Pojem DEMOKRACIE je příliš vážný na to, než aby se s ním postupovalo dle módu pohádky – jak pejsek a kočička pekli dort!
Za ustavení demokracie se svedly velké boje a máme spoustu osobností i prostého lidu, kteří se za demokracii obětovali.
Z dějin také víme, že společenské systémy neustavují filosofové, ale jiné společenské, mocenské, ale i subjektivní faktory.
Filosofové se společenský vývoj a fenomény snažili osmyslit, a ti trochu geniálnější vešli do dějin.
Formy totalitarismu, propírání mozků… alternativa demokracii a společenské spravedlivosti?
Od starověku, oligarchát, despotové a diktátoři se demokracie báli a všemožně potírali ty, kteří se o nějakou formu spravedlivého uspořádání společnosti pokoušeli, byť třeba i v teorii.
Je uměle permanentně brzděn vývoj společnosti a společenská spravedlivost je znevažována – jsou na to pořád placeni lidé… Pro ty tvrdohlavé, kteří spravedlivost přes to všechno hledali – jak zemskou, tak i božskou, byly připraveny žaláře a útrapy, mnohdy hranice, pak šibenice a popravčí četa.
Dnes se to mj. dělá formou zpochybňování, propagandistické manipulace a hlavně podměnou – překroucením pojmů!
Výsledek? Lidé vidí v demokracii něco pochybného až nedůstojného-neautentického. A hlavně, nepotřebného! Ani se neúčastní voleb.
Překáží i aténské vlastenectví – občanská armáda. Dnes se proto propaguje žoldnéřská armáda, pod pojmem profesionální… Vlastenectví a hrdinství není potřeba! Co je tedy v té demokracii tak společensky strašného, že se nás od ní každý »šlechetný« člověk snaží ochránit?
Aténská demokracie je dodnes nebezpečná
Aténští občané byli totiž jedním dílem vlastníky stříbrných dolů v nedalekém Lavrionu, a tak povinné volby v Aténách se podobaly volbám v akciové společnosti. Každý hlas měl stejnou váhu. Společnost tak měla v rukou těžký meč. Proto vláda lidu – čili demokracie, byl fenomén nebezpečný pro ty, kteří se hnali za osobní mocí a bohatstvím. Další fakt: společenské a sociální výdaje dosahovaly 60 % aténského rozpočtu.
Dodnes, aténský systém výchovy – školství, sociální péče a struktury společnosti se považuje za základ fungování lidské civilizace se všemi výkyvy a nedostatky. I přes všechny války a junty se vždy státy vrací k normalitě – k demokracii. Ne té starověké, ale k tomu sociálnímu modu vivendi – soužití všech v jedné společnosti.
Ale to je jen část… ta hlavní – společné vlastnictví národního bohatství a jeho využívání k společnému prospěchu, to je dnes »zamlženo« a není to předmětem politické diskuse. Komunismus přeci zkrachoval!
Demokracie není relativní. Názory na demokracii jsou relativní (parafráze výroku Nicolase Gómeze Dαvily)
Ačkoli, jak říká kolumbijský spisovatel N. G. Davila, »pravdy nejsou relativní. Relativní jsou názory na pravdu«. Demokracie tedy není relativní, názory na demokracii jsou relativní, nebo v populárnějším a pirandelovském smyslu »tak to je, když si to myslíte«, kde platí zmatek mezi logickým a iracionálním, mezi iluzí a realitou!
Proto mějme iluze, žijme v »revoluční« virtuální realitě, alespoň nikomu nebudeme překážet. Jakápak demokracie, prosím vás!
Ioannis Sideropulos
Diskuze je uzavřena.