Každý má právo na svůj názor, dokonce i ten blbec. Ale to neznamená, že se budeme řídit názory blbců nebo politických grázlů, které vychází ze zvráceného pohledu na svět. Pokud připustíme špatný vládnoucí systém, pak se nedivme, že nám vládnou špatní vůdci, které takový systém plodí. Historie a její události jsou studnicí moudrosti, pokud se na to vše dokážeme dívat nezaujatě a bez reinterpretace ve jménu stávající ideologie.
Řekne-li se Egypt, vybaví se nám faraoni, pyramidy, Velká sfinga, Údolí králů, Abu Simbel, životodárná řeka Nil a také mysteriózní život starověké egyptské civilizace. Egypťané dokázali vybudovat státní útvar s jasně definovanou sociální strukturou a s fungující administrativou. Egyptský systém byl založen na dvou základních pilířích, a to na polyteistickém náboženství reprezentovaném vírou ve více božstev a na dobře propracovaném systému administrativy i pracovních činností. Starověký Egypt byl nositelem neuvěřitelného vědění, prosperity, organizačních schopností i správy země, ale také ukázkou mocenských peripetií a temných období. Proto tento systém dokázal po tak dlouhou dobu fungovat.
Egypťané vyznávali princip maat, který převáděl abstraktní hodnoty morálky a harmonického života do lidsky přístupného konceptu jejich náboženského systému každodenního života. Proto se princip maat personifikoval ženou s pštrosím pérem na hlavě, bohyní Maat. Dodržení principů maat bylo podmínkou ke vstupu do věčného posmrtného života. Pokud se to nedodrželo, nastoupil isfet, tedy vláda chaosu. To Egypt ve své dlouhé historii několikrát zažil a pro nás by to mělo být poučením, že boj o moc a netolerance skončí pro každou společnost špatně. Bohužel se dnes ukazuje, že mocichtivá vládnoucí elita je nepoučitelná.
Egyptský systém vládnutí
Egypt také ukázal, že bezpečné základy dobré vlády tvoří funkční správa země a široká důvěra v její účinnost. Politika vládců a palácové intriky sice působily rušivě a často vytvářely diskrepance, ale vše se dalo ustát, pokud existovala dobrá správa státu a řídila ho tak, aby Egypťané netrpěli bídou a měli pocit bezpečí. Obecně platí, že každý systém, tedy i vládní, je stabilní tehdy, když po odstranění nežádoucího vzruchu se systém vrátí do původního stabilního stavu.
Božská podstata faraona byla důležitou součástí egyptské sociální struktury i vládnoucího systému. Nalezlo se několik nápisů, kde je faraon nazýván »aa necer«, tj. velký bůh. Faraonova přítomnost se považovala za nezbytnou k zachování všeobecného pořádku a k zabránění chaosu. Proto jednou z jeho nejdůležitějších povinností bylo zajišťovat princip maat. Představu, že nejlepším vládním systémem není demokracie, ale osvícený vladař, propagoval Platón, protože na vykonstruovaném procesu s jeho učitelem Sokratem pochopil, že demokracie vůbec není až tak demokratická.
Božský faraon byl nesporně zdrojem autority a pánem Egypťanů, ale řízení státu leželo v rukách hodnostářů, nomarchů. Ke zrušení jejich výsadní dědičné moci projevující se ve značně nezávislém řízení správních oblastí (nomů) došlo během 12. dynastie, kdy se vyvinul centralizovaný režim, v němž měl hlavní slovo ve všech vnitřních záležitostech faraonův zástupce, nejvyšší hodnostář v zemi, jehož nazýváme vezírem. K plnému rozvinutí tohoto systému řízení došlo v 18. dynastii v době Nové říše (asi v letech 1550 až 1292 před n. l.). Tento vysoce funkční byrokratický systém poskytoval faraonovi pevnou základnu pro realizaci jeho plánů. Stabilita faraonovy vlády a prosperita Egypta nezávisela jen na efektivitě správy země spojené s úspěšným výběrem daní, ale především na zemědělství zajišťujícím potravinovou soběstačnost a obživu. Bohatství Egypta a spokojenost Egypťanů se rozhodně neodvozovalo od kořistí získaných z úspěšných vojenských tažení, ale alfou a omegou byl vlastní systém, ve kterém byl na prvním místě Egypt, a ne nějaké zájmy cizáků, jak vidíme dnes vůkol sebe.
Síla státu se odvíjí od moudrosti vládce
Ale egyptský systém, který představoval myšlenku univerzálního řádu a harmonie, nedokázal zabránit negativním excesům v chování Egypťanů. Motivem nebyl vždy jen hlad nebo bídné podmínky, ale také chamtivost, závist a mocenské zájmy. Vykradače hrobek, vrahy a další zločince nezastavil ani strach, že za tyto kriminální delikty jim bude odepřen posmrtný život. V Egyptě platilo pojetí spravedlnosti pro všechny. Každý Egypťan měl přístup k spravedlivému slyšení. V tehdejších »moudrých naučeních« se radilo panovníkům i dalším mocným, aby při rozhodování nečinili rozdílu mezi obyčejným a urozeným mužem. Politika už tehdy dokázala být zákeřná a na cestě k moci mohla zahrnovat i vraždu faraona, pokud byl velkou překážkou. V takovém případě ho nezachránilo ani to, že jeho úřad měl podle Egypťanů božský původ. Ale pokud se spiklenci odhalili, pak bez ohledu na to, zda uskutečnili či neuskutečnili svůj hanebný čin, čekal je vždy tvrdý a mučivý trest.
Egyptská historie také ukázala, že síla státu, jeho prosperita a stabilita se odvíjí od síly a moudrosti vládce. Pozdější řecký filosof Platón funkci vládce jasně specifikoval. Vládce má plnit úlohu vzoru lidu a za nejlepší stát pokládal ten, ve kterém stojí v čele osvícený panovník, neboť v takovém případě jde vždy o vládu rozumu, moudrosti, ale také ctnosti. S demokracií měl jen ty nejhorší zkušenosti. To plně platí i dnes a ukazuje se, že zastupitelská demokracie, forma vlády na principu nepřímé demokracie, není zdaleka optimálním vládním systémem, neboť umožňuje, aby se špatní či nekompetentní lidé dostali do vládních postů. V tomto systému mohou rozhodovat i odborně neschopní, ale jinak schopní všeho, tedy i všeho špatného. Zastupitelská demokracie je podvod na voličích. Proto se politici, v této formě vlády, brání principu odvolatelnosti a hmotné odpovědnosti.
Vražda Tetiho a spiknutí proti Pepimu I.
V době vlády faraona Tetiho, zakladatele 6. dynastie, označovaná jako Stará říše (2305 – 2118 př. n. l.), nastala éra egyptské nestability. Předchozí vládce Venis (též Unas) zemřel bez dědice. Toho využil Teti, který se oženil s Venisovou dcerou Iput, aby tak získal nárok na trůn. Iput se tak stala hlavní královskou manželkou. Ta Tetimu porodila budoucího faraona Pepiho I. Teti, jak bylo zvykem, měl několik manželek žijících v harému. To znamenalo mnoho dětí a tím i záruku, že vždy bude k dispozici dědic. Během Tetiho vlády panovaly velmi neutěšené poměry. Tuto situaci využili jeho vysocí hodnostáři, začali značně bohatnout a tím narůstala jejich moc. Panovnická slabost faraona Tetiho posílila i mocenské ambice kněžstva. Důsledkem bylo oslabení centrální moci. Klesající moc faraona Tetiho vedla k tomu, že se proti němu začala vytvářet silná opozice. Tento stav vyvrcholil jeho vraždou. Kněz a dějepisec Manetho tvrdil, že faraona zavraždila jeho osobní stráž, ale jiný názor uvádí, že vraždil nebo se na vraždě podílel jeho syn Veserkare (Userkare), což se vzájemně nevylučuje. Pro tuto verzi svědčí to, že si po vraždě faraona na krátkou dobu uzurpoval pozici panovníka právě on.
Na jednom vyobrazení má velitel osobní stráže uřezané nohy a ještě i nos. U Egypťanů platilo, že když se někomu za života uříznou nohy či jiné části těla, tak se sice zmrzačí, ale jeho »Ka« (duch či životní síla) může žít v jeho soše či obraze, pokud nedojde i k jejich poškozením. A to se stalo. Tresty spiklenců však nic nemění na faktu, že se faraona odvážili zavraždit neurození lidé, což se stalo v dějinách Egypta poprvé. Zabít faraona znamenalo rozpoutat chaos. Už jen odmítnout poslušnost tak vznešené osobě se považovalo za útok proti principu maat a pro drtivou většinu jeho poddaných to bylo něco zcela nemožného. Motivy a okolnosti vedoucí k této kralovraždě neznáme.
Po krátké době zmatků, která následovala po zavraždění faraona Tetiho, nastoupil na trůn Veserkare (vládl jen velmi krátkou dobu). Vesenkare mohl rovněž zemřít násilnou smrtí a je docela možné, že ho nechal odstranit Pepi I., který byl legitimním uchazečem o trůn. Po Veserkarem nastoupil faraon Pepi I., syn Tetiho a jeho hlavní královské manželky Iput. V důsledku pokračujícího oslabování centrální moci, musel i Pepi I. čelit spiknutí, které se událo ve 21. roce jeho vlády. V tomto případě proti němu intrikovala jedna z jeho manželek, Anchesenmerire. Za tímto spiknutím bylo s největší pravděpodobností soupeření manželek faraona Pepiho I. o prosazení svých synů na trůn. Toto spiknutí vyšetřoval věrný faraonův oblíbenec Veni a to zcela v tajnosti. Byl vojevůdcem několika vojenských expedic a později, za vlády Merenrea I., se stal vysokým hodnostářem a správcem Horního Egypta. Aby Pepi I. zabránil sporům o nástupnictví, jmenoval jako svého spoluvládce staršího syna Merenrea I. K tomuto jmenování došlo krátce po odhaleném spiknutí. Je docela možné, že iniciátorka spiknutí, jedna z faraonových manželek, musela odejít do vyhnanství a následně byla v tichosti pochována.
Ani v Ramessovském období nechybělo spiknutí a vražda faraona
Egypt má události, které se samotní faraoni snažili utajit. Díky nalezeným dokumentům lze nahlédnout do dalšího z těchto temných příběhů z období vlády Ramesse III. (asi 1184 až 1153 nebo 1155 př. n. l.), který nastoupil po svém otci Sethnachtovi a stal se tak druhým panovníkem 20. dynastie spadající do Nové říše. Úspěšně bojoval s mořskými národy, které se snažily atakovat Egypt a dobyl území dnešní Palestiny. Patřil do řetězce vládců tzv. Ramessovského období, které končí posledním vládcem 20. dynastie, Ramessem XI.
Ukazuje se, že i za vlády faraona Ramesse III., který vládl více než tisíc let po Tetim, nastaly podobné okolnosti, které vedly k jeho zavraždění asi v roce 1155 před n. l. Podle dochovaných dvorních záznamů na papyru víme, že před soudem stanulo více než třicet Egypťanů obviněných z podílu na spiknutí proti faraonovi. Je také známo, že během své vlády Ramesse III. čelil narůstajícím ekonomickým a politickým problémům. Za jeho vlády již delší dobu existovaly signály, že ve společnosti není vše v pořádku. Například došlo k první historicky doložené stávce, kdy řemeslníci pracující na výstavbě hrobek v Dér el-Medíně přerušili práci, protože nedostali dva měsíce zaplaceno. Faraon rozdmýchal neshody navíc ještě tím, že ani jednu ze svých manželek nestanovil velkou či hlavní královskou manželkou. Tím mezi jeho manželkami v harému vznikl spor, kdo z jejich synů nastoupí na trůn.
Zdá se, že hlavním iniciátorem byla jedna z jeho manželek, královna Teje, jejímž cílem bylo prosadit na trůn svého syna Pentauera a tím zabránit tomu, aby na trůn usedl Ramesse IV. Pokud by se tak stalo, pak by získala nesmírně mocné postavení. Ale to mohlo nastat jen tehdy, pokud by byla zvolena za hlavní královnu. Každý faraon se snažil ještě za svého života ustanovit svého následovníka, aby tak předešel případnému chaosu po svém úmrtí. Podle informací nalezených v chrámu v Karnaku si faraon svého nástupce vybral v dvaadvacátém roce své vlády. Nebyl jim ale Pentauer, ale v pořadí faraonův pátý syn (čtyři starší již předtím zemřeli). Tento princ byl ustanoven do funkce velitele armády, a tím se po svém otci stal druhým nejmocnějším mužem v zemi. Jeho nejpravděpodobnější matkou byla královna Isis. Protože Ramesse III. nestanovil ani jednu ze svých manželek »velkou královskou manželkou«, umožnil tím mezi nimi nebezpečnou rivalitu. Tato situace spustila intriky a vyvolala krizi a spiknutí. Pentauer se tajně dohodl se svoji matkou Teje, která v harému zorganizovala spiknutí s cílem vyvolat proti faraonovi vzpouru. Kolem sebe shromáždila skupinu lidí, kteří byli ochotni jí podpořit ve snaze prohlásit svého syna za dědice trůnu. A tak vznikl nápad zavraždit Ramesse III. Přípravu spiklenců k vládnímu převratu a atentátu na faraona usnadnily dvě zásadní události.
Ramesse III. připravoval velkolepou oslavu k 30. výročí své vlády ve Vesetu, Řeky přejmenovaný na Théby. Při oslavách jsou všude velké davy, zmatek a křik umožňující spiklencům přirozenou anonymitu. Byla to ideální příležitost k atentátu na faraona. Druhou událostí byla zvyšující se nespokojenost lidí způsobená ekonomickými problémy Egypta ve spojení s útoky nepřátel ze všech stran. Tyto okolnosti navíc vyvolaly zvýšenou kriminalitu a korupci, což vše dohromady ještě více urychlilo krizi ve všech vrstvách egyptské společnosti. Všechny tyto nežádoucí události působily proti faraonu a jeho říši.
Nešlo jen o spiknutí a konspiraci ve jménu následníka trůnu, ale jednalo se doslova o státní převrat. Opět se ukázalo obecně platné pravidlo, že vznikne-li současně více problémů najednou, které by se samostatně o sobě daly vyřešit, pak jejich současné synergické působení vede ke krizi, kterou již nelze řešit běžnými politickými prostředky, a lze ji přirovnat ke zhoubné přírodní katastrofě. Podle dokumentů to byla manželka Teje, která přímo usilovala o zavraždění Ramesse III., o odstranění stanoveného následníka trůnu a o prohlášení svého syna Pentauera za nového panovníka. První část spiknutí se zdařila. Ramesse III. byl zavražděn. Zemřel na proříznuté hrdlo. Takové poranění mohl učinit jen vrah, který se bez potíží mohl dostat až do bezprostřední blízkosti Ramesse III. To mohl jen ten, kdo náležel k jeho nejužšímu kruhu, neboť faraona vždy obklopovali jeho tělesní strážci. Sem zajisté patřil i syn Pentauer. S velkou pravděpodobností to byl právě on, kdo prořízl faraonovo hrdlo a stal se tak otcovrahem. Ale jeho čin se nechápal jen jako vražda otce, ale zároveň jako královražda. Ale spiknutí neuspělo, a to především proto, že bylo odhaleno. A bylo odhaleno, protože příznivci královny Isis a budoucího faraona Ramesse IV. byli nepochybně varováni. Pro Ramesse IV. to byla citlivá událost, protože musel v krátkém čase dokázat, že je schopen danou situaci zvládnout a že je opravdu faraonem, který dokáže hájit řád a tradice Egypta. Pentauere a další spiklenci byli dopadeni a postaveni před soud.
Odborníci se domnívají, že pro všechny odsouzené, kterých bylo přes třicet, byly vyneseny dva druhy trestů: trest smrtí a trest fyzickým zohavením, uříznutím uší a nosu. Toto zohavení narušilo jednotu těla a tím se dotyčným spiklencům zabránilo vstupu do posmrtného života.
Faraon Ramesse IV. osobně nevedl vyšetřování, ale ustanovil mimořádný soudní tribunál. Jeho úkolem bylo nejenom vést vyšetřování a vynášení trestů, ale i kontrolu jejich provedení. Celkem proběhly tři soudní procesy. V prvním procesu byla Teje společně s dvaceti osmi spiklenci odsouzena na smrt. V dalších dvou procesech byli odsouzeni zbývající spiklenci včetně Pentauera. Odsouzenci k smrti museli spáchat sebevraždu na veřejnosti. Pentauer dostal výjimku, aby sebevraždu mohl spáchat v soukromí.
Mumie Pentauera nebyla dlouhou dobu identifikovaná, přestože se nacházela mezi mumiemi v Káhirském muzeu. Vzhledem k hrůznému výrazu obličeje s otevřenými ústy, byla tato mumie označena jako »křičící mumie«. Tato neidentifikovaná mumie odpovídala muži ve věku 18 až 29 let. K identifikaci mumie se využila analýza DNA, která potvrdila shodu s mumií Ramesse III. Zároveň se zjistilo, že mumifikace nebyla úmyslně řádně provedena, nedošlo k odstranění mozku ani vnitřností, což snížilo odolnost vůči rozkladu těla. Tělo nebylo ani ovinuto vrstvami plátěné bandáže, ale bylo pokryto jen kozí kůží. Za normálních okolností byla každá mumie pečlivě zabalena až 20 vrstvami plátěných bandáží, což obnášelo asi 375 m2 látky. V tomto případě šlo evidentně o neoddělitelnou součást trestu smrti pro královraha Pentauera. Dalším doplněním skládačky týkající se jeho konce bylo to, že balzamovači úmyslně neupravili bolestnou grimasu obličeje do klidného výrazu. V tomto případě zcela zachovali bolestný smrtelný výraz obličeje oběšeného Pentavera, způsobený trýznivým umíráním, protože jeho smrt nastala pomalým udušením až po několika minutách. V tomto potupném stavu byl uložen do hrobky. Tato smrt byla prokletím, které mu přineslo věčné zatracení.
