Piráti z Karibiku II

V dobrodružných filmech o pirátech z Karibiku se kapitán bukanýrů jmenuje Jack Sparrow. Líbí se prý ženám, i když je to dobrodruh nejhoršího zrna. Přivlastňuje si všechno, nač přijde a vůbec si nedělá starosti s morálkou. Co je to vlastně ta morálka? Muška jenom zlatá? Muška, která proletí mezi prsty a zůstane zlato? Hloupost, ale kdyby to byla pravda, Jack Sparrow ho získá, i když to nebude právě košér způsobem.

Kdo by si však dovolil se mu postavit do cesty? Kdo, řekněte, kdo? Jack Sparrow neprohrává! Kdo je víc než on v Karibiku? Tedy – nejen v Karibiku.

Co se stane, když však Karibik už nestačí a bukanýr se přesune do jiných moří? Třeba do Perského zálivu? Do Hormuzského průlivu? To se stále kapitán pirátské lodi jmenuje Sparrow? Možná jinak, možná Donald. Čert ví.

Jedno je jisté. Právě tento pirát se pokusil srazit na kolena pevnost zvanou Persie. Nepodařilo se mu to. Většinu zdejších vůdčích láhů sice poslal k Pánu bohu. K jinému, než je ten jeho, jehož jménem klid, spokojenost, štěstí pro všechny sliboval při inauguraci, přičemž držel prsty na vlastní Knize knih. Jenže tam, kousek od průlivu, pod bývalou sopkou Alborz se objevili noví bojovníci. Pochroumal jejich obranu, ale ne natolik, aby nedokázala vzdorovat.

Prý, než rozhodl o přesunu svého zájmu o nějakou tu míli od Karibiku, se neopomněl pomodlit. Přitom vůbec nevadilo, že po jeho bok, když doplul se svými loděmi Black Pearl (Černá perla), Wicked Wench (Zlá ženská) a doprovodnými plavidly, se postavili muži dalších jinověrců. Na místě se začalo bojovat pod prapory tří bohů. Zajímavé! Který z těch tří bohů vlastně vyhrává?

Bukanýr je ovšem bukanýr. Ten se tak rychle nesmíří s neúspěchem. Nasazení stálo hodně peněz, hodně úsilí a hodně zbraní. Ono známé »v tomto znamení zvítězíš«(císař Konstantin a jeho božské zjevení), jako by bylo zakleté a platilo opravdu jen v dávnověku. Přitom mrtvých na straně Perseových potomků je víc než dost. To by jistě Donald Sparrow mohl potvrdit. Omlouvám se, pokud jsem se spletl ve jménu. Každý se přece může splést. Je to přirozené.

Jako správný bukanýr ovšem náš Donald ví, že z každé situace je třeba vyjít posílen. Už kvůli tomu, že tam na opačné straně zeměkoule, než je jeho Karibik, jde přece také o předzahrádku jeho floridské rezidence. Je si přitom jist, že porazit piráta z Karibiku nelze. To, pro co se rozhodne, jak správně vystihl režisér Gore Verbinski, dokoná. Proto se rozhodl alespoň ovládnout průliv, nazvaný zatím Hormuzský (brzy bude přejmenován jeho jménem, tak alespoň každý pochopí, že vyhrál).

Když už zmíněný průliv ovládne, pak každá loď, která jím propluje, jak se původně rozhodl, mu zaplatí výpalné. Dvacetinu z ceny nákladu. (Kdysi jediná pravá církev vybírala desátek. Prostě posunuli jsme se. Buďme rádi, že to nebude polovina.) Jenže se setkal s nepochopením u spojenců, a tak se rozhodl, že uzavře s každou zemí, jejíž loď potřebuje úžinou proplout, jakousi dohodu nazvanou třeba Za ochranu investic. Řekněte, kdo by ji odmítl podepsat? Tak zcela jednoduše mu svět zaplatí jeho válku. Do kasy Spojených států poplavou miliony. Za co? Za to, že tankery s ropou proplouvající průlivem budou údajně chránit. Jde přece o americkou předzahrádku, tedy Trumpův průliv, a dobrý hospodář hospodaří hospodárně na území, které si přisvojil. S tím musí souhlasit každý rozumný liberál.

Protože většina tankerů míří odsud do Evropy, zaplatí mu jeho válku jeho nejbližší spojenci. Proč ne? Když jde o obchod, Donald Sparrow nezná bratra, a dokonce ani sestru.

A že se dříve plulo průlivem zcela zdarma? Donald Sparrow se rozhodl, že to tak napříště nebude. Tečka!

Jaroslav Kojzar