Smečka afrických divokých psů dokončila rekordní cestu dlouhou 4000 km napříč Zambií. Odborníci tvrdí, že jde o nejdelší zaznamenanou vzdálenost, kterou jakýkoli africký suchozemský savec urazil při hledání partnera, což dává naději, že divoká zvěř se dokáže přesunout na obrovské vzdálenosti i přes rostoucí tlak způsobený lidskou činností.
Tři bratři samci překročili Zambii klikatou trasou krajinou, která se stále více podobala lidem, a vyhýbali se překážkám, jako jsou velká města. Jiní divocí psi, kteří byli během studie sledováni pomocí GPS obojků, však uhynuli v nelegálních pastích, což jen zdůrazňuje nebezpečí, kterým čelí.
Tři samice divokých psů se také velmi blížily dokončení neméně epické cesty, ale byly zastaveny, když se jedna z nich zamotala do smyčky. Afričtí divocí psi patří k nejvzácnějším predátorům v Africe, ve volné přírodě jich zbývá jen asi 6000.
Žijí ve vysoce společenských smečkách, loví společně a jsou známí svými rozsáhlými migracemi, při kterých hledají nová teritoria a příležitosti k rozmnožování s jinými smečkami. Nemohou se rozmnožovat ve smečce, do které se narodili. Takže buď čekají a mohou nakonec zdědit svou smečku, nebo ve věku dvou nebo tří let začnou hledat partnera.
Hledání
Tři samci urazili během osmi měsíců v přímé linii asi 420 kilometrů, ale celkem při pohybu členitou krajinou urazili téměř desetkrát větší vzdálenost.
Tyto typy pohybů se nazývají disperze – pohyb jedním směrem při hledání partnera. Liší se od migrací, při kterých se zvířata sezónně pohybují tam a zpět při hledání potravy nebo vhodného prostředí.
Úmluva OSN o ochraně stěhovavých druhů uvádí, že největší migrace v Africe se týkají pakoňů, kteří se sezónně pohybují mezi Tanzanií a Keňou při hledání pastvin a vody a urazí více než 640 kilometrů. Celosvětově karibu urazí nejdelší pozemní migraci ze všech zvířat a urazí 1350 kilometrů.
Trasa
Možná ještě významnější než samotná vzdálenost byla trasa, kterou divocí psi v Zambii urazili. Pohybovali se mezi důležitými oblastmi s divokou zvěří a obcházeli oblasti s významnými lidskými bariérami, jako je hlavní město Lusaka a silně rozvinuté průmyslové oblasti.
Zjištění naznačují, že populace divokých psů ve východní a jižní Africe mohou zůstat propojenější, než se dříve ochránci přírody domnívali. Profesor Scott Creel z Montanské státní univerzity, hlavní autor studie, který se zabývá studiem afrických divokých psů od roku 1991, uvedl, že studie nabízí opatrný optimismus.
»Je rozumné se domnívat, že jakákoli významná populace divokých psů ve východní a jižní Africe, kromě těch v oplocených oblastech, může být spojena se zbytkem,« řekl. Zdůraznil však, že pokud jde o ochranu divoké zvěře, »sklenice je z poloviny prázdná a z poloviny plná«, a zdůraznil hrozbu, kterou představují pytlácké pasti.
Zatímco tři samci divokých psů úspěšně dokončili svou mimořádnou cestu, dvě ze tří samic uhynuly. Vědci identifikovali vzorec, kdy se přeživší členové smečky opakovaně vraceli na stejné místo, což je chování, které často naznačuje, že partner nebo člen smečky uhynul.
Výzkum publikovaný v časopise Ecology posiluje argumenty pro vytváření pásů přírodní krajiny mimo chráněná území, které by propojily oddělené oblasti s divokou zvěří, jež byly od sebe odděleny silnicemi, městy nebo zemědělskou půdou.
Bruce Ellender, jeden ze spoluautorů studie a ředitel Kafue Conservation pro ekologickou organizaci The Nature Conservancy, uvedl, že druhy, které se toulají po velkých plochách, jako jsou divocí psi a sloni, potřebují k přežití v budoucnu propojené krajiny.
»Nemůžeme tyto chráněné oblasti vnímat jako ostrovy a očekávat, že budou dlouhodobě efektivně fungovat. Musíme myslet mnohem šířeji,« řekl.
(is)
FOTO – Montana State University