Analýza: O čem mainstreamová média mlčí

Je toho hodně, o čem tato média mlčí nebo sdělují jen polopravdy. Vždy tak činí, pokud daná informace není v souladu s mainstreamovým názorem. Říká se, a je to pravda, že žijeme tady a teď. Žijeme přítomností. Budoucnost jsou jen vize, které se nemusí naplnit. A minulost je naše historie, ze které se můžeme poučit, pokud pochopíme všechny souvislosti a zákonitosti, které ji utvářely. To ale může nastat jen za podmínky, že se historie nepřekrucuje ve jménu momentálně platné ideologie.

K napsání tohoto článku mě inspiroval náš významný egyptolog a archeolog Miroslav Bárta, který i s dalšími podobně smýšlejícími odborníky tvrdí, že pochopíme-li historii bez ideologických nánosů, pak se můžeme vyvarovat opakování chyb minulosti či zbytečným chybám dnešních dnů. Časové řady vývoje civilizace dokazují, že vývoj lidstva podléhá zákonitostem a není náhodný. Ale buďme upřímní. Naše společnost reaguje na nestoudnosti mocných jen velmi pozvolna. V podstatě mnozí netečně přijímají přímé i bezostyšné provokace režimu. Člověk je jediný tvor na Zemi, který je schopen cílevědomě ničit sám sebe.

Pokud součástí politického systému je dlouhodobé vymývání mozků politickými frázemi, pak tomu někteří podlehnou, ztratí kritiku rozumu, přestanou chápat zákonitosti reálného systému a dokonce část z nich začne daný politický systém freneticky obhajovat. Z této nekritické úrovně se vždy generuje totalita. Tito lidé přivádí sami sebe do stavu nadšení a racionálně uvažující kritiky do stavu zděšení. Politici si neuvědomují, že lidská společnost patří do nelineárních dynamických systémů, které nezapadají do běžného politického chápání. Všechny tyto systémy mají v sobě potenciál chaosu, kdy se vývoj stává zcela nepředvídatelný. Na to by neměli politici zapomínat, neboť nesprávnými rozhodovacími procesy mohou tento vývoj nastartovat. Pokud pochopíme zákony vývoje, pak pochopíme i jeho efekty (motýlí, Noemův a Josefův efekt), které definoval matematik Mandelbrot. Je také otcem fraktální geometrie, která se stala nástrojem pro popis složitě strukturovaných objektů, jejichž charakter je nezávislý na měřítku. Celý vesmír je fraktální.

Všechny závažné problémy našeho světa se týkají jak uspořádanosti, tak i neuspořádanosti života. Každý z těchto systémů jako by měl nutkání k uspořádanosti i neuspořádanosti současně. Proto nevhodná řešení či rozhodnutí vládnoucích elit mohou snadno přivést daný systém do nestabilního režimu, k neuspořádanosti, k bifurkacím, až k chaosu. Byl to matematik Lorenz, který si uvědomil, že u těchto systémů nejsou možné dlouhodobé deterministické předpovědi, a proto nelze spolehlivě odhalit budoucnost. Žádný děj v přírodě ani ve společnosti se nikdy zcela identicky neopakuje.

Ve vesmíru i všech jeho podsystémech platí druhý termodynamický zákon, který nám říká, že v průběhu času se vše stává »čím dál neuspořádanější«. Není to absolutně vždy, jen se tak děje s vysokou pravděpodobností. Je to zákon o entropii, která je definovaná jako míra neuspořádanosti systému, která vždy vzrůstá, dokud není dosaženo rovnováhy. Přestože existují vysoce organizované formy života, lze tvrdit, že biologická složitost není s tímto zákonem neslučitelná. Náš vesmír se rozpíná a s tím souvisí i nárůst entropie. Dnes víme, že neuspořádanost se bude zvětšovat i ve fázi smršťování vesmíru, v případě jeho zpětného kolapsu. To jsme si odskočili do kosmologie. Entropie hraje důležitou roli ve vývoji vesmíru. Ale z toho nás nemusí bolet hlava, protože až se to začne významně projevovat, tak ani člověk, ani naše Země už nebudou existovat.

Jak se to má s tou demokracií

Dnešní převažující formou demokracie je tzv. zastupitelská demokracie, která je do značné míry podvodem na občanech. Podrobně jsem tuto skutečnost popsal v jedné z mých minulých úvah. Tento typ demokracie vznikl z dobré vůle najít vhodnou formu demokratického vládnutí. Bohužel, nalezl se jen nedokonalý řád vlády a tato nedokonalost se v průběhu své existence vyvinula v dnešní špatný systém. Pojetí demokracie pochází od Řeků. Jde o vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. Není vyloučena ani v monarchii, kde je však spíše míněna jako vláda se souhlasem lidu – např. V. Británie, skandinávské vlády atd.