Pokud by se spiklencům podařilo dosáhnout všech cílů, pak by se tato část egyptské historie popisovala zcela jinak. Vražda faraona by byla nahrazena jen jeho smrtí, faraonem by byl Pentavere jako jediný legitimní následník a jeho matka by se honosila titulem velká královská manželka. Plně by platilo známé pravidlo, vítěz bere vše. Ale historie však nezná kdyby. Celý příběh obsahuje ještě jedno překvapení a to osud těch, kteří spiklence soudili. Skupina soudců a úředníků, která byla pověřena vykonáním soudu a vynesením trestů, jednala jménem faraonovým. Ale při podrobném zkoumání jejich života se ukázalo, že byli stejně zkažení jako spiklenci. Proto i oni byli potrestáni odřezáním nosů a uší. Rozsah spiknutí a počet zúčastněných vypovídá o velmi vysokém stupni nespokojenosti, o manipulacích a korupcích ve státní správě. Ramesse IV., coby nový faraon, musel jednat rychle, aby získal potřebnou autoritu. Také okamžitě zahájil oslavování vlády svého otce, aby obnovil dobré jméno rodu. Ale hluboké ekonomické a morální otřesy mu již neumožnily plnohodnotně oživit slávu a moc Egypta. Začal tím konec Egypta jako jediné opravdové mezinárodní velmoci. Ramesse III. byl nepochybně poslední velký dominantní faraon s jasně egyptskými kořeny. Zajisté, že po nástupu Ptolemaiovců došlo k opětnému rozvoji Egypta. Ale to už šlo o dynastii makedonského původu.
Historie Egypta je poučná i pro naši dobu
Dnes se ví, že mezi lety 3150 až 31 před n. l. došlo asi k šesti atentátům na faraony. Ale lze předpokládat, že jich bylo mnohem víc. Vždyť v uvedeném období se na egyptském trůnu vystřídalo asi 170 faraonů, ale někteří uvádějí počet 190 i více. Za vlády Pepiho II., který byl nejdéle vládnoucím faraonem, začal úpadek Staré říše, který znamenal konec obdivuhodné egyptské prosperity.
Platilo, že viníci byli tvrdě vyslýchání a odsouzeni sestaveným soudním tribunálem. Tresty se pohybovaly od tělesného zohavení, až po trest smrti. Byly zaznamenány i tresty, kdy byl odsouzenec naražen na kůl a umíral dlouhou dobu v bolestech. Pokud ne všechny, tedy alespoň některé egyptské popravy se odbývaly na veřejných prostranstvích. Tam měly sloužit jako krutá a hrůzu nahánějící varování těm, kdo by snad také upadli v pokušení porušit zákon. Rozhodně nešlo o obdobu římských arén, či gladiátorských zápasů, a lze soudit, že pohled na tuto smrt se v Egyptě nepovažoval za zábavu pro diváky.
Vraždy faraonů dokazují, že dnešní atentáty na prezidenty a vrcholné představitele státu nejsou v žádném případě jen jevem současné doby. Historie Egypta je poučná i pro naši dobu, a to jak v kladném, tak i záporném slova smyslu. Všechny společenské formace jsou omezené v čase i prostoru. Tuto skutečnost si dnešní mocichtiví političtí vládci nechtějí připustit. Neuvědomují si, že na začátku i konci těchto období stojí obvykle konflikt. Přitom kolaps společnosti neznamená její konec, ale zásadní systémovou přeměnu, kdy daná společnost přechází do jiné společenské formace založená na spolupráci všech její jednotlivých částí a s vysokou mírou schopnosti se adaptovat na změny prostředí. S tím souvisí poučitelnost z předchozích systémových chyb. Např. bez levných energií nemůže společnost zajistit progresivní vývoj a udržet svou komplexitu. Historie ukázala, že to, co přivedlo společnost na vrchol, obvykle způsobí i její krizi. Fungující společnost je založena na společně sdílených hodnotách a implicitním právu. K přeměně může dojít i skokově, ve smyslu Noemova efektu nelineárních dynamických systémů.
František Krincvaj