Piráti z Karibiku

Ropa je ropa. Co je důležitější? Není-li, nejezdí auta, stojí elektrárny, nevyrábějí se plastové součásti počítačů a ani snad nemáme, co na sebe obléci. Jak jsem již jednou napsal, pan Collins (fiktivní jméno z jednoho románu Bruno Travena) rozhoduje, zda i generálové budou mít čemu velet. Státy, které mají ropu a mohou ji dodávat zájemcům, jsou na tom dobře. Mohou si stavět stavby, které míří do oblak, zavést bezplatné zdravotnictví a třeba financovat školství, stavbu silnic a bytů. Ty ostatní bez ropuy mohou jen závidět.

Jenže pak přijde velký lupič, jakýsi pirát z Karibiku, a toho, kdo se nepodřídí jeho představám, nezaplatí výpalné za ochranu nebo nerozdělí se o své naleziště, jednoduše přišlápne jako chycenou mouchu. Tak nutno chápat válku v Zálivu, převrat v Libyi, přivlastnění si některých lokalit v Mexickém (Americkém) zálivu, zorganizování Majdanu a další přiblížení se do blízkosti ruských ropných zdrojů. Dnes jde o napadení Íránu. Učebnicí přímo vzorovou je ovšem Venezuela.

Podle deníku New York Times z konce minulého týdne se faktickým šéfem venezuelského státu stal ministr zahraničí USA Marco Rubio. Ten rozhoduje o tom, komu bude venezuelské ropa prodána a za kolik a kolik z toho si nechají Američané a kolik přepošlou do Caracasu. Prozatímní prezidentka do toho nemá co mluvit. Američané to pokládají za normální, proto prý prezident Trump dokonce nazývá Rubia zdejším místodržitelem. Tím vlastně navazuje na koloniální období, kdy o Venezuele rozhodovali španělští místokrálové (místodržící) svržení už počátkem 19. století.

Celý akt ovšem svědčí o tom, že tolik proklamovaný severoamerický demokratismus začíná a končí u amerických hranic, a že když zdejší bossové (naftobaroni) rozhodnou, tak demokracie, svoboda a suverenita mohou vzít za své. Není dokonce ani třeba zaplatit převrat generálů, stačí vstoupit do akce přímo státním pirátským způsobem.

Má to svůj průběh: Napřed se vyhlásí sankce, když nejsou účinné, tak se unese prezident (v Chile se dokonce nechal zastřelit). Pak se zablokuje pobřeží a vydá zákaz výjezdu lodí z přístavů, což se týká především tankerů. Ty malé lodě, které se pokusí proplout, se jednoduše potopí, a když se někdo z posádky náhodou zachrání, dobije ho kulomet z americké helikoptéry. Zbytek dokonají žraloci. Pokud nějaký tanker, i když plující nikoli pod vlajkou těžitelské země, si dovolí blokádu narušit a vyplout s nákladem ropy, je zabaven, přestože ropa na něm byla už odběratelem zaplacena. Náklad je předisponován do amerických přístavů a stává se americkým majetkem. Země, jíž byl zabaven, sice může protestovat, ale je to, jako bychom se my rozhodli stěžovat si u hradláře na pražském hlavním nádraží, že… Jedno je zač.

Vládě takto zpacifikované země nezbývá nic jiného, než se podřídit, protože v krátké době nemá peníze na nic. V zemi pomalu začne bída a nedostatek potravin a léků. Stát, který měl všechny možnosti se rozvíjet, se pomalu dostává na kolena. A Spojené státy? Rozhodují (americké ministerstvo zahraničí) nejen o tom, kde se ropa bude rafinovat (tedy u nich – američtí pracující potřebují práci, na místních nezálež), za kolik se prodá, komu se smí poslat a kolik za ni dostane Venezuela.

Není co dodat. Venezuela je učebnicovým příkladem demokracie po americku.

A… ještě něco. Dnes se prý na stanici XY vysílají Piráti z Karibiku. Nebudeme se dívat?

Jaroslav Kojzar