Athénský filozof Platón prosazoval za nejlepší formu vlád monarchii dodržující zákony. Upozorňoval, že za sebou následující formy vlád jsou monarchie, demokracie, demagogie a tyranie, a že každá další forma je horší než ta předchozí. Podle Platóna lze tento cyklus narušit jen tehdy, když vládu převezmou osvícení vladaři – králové oddaní filosofii. Ale kde vzít pokaždé osvíceného panovníka.

Rodištěm zastupitelské demokracie je Británie. Lid volí poslance, své zástupce, kteří by měli být odpovědni jen svému nejlepšímu vědomí a svědomí, s objektivními a nestrannými rozhodovacími procesy. Ale v praxi se tito zástupci tímto krédem neřídí, neboť musí brát ohled na politické a mocenské zájmy své strany či hnutí. Někdy si ohřívají i svou polívčičku. Dobře vědí, že protivenství vůči vlastnímu stranickému aparátu se trestá. To si rozmyslí, neboť kde jinde by získali tak dobrý ekonomický a mocenský post. Pro to mnozí z nich dělají vše, aby v těchto pozicích zůstali co nejdéle, nejlépe až do důchodu, aby se nemuseli vracet do svého původního zaměstnání. V nejvyšších patrech si politici do jisté míry mohou dělat, co chtějí, protože poslanecká imunita jim umožňuje značnou míru nedotknutelnosti. Tento nešvar lze omezit tím, že se zavede jejich hmotná odpovědnost a reálná odvolatelnost.

Jiným typem je přímá demokracie – viz Švýcarsko – která se realizuje lidovým hlasováním o všech problémech. Právní rámec umožňuje všem občanům nad 18 let, aby svým hlasem rozhodovali o řízení země, a to čtyřikrát do roka. O čem má být a kdy, rozhoduje federální vláda. Tento typ demokracie má tři základní nástroje: závazné referendum, lidovou iniciativu (umožňuje občanům dávat návrhy do celonárodního referenda) a nezávazné referendum. Občané mají právo podávat návrhy zákonů. V samosprávných kantonech patří do tohoto systému i volby exekutivy, soudců a částečně i učitelů. Přímá demokracie nebrání parlamentu, aby hrál svoji roli. Ale účinně brání oligarchickým sklonům, které důvěrně známe v parlamentní demokracii, včetně zneužití politického postavení.

Existují i další typy demokracie, jako autoritářská, plebiscitní, konsensuální, většinová, kdy vítěz bere vše.

Místo politiky všech azimutů vazalství a ztráta soběstačnosti

Po změně politického režimu v prosinci 1989 nový ministr zahraničních věcí, Jiří Dienstbier, oznámil, že: »Naše zahraniční politika už nebude podléhat jednostranným vlivům, bude svéprávná a hlavně bude politikou ‚všech azimutů‘.« A dodal: »Skončil vazalský vztah k Moskvě, ale obrat k Západu neznamená přetrhání vztahů s Východem.« To tehdy znamenalo, že veškeré naše konání bude na prvním místě respektovat zájmy občanů naší země. Tento prospěšný universální přístup zahraniční politiky se postupně začal redukovat jen na některé země EU, NATO a Izrael. A tak vyvážený názor politiky všech azimutů začal čelit nesmyslným útokům ze strany mainstreamu s tím, že tento postoj zpochybňuje západní směřování země.

Dnešní vládní garnitura s lokajskými přisluhovači předvádí ještě horší status quo tím, že se vytratila i sebemenší kritika rozumu a vztah k USA a EU spíše připomíná ponížený vlezdopr***izmus než vyvážený partnerský vztah. To, že vůči někomu projevuji náklonnost a chci s ním spolupracovat, ještě neznamená, že budu skákat, jak on píská. Zastánci vyváženého univerzálního přístupu s podtextem »Česká republika na prvním místě« (obdoba America First) jsou dehonestováni s nesmyslným a ničím nepodloženým označením typu extrémisté či proruští švábi. Jde o dětinské snahy zakrýt pravou podstatu věci. Je to neklamná známka toho, že se těmito komentáři cílí na ty, kteří ztratili kritiku rozumu, a proto se nechají snadno zmanipulovat až zfanatizovat. Pojidlem těchto lidí je primitivní nenávist ke všemu, co není v souladu s jejich představami. Klasickou ukázkou úrovně těchto lidí je důstojník Otakar Foltýn s jeho výrokem o sviních. Tito lidé, včetně Foltýna, by měli mít za povinnost shlédnout ideologicky zaměřené filmy z padesátých let předchozího režimu. Možná by si uvědomili, že jejich dnešní chování není o nic lepší než v případě tehdejších kladných hrdinů. Fanatismus v jakékoliv podobě zakrývá mysl i oči. Jde o ztrátu soudnosti. Projevy fanatiků jsou spojené s extrémní rivalitou a agresivitou.

Moskevského vazalství jsme se sice zbavili, ale dnes opět směřujeme k novému, byť jiným směrem. Ale vazalství zůstává vazalstvím, a to bez ohledu na to, vůči komu se tak děje. Vazalství je vždy konglomerát vztahů poníženosti, nadřízenosti, ztráty lidské důstojnosti, které vznikají mezi vazalem a pánem. Je to falešná adorace. Dnešní Fialova vláda je mistrem v tom, že zcela splňuje zájmy cizích zemí, jenom ne ty naše. Tento její neduh je umocněn tím, že si EU zvolila cestu sebedestrukce, a je jedno, zda tak činí dobrovolně nebo pod tlakem kohosi. Jestliže podle MMF má Německo prognózu ekonomického růstu o 0,2 % a Ruská federace kolem 3,2 %, pak soudruzi v Bruselu udělali někde chybu. Asi se sankcemi a nesmyslným Green Dealem. Je to i smutný vývoj, který nemá nic společného s demokracií, a naopak ji degraduje.

O EU, zvláště o naší zemi, nelze dnes říci nic optimistického. Žádný velký průmysl nám už nepatří, v mnohých směrech jsme ztratili soběstačnost, zahraniční matky ovládají drtivou většinu tuzemských aktivit a naše prosperita mizí před očima.

Ztráta objektivního uvažování nevede k ničemu dobrému

Je známo, že i mnozí inteligentní lidé se nechávají ovlivnit mainstreamovou propagandou a přestávají objektivně uvažovat. Nesnaží se objevit a pochopit systémové archetypy, opakující se struktury v lidské společnosti, které zachycují chování komplexního systému. Objektivitu nahrazují tzv. úhlem pohledu, který je vždy zavádějící a nikdy nepostihuje celistvost pravdy. Tyto úhly pohledu jsou poplatné naivním představám vyplývající z neznalosti či z ignorance příčinných souvislostí nebo politickým či mocenským manipulacím. Někdy může jít i o důsledek zlého úmyslu. Ale vždy se jedná o deficit systémového uvažování, nebo o ignorování systémových zákonitostí, nebo o absenci nestranného věcného rozhodování. Ale může to být i směsice vyjmenovaného. To ve svém důsledku vnáší chybovost a nelinearity do systému. A jak známo, nelinearity v dynamických systémech, tedy i v lidské společnosti, mají na svědomí nepředvídatelnost vývoje a mohou vést k destabilizaci až k chaosu. Půjde-li to takto dál, pak dnešní společnost nečeká nic dobrého.

Závěrem si dovoluji odcitovat několik vět pana Daniela Sterzika týkající výše uvedeného: »Ve chvíli, kdy je někdo trestaný za účast na demonstraci, aniž by tam něco rozbil nebo někoho napadl, tak nemá smysl se bavit o demokracii. Když chodíte k volbám a ať zvolíte kohokoliv, nic se nezmění, tak už to také žádná demokracie není. Ti, kteří deklarují nějakou změnu politiky, jsou v tom konzistentní a opravdu ‚by hrozilo nebezpečí‘, že by kormidlem otočili, ti jsou v sanitárním kordonu, ať dosáhnou ve volbách deseti nebo třiceti procent. AfD, rakouští Svobodní, či SPD by mohli vyprávět. Voliči v Británii by také mohli vyprávět. Zvláště ti zavření po protestech proti muslimským migrantům, kdy poslední kapkou jejich naštvanosti byla vražda tří děvčátek. Nově by nám mohli poreferovat v Moldavsku, jak o nich rozhodlo jedenáct tisíc hlasů z USA a Kanady… Dnes se dělají volby, kde v cizině rozhodnou o nás bez nich… Stačí jen zákon o korespondenční volbě…«

František Krincvaj

Mezititulky redakce