Pevnost jako řešeto

Evropa je připravena posilovat svoji vojenskou přítomnost na východní hranici, aby zabránila možné ruské invazi. Hovoří se například o trvalém přesunu německé brigády na území Litvy. Podle litevského ministra obrany se přesun hlavních formací uskuteční v příštím a v přespříštím roce. Mezitím ovšem probíhá bez větší pozornosti masová invaze migrantů přes jižní hranice Evropy. Zatímco z jednoho směru bude Evropa své hranice obrňovat, protože prý nic jiného nemůže dělat, z jiných stran budou stále propustnější, protože se s tím prý nedá nic dělat.

Ve výsledku to sice působí trochu podivně, ale evropská politika tak prostě funguje. Chová se tak již delší dobu. V letech 2014 až 2019 se pět let hovořilo o vybudování evropského pilíře sociálních práv. Po celé ty roky se naprosto vážně debatovalo v mnoha komisích a subkomisích i na plénech o tom, že je nutno zajistit všem lidem v EU stejný přístup na trh práce, pro všechny vytvořit stejně spravedlivé pracovní podmínky a všem zaručit účinnou sociální ochranu. Diskutovalo se o tom do neuvěřitelných detailů. Nevyřešilo se vlastně jen pár drobností. Například to, jakým způsobem a z čeho budou navržená opatření financována, či jaký bude právní status těchto opatření. Zda se bude jednat o zákonné normy, anebo jen o nezávazná doporučení. A také nebylo jasné, kdo bude celý projekt celoevropsky prosazovat, když tehdy platilo a stále platí, že odpovědnost za politiku zaměstnanosti a za sociální politiku mají jednotlivé členské země, které přitom nejsou všechny stejně bohaté ani stejně zadlužené.

V letech 2019 až 2024 už po evropském pilíři sociálních práv neštěkl ani pes. Ti sami lidé, kteří ničeho nedosáhli v oblasti sociálních práv, začali se stejným nadšením řešit ekologické problémy. Zákazy a příkazy v oblasti zelené politiky jdou opět až do nejmenších detailů. Dokonce se začíná rýsovat také to, kdo to tentokrát zaplatí. Zafinancují to ze svého ti samí zaměstnanci, kterým se ještě nedávno slibovalo, že začnou více vydělávat a budou sociálně lépe ochráněni než dosud. Nevyřešeno opět zůstává jen pár drobností. Například přechod na elektromobilitu ani v nejmenším neřeší hlavní ekologický problém dopravy, tedy její obrovské nároky na prostor. Z ekologického hlediska je docela jedno, na jaké palivo budou jezdit sem a tam Evropou kamiony, pokud se jako dosud bude jateční dobytek v jedné zemi pást, na druhý konec Evropy ho zavezou na porážku, opět v jiné zemi maso rozporcují a v nějakém dalším členském státu ho budou balit, aby vše dodali do supermarketů někde v cizině. Už v 80. letech minulého století byl naprosto stejný postup popsán v případě výroby mléčných produktů a dneska už tak vlastně funguje výroba a distribuce téměř čehokoliv.

Je vysoce pravděpodobné, že ti sami činitelé, kteří tak systémově řeší ekologické problémy, přejdou nyní k řešení jiného odstínu zelené. Nechají ekonomiku zazelenat tím, že budou podporovat její militarizaci. Zase se zopakuje to, co už známe. Lidem se naslibovaly pracovní a sociální jistoty, aby se jim po pár letech oznámilo, že domnělá záchrana planety je bude bolet a mnozí z nich přijdou o práci. Nyní jde o něco podobného, tentokrát v zeleném. Ekologizace výroby a spotřeby má zachránit přírodu, aby byla v dobré formě, až ji zaplaví bojová technika. Nejde to prostě zařídit jinak, protože diplomacie se proměnila ve známku slabosti a mír se stal krajně podezřelým, ne-li přímo sprostým slovem.

Evropa se tedy změní v něco, co bude z jedné strany vypadat jako nedobytná pevnost, z jiných stran bude fungovat jako děravé řešeto. Je to v logice jejího dosavadního vývoje, takže je to vlastně úplně normální. Pokud by zcela náhodou přece jen časem vznikl někde kolem Hamburku chalífát, jak se toho nedávno dožadovala tisícovka evropských občanů, měli by jeho obyvatelé jistotu, že alespoň ve směru od Litvy jsou díky po zuby vyzbrojené německé brigádě spolehlivě chráněni.

Jan Keller