Ve večerním televizním zpravodajství jsem před několika dny zaslechl postesknutí, že světem se opět šíří antisemitismus a že bude třeba mladým lidem vysvětlovat jeho nebezpečnost.
Antisemitismus. Co to vlastně je? Nevykládá si tento pojem leckdo jinak, než má? Podle wikipedie »Antisemitismus je nepřátelství, předsudky či diskriminace vůči Židům jako náboženské, etnické či rasové skupině. Projevuje se od osobní nenávisti až po institucionalizované perzekuce a genocidu… Kořeny má v náboženské nevraživosti, středověkém vylučování (ghetta) a moderním rasovém pojetí.« Tak tedy chápat to výše zmíněné pojetí? Nemyslím, že právě o to jde. Lidé totiž zaměňují slovo antisemitismus za sionismus. A tady jsme u jádra věci, i když jistě ani ta záměna není zcela přesná. Posuďte opět s wikipedií: »Sionismus je politické a ideové hnutí vzniklé v 19. století, které usilovalo o návrat Židů do jejich historické vlasti (Erec Jisrael) a vytvoření vlastního židovského státu. Cílem bylo zajistit sebeurčení židovského národa, často jako reakce na antisemitismus a selhání asimilace v Evropě. Hnutí vyvrcholilo vznikem Státu Izrael v roce 1948.«
Konečně jsme se ocitli přímo u jádra pudla, jak svého času říkával můj chytrý kolega z redakce František, když odhalil nějakou cestu k pravdě. Ona nenávist, kromě fanatiků a šílenců, není spojena a priori s židovským náboženstvím, ale se Státem Izrael a jeho chováním.
Už jeho vznik byl spojen s násilím. Přitom doba mu byla nakloněna. Svět spolucítil s utrpením židů (Židů) za období Tisícileté říše. Jenže vznik nového Státu Izrael byl spojen s násilnostmi především ze strany nových osadníků, kteří se vraceli do země svých prapraprapředků. Jenže tady už staletí žilo jiné obyvatelstvo, proto bylo třeba akcemi teroristů z židovského Irgunu ad., i masakry ve stylu Dejr Jásín (přes dvě stě mrtvých Arabů)vyvolat strach u místního arabského obyvatelstva.
V roce 1948 vznikl Stát Izrael. Podle rozhodnutí OSN Palestina byla rozdělena na přibližně dvě půlky. Expanze sionistů však znamenala přivlastnění si podstatně vyšší části Palestiny a vytlačení původního obyvatelstva z jejich majetků. Někteří museli utéci na Západní břeh Jordánu, do enklávy Gaza, jiní do provizorií (táborů) v sousedním Libanonu (Sabra, Šatíla), v Jordánsku, v Sýrii. Jen nepatrná část zůstala v záboru.
Brzy se ukázalo, že tento model vyvolá jen další problémy. Intifády, ozbrojené střety, vyvolané války. Z většiny z nich Stát Izrael vyšel vítězně. Nebylo by tomu tak, kdyby za ním nestála silná lobby, tedy USA, které na Blízkém východě potřebovaly mít spojence, případný výchozí bod pro další expanzi či čelení sovětskému vlivu. Vyzbrojily ho, postavily se za něj vždy, když hrozilo nebezpečí, že se arabské (muslimské) země spojí. Nebylo v tom jen náboženské zanícení jeho amerických souvěrců. Šlo opravdu o zadrábkování v regionu. Tak se postupně rodil malý, ale vojensky silný Stát Izrael. Časem se dokonce Spojeným státům podařilo získat spojence i mezi arabskými státy a Arabové z Palestiny zůstali ve svém boji skoro sami. Měli jen nearabského příznivce – šíitský Írán a pevnou víru, že jejich země, majetky, jež ztratili, se jim přece jen jednou vrátí. Heslo zničit Izrael, stále méně aktuální a proveditelné, je hnalo do sebevražedných akcí.
A Izrael? Stále se pokoušel rozšiřovat. Jejich kibucy vznikaly na půdě patřící Arabům. Přisvojil si i syrské Golanské výšiny. Zabránil vzniku samostatného palestinského státu na území obývaném Palestinci, jejich možnosti mít svou demokracii a svobodu, svou armádu, své rovnoprávné mezinárodní uznání. Nelze se divit, že docházelo a stále dochází k neuváženým teroristickým činům. Říkává se: Zaženeš-li někoho do kouta, musíš počítat s tím nejhorším, a Izraelci palestinské Araby do kouta zahnali.
Nyní navíc jejich letadla společně s USA teroristicky napadla Írán a vyvraždila tamní vedení státu. To je bezprecedentní akt. Přesto se u špiček evropské politiky dočkává obhajoby. Najednou se terorismu dostává ochrany a je obhajován. Strach o své židle vede až k zbabělosti a vůdcové Evropy jsou zbabělí a neodvažují se vyslovit protest. Co kdyby právě jich se týkala příští akce agresorů? Kdyby přestali sloužit. Jenže dole, mezi občany jejich zemí, se začíná šířit odpor. Nejde však o inzerovaný antisemitismus. To je jen eufemismus. Správně je antiizraelismus způsobený rozpínavostí Izraele, jeho krádežemi půdy palestinských rolníků, protektorstvím nad palestinskými enklávámi a vražděním (viz Gaza) tisíců nevinných jen proto, že se cítí vyvoleným národem. Ostatně v tom si rozumí s Trumpovým pojetím Spojených států. Jenže, jak se říká, všeho do času, ani Řím nebyl věčný.
Jaroslav Kojzar
Poznámka navíc: Ten obyčejný, normální svět nemiluje židovské představitele, jako jsou Netanjahu, Levin, Defrin, Herzog či Gvir, ale ctí a bude vždycky ctít či uznávat Alberta Einsteina, Nielse Bohra, Sigmunda Freuda, Alexeje Abrikosova, Marka Bernese, Boba Dylana, Miltona Friedmana, Henryho Kissingera, Franze Kafku, Isaaca Singera, Elie Wiesela, Stefana Zweiga, Isaca Babela, a my Češi Karla Poláčka, Otu Pavla, Hugo Haase, Hanse Krásu, Karla Ančerla, Petra Kiena, Dušana Kleina…, tedy významné postavy světových dějin, které byly židovského původu.
Diskuze je uzavřena.