Třeboňsko je krajina zrozená vodou a dotvořená člověkem. K původním lužním lesům, tajemným rašeliništím, nespoutaným meandrujícím řekám, průzračným tůním a písečným dunám v průběhu věků přibyly stříbřité rybníky s dubovými hrázemi, spletitý systém kanálů, ale i louky, pole a pastviny nebo lidská sídla. Vznikla tak malebná kulturní krajina, která si svou výjimečností zaslouží náš respekt, péči a ochranu.
První zmínky o osídlení oblasti pocházejí z 12. století, kdy zde vznikla malá osada (Vítkův Luh), kterou získal Vítek z Prčic. Z této osady později vzniklo město Třeboň. Další významné století pro Třeboňsko je 14. století, kdy se vlastníky Třeboně stali Rožmberkové, a Třeboni bylo uděleno právo měst královských. V té době začaly být zakládány první rybníky. Výrazný rozvoj rybníkářství nastal v 15. století za vlády Petra IV., pro kterého sloužil Josef Štěpánek Netolický, který jako první vložil do budování rybniční systém a jehož nejslavnější konstrukcí je umělý kanál Zlatá stoka. Největšího rozkvětu dosáhlo Třeboňsko v 16. a na začátku 17. století za vlády posledních Rožmberků, bratrů Viléma z Rožmberka (1535–1592) a Petra Voka z Rožmberka (1539–1611). Za jejich vlády regent třeboňského panství, Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, vybudoval kromě četných rybníků také vrchnostenské pivovary, zemědělské dvory a ovčíny, panské mlýny či sklářské hutě. Poté v době třicetileté války zažilo město několik vojenských útoků, potom co z města odešla anglická posádka a na celém panství vznikly značné škody. Další ranou byla velká morová epidemie v roce 1640. Až v druhé polovině 17. století, za vlády Schwarzenbergů, se začalo město vzpamatovávat z válečných ran a z četných požárů, které zde vypukly. V současnosti se na Třeboňsku díky důmyslným krajinářským a vodohospodářským úpravám zachovala spousta přírodních i technických památek, například rybniční soustavy.
Třeboňsko je nádherný kraj plný historických památek a rybníků. V okolí Třeboně je také plno tajuplných míst, ke kterým se váže mnoho pověstí. Podíváme se blíže na ta méně známá z nich.
Například v blízkosti vsi Kolence se poblíž hájovny Lipičí nachází žulový balvan, na jehož plošině lze spatřit dva důlky. Právě jejich vznik vysvětluje místní pověst. Jakýsi kněz z pražského Vyšehradu prý učinil sázku s čertem jménem Zardan, zda kněz dříve odslouží mši či čert dříve přinese na Vyšehrad mramorový sloup z vatikánské zahrady v Římě. Kněz dal v sázku duši a čert slíbil, že když prohraje on, už nikdy se neukáže v naší zemi. Když souboj začal, unavený čert si na cestě musel odpočinout, neboť mramorový sloup vážil čím dál více (prý se o to zasloužil svatý Petr, který nechtěl připustit, aby čert vyhrál) a tak při přeletu rybníka Rožmberk si už potřeboval odpočinout. Stanul na velkém balvanu u Lipičí, a hle, pod tíhou břemene se čertova kopyta otiskla do tvrdého balvanu. Svou sázku čert prohrál a než přiletěl na Vyšehrad, kněz již odříkal konec modlitby. Čert Zardan rozzloben, mrštil sloupem o zem a ten se rozbil na tři kusy a Čechy opustil. Čertovu stopu však můžeme vidět dodnes a místu se říká Čertova šlápota.
Tolik pověst o čertích šlápotách u hájovny v Lipičí. Prosím vás, s čerty se nesázejte, svatý Petr nemusí být vždy po ruce. Zvláště, když jste hříšníky. A co si budeme povídat, každý nějaký ten hříšek máme! I spravedlivý prý hřeší sedmkrát denně.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora