Připomínáme si posledního prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla. Ten byl zvolen na společné schůzi obou komor tehdejšího Federálního shromáždění a to jednomyslně dne 29. 12. 1989.
Marek Benda jej bude řadit mezi antikomunisty. Ano, on by nikdy bustu Lenina do výkladu nedal. Ale Václav Havel je mužem činu. O tom mluví nejlépe jeho prezidentské rozkazy. Nemáme na mysli, že už jako český prezident si za náčelníka Generálního štábu vybral generála Nekvasila, absolventa sovětské školy, ale jeho rozhodnutí z 29. 12. 1989. To prezidenta tří různých států, oceněného mnoha americkými doktoráty, přítele Billa Clintona, který je dnes znám z Epsteinovy složky, a příznivce humanitárního bombardování staví do trochu jiného světla, než nabízí M. Žantovský ve svých knihách.
Byl to V. Havel, kdo politickým rozhodnutím z 29. 12. 1989, kdy byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky a přísahal na socialistickou Ústavu, fakticky zachránil ve službě manželku dnešního prezidenta Petra Pavla, paní prezidentovou, soudružku Evu Pavlovou, bývalého akvizičního náměstka Lubora Koudelku, kamaráda Pavlova velvyslance v Moskvě D. Koštovala nebo generála Knížka, ředitele Vojenského historického ústavu. Ano, byl to disident Havel, kdo podepsal rozkaz prezidenta Československé socialistické republiky č. AS01/90 ze dne 29. prosince 1989 »Zmeny vo vojenskom školstve«. Tento rozkaz byl vydán krátce po sametové revoluci (a podepsán Václavem Havlem jako prezidentem) a jím se 2. 1. 1990 změnil název VPA KGB, Vojenské pedagogické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, na VVPŠ – Vysoká vojenská pedagogická škola. Tato škola nikdy nebyla vyjmenována v lustračním zákoně.
Na Hradě sedí prezident Petr Pavel, bývalý předseda útvarové organizace KSČ, kterému radí absolventka Vojenské vysoké školy pedagogické. Pavel byl v roce 1989 aktivním členem KSČ. Z tehdejších platných Stanov KSČ se dozvídáme následující: Člen KSČ je povinen aktivně prosazovat politiku strany, hájit její vedoucí úlohu ve společnosti, bojovat proti antisocialistickým silám a nést osobní odpovědnost za plnění stranických úkolů. U předsedy místní organizace KSČ navíc byly následující povinnosti: 1) kádrová odpovědnost, 2) dohled nad loajalitou členů organizace, 3) aktivní účast na »třídním boji« na místní úrovni. A Pavel tak skutečně jedná.
Když dnes Petr Pithart chválí Petra Pavla jako »havlovský typ prezidenta«, chválí tím ve skutečnosti stejný model moci: morální rétoriku bez ochoty otevřít otázku osobní odpovědnosti. Lze tvrdit, že Petr Pithart (pozdější předseda vlády) ve své podstatě obhajuje řád a klid, hesla slíbená normalizátorem demokracie Petrem Pavlem. Jak pro Havla, stejně i pro Pavla je stabilita víc, než pravda, a to celé je pečlivě zabaleno do Pravdy a Lásky. Polistopadový vývoj je tak vlastně cestou od Husáka k Pavlovi.
Petr Pavel odmítá a protahuje jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, jako skutečný komunista, který jako zelinář vystaví Leninovu bustu, aniž přemýšlí o významech svých jednání. Dle platné Ústavy ČR prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády. To je celé. On však stále jedná jako normalizační komunistický kádr, kde o tom, kdo kde bude, rozhodují vedoucí představitelé strany posuzující kádrový profil obsazované osoby. Přece všechno souvisí se vším, jak dokazují Novinky.
Otázka dnes nestojí, kdo byl členem KSČ, ale kdo je ochoten připustit, že členství v KSČ bylo politickou volbou s konkrétními důsledky, včetně těch kariérních. Jako v případě Petra Pavla. Je ale možné, že tomu všemu bezmezně věřil, jako dnes lidé věří Novinkám, že červená kružnice je modrý čtvereček.
Jak tedy dopadne jmenování Filipa Turka ministrem? Je dost dobře možné, že se Filip Turek přidá na stranu Marka Bendy, který zastává tvrdý a hodnotový antikomunismus. To by ale bylo v ostrém kontrastu s vystupováním Filipa Turka, který je spíše oportunní rebel bez historické návaznosti. Přidá se tedy Turek k Bendovi v pojmenování komunismu jako zločinného systému – nebo zůstane u pohodlné pózy »proti všem«, která se minulosti raději nedotýká? A nezpochybní tak podstatu demokracie v posledních více než 30 letech?
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.