Motto: Národy se likvidují tak, že jim vláda záměrně vezme paměť. (Kundera Milan).
V minulém týdnu na serveru Seznam vyšly dva ostré články útočící na prezidenta Beneše. Prvním byla zkratka Jana Zieglera knihy České průšvihy 1945–1948 autora Jana Urbana tvrdící, že období po roce 1945 bylo »totalitní a diktátorské«, druhým až zlovolné napadení Edvarda Beneše za to, jak se prý zachoval k Janu Baťovi a k jeho právům. Při tom již delší dobu se zde, a nejen zde, objevují články, které zpochybňují postoje prezidenta, nejen pokud jde o jeho postoje v době mnichovské krize, ale také v únoru 1948.
Důvodem prvého tvrzení bylo nepovolení kandidovat agrární straně a dalším podobným seskupením. A tak nám vlastně vládly strany, které získaly prý jen 40 % hlasů (?), volebního práva byli zbaveni Němci a Maďaři a Němci byli nakonec i vystěhováni. »Třetí republika nevědomky napodobovala fašismus tak dobře, že se bez odporu a z vlastní vůle už na konci války stala prolhaným, antidemokratickým, násilným, korporativistickým, a ze všeho nejhůře, otevřeně rasistickým státem, který slovy o demokracii a novém začátku historie jenom maskoval svoji fašistickou podstatu.« (Jan Urban).
Také lex Schwarzenberg sem autor zařadil a osud majetku prince z Hluboké, jenž si přivlastnil československý stát jako ostatně majetek tzv. sudetských Němců, kteří ho byli také zbaveni. V obou případech se vše uskutečnilo podle zákona. Lze si to přečíst, v případě hlubockých Schwarzenbergů, ve sněmovních tiscích. Pokud jde o tzv. české Němce, připomněl bych jejich masové vzdání se čs. občanství a přijetí občanství říšského. Byli tedy odsunuti – podle rozhodnutí postupimské trojky – a zbaveni majetku – podle dekretu prezidenta republiky – po právu. Šli tam, kam si přáli v roce 1938 jít.
Případ Jana Bati je z jiného soudku. Dnes rehabilitovaný Jan byl údajně zločinně zbaven majetku nebo odškodnění po znárodňovacích dekretech, což bylo zdůvodněnou jeho postoji za války. Soud o jeho rehabilitaci před několika lety rozhodl v rámci současného politického klimatu. V osmdesátých letech totiž tahanice mezi rodinami Jana a Tomáše ml. Bati vedla k soudnímu sporu mimo naše území. Rodina Tomáše či jeho právní zástupci tehdy požádali čs. stát o dokumenty, jež by dokázaly jejich práva na zahraniční majetek, o nějž se obě větve Baťů přely. Stalo se. Spor vyhrál Tomáš ml. Zda ve všem, nebo jen z větší zčásti, nevím. Kdyby pravda nebyla na jeho straně a dokumenty to nepotvrzovaly, nemohlo by se to stát. Zřejmě si u nás doma nyní přejeme, aby to bylo jinak. Proto pravděpodobně ono soudní rozhodnutí.
Je tu i problém čtyř poválečných stran. Masaryk, jak potvrzuje ve své knize Boj o Hrad historik Antonín Klimek, byl od prvopočátku nakloněn systému dvou stran doplněného jen krajními pohledy. To se nepodařilo prosadit. Proto ve dvacátých letech on a lidé kolem něj uvažovali o změně volebního zákona. Fandil však jednoznačně tzv. socialistickým stranám. Když vznikala na konci války Národní fronta, byly z ní vyřazeny strany, které se provinily vstřícností k nacistickému Německu a zároveň i malé profesní. Proto také byli vyřazeni agrárníci, jejichž představitel Milan Hodža se, stejně jako představitel pohraničních Němců Wenzel Jaksch, rozešel v názorech na poválečný vývoj s většinou zdejších zástupců bývalých politických stran usedlých v té době v emigraci především v Londýně.
Taková byla skutečnost. Pokusy odsuzovat Beneše za jeho postoje v době osmičkových krizí jsou účelové. Patří sem i vyzvedávání násilností na Němcích v prvních okamžicích po skončení války. Ti, co je píší, si neumějí představit tehdejší atmosféru a nálady ve společnosti. Čs. politici vracející se ze zahraničí takovou situaci předpokládali a báli se jí. Předešli ji souhlasem s odsunem. Podotýkám, že nešlo o nápad komunistů.
Pokud jde o Benešovy postoje v roce 1938, pak lze jistě polemizovat s možností bránit se a nebránit. Jak známo, velká část předlistopadových historiků bránila variantu obrany. Prezident však zvážil všechny okolnosti a rozhodl. Šlo mu o životy lidí. Je nyní těžké hledat jinou variantu nebo se k ní přiklánět. To se týká i února 1948. Domněnky, jak mohl vývoj státu probíhat, nepodepsal-li by demisi, byly již mnohokrát probrány. Za tehdejší situace by však nikdy nemohlo dojít ke zvratu podobnému roku 1920. Bylo jiné rozložení sil, což si uvědomoval i Jan Masaryk, a proto se nepřiklonil na stranu demisipodávajících.
Snaha převyprávět české dějiny a znehodnotit vše, co se stalo v minulosti a neslouží jejich výkladu dějin, je součástí politiky současného vedení státu. Jde o to, aby především mladí lidé uvěřili, že všechno před listopadem bylo spojeno se lží a zlem. Pak nebude snaha nic na současnosti měnit. Je na nás pamětnících, abychom to nedopustili. O volbách k tomu budeme mít příležitost.
Pokud jde o dr. Beneše, opravdu se zasloužil o stát. Na tom nelze nic změnit.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.