Pokouším se rozřešit rébus. Kdysi ho nadhodil Feuerbach. Zamýšlel se nad »úlohou osobnosti v dějinách«. Nešlo mu o běžné lidi, ale o vůdce. Prostě ‚velcí šéfové‘, ať již je titulujeme jakkoli, dokáží měnit dějiny. Byla ovšem léta, kdy se tvrdívalo, že jen doba tvoří vůdce, ta je také určující a vždy si takový typ vlastně sama najde. Lidové vrstvy mají přece množství nadaných lidí, kteří revoluční či bouřící se masu povedou. Jenže také to slovo ‚povede‘ je ošidné. Ne každý je Spartakem, Alexandrem Makedonským, ne každý je schopen být Caesarem, Napoleonem Bonapartem, či třeba Janem Žižkou. Události mohou totiž vynést i nuly, které si myslí, že jsou Čingischány, vůdci národů, ale přitom jsou pouhými jen pro daný okamžik využitelnými Napoleony III. či dokonce sběrateli míčků, kteří se jenom ocitli v pravý čas v jednom z rohů kurtu. Umějí sice běhat pro tenisáky, podávat je hráčům, ale nikdo jiný nebyl k dispozici, když se později hledal správce kurtu.
Ale nechme zbytečného filozofování. Ludwig Feuerbach měl přece jen kus pravdy. Aby byla velká doba, musí se naskytnout příležitost a vůdce, kterým není leckdo. Bez příležitosti a chybějícího praporečníka není pak ani velké doby. Nestačí k tomu velké ideje a plamenný projev řečníka. Ani jedno z průměrného politika ještě vůdce neudělá. Za této situace se totiž do čela dění mohou dostat lidé, jako je von der Leyenová, Rutte anebo Fiala. Ale pojďme ještě dál.
Ve čtvrtek jsem si přečetl první hodnocení štědrovečerní českotelevizní pohádky. Prý nestála za mnoho, jen údajně herec Hes ji dokázal udržet nad vodou. Opravdu? Díval jsem se chvilku. Nudou jsem usínal. Výkon Hese byl průměrný. Není hercem úrovně Vladimíra Dlouhého nebo Petra Uhlíka, jenž své herecké schopnosti vyjádřil v seriálu Metoda Markovič: Hojer. V čem je tedy lepší, a proto obsazovanější než jiní stejně staří herci? Proč právě on je vybírán do rolí, jako jsou legendární ‚král Šumavy‘ apostavy jednoho z bratří Mašínů? Objevil se ovšem i v jednom oblíbeném detektivním seriálu a jako princ ve štědrovečerní pohádce. Pochopení, že jde o režimního herce, jenž má správné politické názory, je jen částečným vysvětlením. Pouze první dva jmenované seriály mají jasně politický text, jenž, o čemž nepochybuji, předpokládal výběr herce naladěného na vládněspolečenská témata. Ty druhé jmenované, byť i ony mohou mít jako podtext stejné vysvětlení, jistě však nebylo rozhodující. Co tedy dává takové šance hercům jako je on, kteří jinak nejsou nijak výjimeční? Pokud tedy splní i správná politická kritéria.
A jsem u Feuerbacha. Šlo mu zcela zřejmě o přitažlivost vůdce. Část společnosti chce vidět líbivou tvář. Proto bez ohledu na cokoli dalšího dostává se mu příležitosti, která druhé odsunuje do pozadí. Je tomu tak v politice, viz případ poslance Turka, ale i v umění. U herců – a vůdčí politici jsou vlastně také herci – je to dokonce jakoby povinností. Proto ne moc nadaná herečka, Lída Baarová, se stala hvězdou, proto srdce žen si před válkou získávali na plátně se objevující Rolf Wanka či neherec Antonín Novotný, jinak přední československý chemik v oboru smalt, kteří také nezářili svým hereckým uměním.
Na téma Andělská tvář byl dokonce natočen jeden z českých filmů. Slavná kniha Oscara Wilda Obraz Doriana Graye byla zfilmována čtyřikrát, pětkrát se zrodil na toto téma muzikál a šestkrát dokonce opera. Přitažlivá Grayeova tvář otevírala dveře salónů, ač za ní se skrývala zločinnost a zlovůle.
Je tedy, napadá mě, pěkná tvář vstupní legitimací k nesmrtelnosti? K politice? K té jistě, určitým stupínkem ano. Jinak by… Nejmenovat. Jisté je, že nejen Hesovi pomohla, kromě jiného, k rolím a jistě i v budoucnu pomůže, Filipu Turkovi ke zvolení do europarlamentu, i když je mu dosud vzdáleno ministerské křeslo, a Petrovi Pavlovi k prezidentskému postu, i když nepochybuji o tom, že on tentokrát měl štěstí. Byl totiž ve správném čase na správném místě a podporován správnými mentory.
Osobně si ovšem myslím, že pouhou pohledností intelekt nenahradíš a že pěkná tvář ke světovosti nedovede. Nemohu se také nezeptat, proč lidé nevybírají své oblíbence podle schopností, ale podle tváře nebo, jako to bylo počátkem devadesátek, podle kravaty? To je na tom část lidstva opravdu tak špatně?
Jaroslav Kojzar

http://nyupharm.com/# reputable canadian pharmacy
V jednom má Kojzar pravdu. V době, kterou tu stále tak oslavuje, byli politici a jejich nohsledi např. v Rudém právu většinou staří šerední páprdové a ještě měli v hlavách vymeteno.
A ano Vladimír Dlouhý byl dobrý herec. Zazářil např. ve filmu Bumerang o hrůzných poměrech v bolševických koncentrácích. 😀
Taky vás fascinuje primitivní Kojzarovo hodnocení ve stylu – kdo hrál ve filmu o Mašínech musí být špatný herec a nakonec i člověk?
Podle webu Česko-Slovenské filmové databáze ve filmu Bumerang Vladimír Dlouhý nehrál 😇
Píšou: Hrdinou příběhu scenáristky Alexandry Berkové je váhavý mladík (J. Schmitzer), který přijíždí na abiturientský večírek s představou, že tam dožene, co v mládí zameškal, a že znovu naváže na studentský milostný vztah. Jenže zjistí, že dávná láska je vdaná, spolužáci se změnili, žijí své životy, a v humorné konfrontaci iluze s realitou si uvědomí i hlavní hrdina, že má-li se změnit jeho život, musí změnit především sám sebe… (Česká televize)
A Vladimír Dlouhý dobrý herec opravdu je – v roce 1978 vstoupil do KSČ, členství ukončil v prosinci 1989. 10. prosince 1989 byl jmenován místopředsedou federální vlády (první vláda Mariána Čalfy) a v téže vládě byl i předsedou Státní plánovací komise.
Takže dost dlouho hrál, že je komunista, přitom byl jen jedním z „ukomunistů“ 🙂
Bumerang 1996 – ČSFD.cz – Příběh z pera bývalého mukla Jiřího Stránského a dnešního předsedy PEN-klubu je situován do 50. let a uranového lágru politických věznů na Příbramsku, kam po pádu stalinského kultu přichází na konci roku 1958 coby vězeň bývalý náčelník Hlavní správy nápravných zařízení plukovník ….Vladimír Dlouhý tam samozřejmě hrál.
Vskutku trapné infantilní lži.😀