Vyznamenání pro Tomáše Pojara: když prezident oceňuje architekty militarizace a vlastní loajalisty

Udělení medaile Za zásluhy o stát v oblasti obrany Tomáši Pojarovi prezidentem Petrem Pavlem, prý za důležitou roli v kritickém období po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, vyvolává samozřejmě otázku, čím se tento jeden z nejvlivnějších mužů v zákulisí vlády i prezidentské kanceláře vlastně zasloužil o obranu České republiky. Bylo to proto, že doprovázel premiéra Fialu při jeho první návštěvě Kyjeva? Nebo možná stál za nápadem darovat uložený materiál, munici a techniku AČR Ukrajině? Nebo že pomáhal na svět muniční iniciativě, na které obrovsky vydělávají české zbrojařské firmy? Nedokážu si odpovědět na otázku, co v první fázi konfliktu na Ukrajině vlastně tak zásadního pro obranu České republiky vlastně udělal.

Podle mě by měl jako bezpečnostní poradce jasně odpovědět, jak se tyto dary promítnou do schopnosti AČR bránit územní celistvost České republiky. Měl by nám sdělit, jak je to s ochranou obyvatelstva a kritické infrastruktury v případě vojenského konfliktu, o kterém elity opakovaně hovoří. Nebo je to za uzavření smluv na nákup letadel F-35 a tanků LEOPARD? To byly ale kroky, které se neváží na kritické období a první fázi ozbrojeného konfliktu.

Prezident Pavel, bývalý generál NATO, příslušník rozvědky Generálního štábu před rokem 1989 s krycím jménem Pávek a také člen KSČ, tak svým rozhodnutím ocenit T. Pojara vyslal jasný vzkaz: věrnost zbrojnímu diskurzu a loajalita k mocenskému okruhu kolem Hradu jsou dnes cennější než nezávislé zásluhy o obranu státu. Medaili dostává člověk, který zosobňuje propojení politiky, bezpečnostního aparátu a zbrojního průmyslu.

T. Pojar patří mezi klíčové zastánce tvrdé bezpečnostní linie: otevřeně prosazuje militarizaci české zahraniční politiky, podporuje navyšování armádních rozpočtů a patří k hlavním architektům směrování Česka do role »spolehlivého vojenského spojence v rámci NATO«. V této logice se český stát redukuje na prodlouženou ruku aliance a zbrojních kontraktů, zatímco jiné formy bezpečnosti – sociální, ekologická či demokratická – mizí z agendy nejen Hradu nebo vlády, ale i samotné občanské společnosti. Jako příklad nám může posloužit sbírka na raketu pojmenovanou Dana Drábová, která má dle donátorů zasáhnout Moskvu. Zde můžeme vidět jasnou militarizaci veřejného a občanského prostoru, což je velice znepokojující.

Když tedy Petr Pavel ocenil T. Pojara »za zásluhy o stát v oblasti obrany«, nelze to chápat jinak než jako potvrzení uzavřeného kruhu: prezident a jeho nejbližší poradce se navzájem legitimizují, zatímco veřejnost má tleskat, podobně jako když mluvil J. Geobbels v roce 1943 před nadšenou sportovní halou v Berlíně u příležitosti vyhlášení »totální války«. Státní vyznamenání se v tomto případě stává politickým gestem, které spíše než skutečné zásluhy reflektuje ideologickou příslušnost k militaristickému myšlení v podání Hradu a lidí kolem Petra Pavla Pávka.

V demokratické společnosti by se ocenění tohoto druhu měla udělovat lidem, kteří přinášejí společnosti nové hodnoty – ne těm, kteří upevňují mocenské struktury a posilují vliv vojenskoprůmyslového komplexu. T. Pojar není symbolem služby občanům, ale symbolem systému, který se udržuje sám – skrze sítě loajality, spojenectví a »zásluh« měřených v objemu vojenských kontraktů.

Petr Pavel tímto krokem potvrdil, že i po odchodu předchozích prezidentů (V. Havlem počínaje a M. Zemanem konče) zůstává Pražský hrad místem, kde se státní pocty udělují především přátelům a věrným. Jen se změnila rétorika – místo národní hrdosti se teď mluví o »bezpečnosti«, místo servility k Východu o »odpovědnosti vůči Západu«. V jádru je to ale totéž: moc, která odměňuje sama sebe.

Jan Klán