věžím je vnější: vede v kruhu kolem všech věží. Po dosažení středu výstupu najdete odpočinkové místo s lavicemi, kde si mohou ti, kdo stoupají na věž, odpočinout. Na poslední věži se nachází velký chrám a v něm stojí velká, krásně zdobená pohovka. Před ní je zlatý stůl. Nikdo nesmí v chrámu přenocovat kromě jediné domorodé ženy, kterou si božstvo vybralo.«
Přesné datum výstavby Etemenanki není známo, ale zikkurat existoval již ve druhém tisíciletí př. n. l. Pravidelně byl přestavován a rekonstruován. Legenda o Babylonské věži možná popisuje jeho nejrozsáhlejší rekonstrukci za vlády Nebukadnesara, kdy výška věže dosáhla 91 metrů.
Místo epilogu
Kurt Nicolussi z Univerzity v Innsbrucku v rozhovoru pro rakouskou veřejnoprávní televizní stanici ORF zdůraznil: »Nyní lze tato data aplikovat na vzorky z celého světa.« Další výzkum ukáže, jaké další »plovoucí« časové údaje mohou pomoci stanovit datování historických událostí v jiných částech světa.
Ioannis Sideropulos
ZDROJ a FOTO – Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS)


Jj ta naše lidská historie…