Zoo Ostrava začala vikuně chovat před rokem a půl. V sobotu se zde narodilo první mládě této divoké lamy. Na svět přišlo během dne, a porodu mohli dokonce přihlížet návštěvníci zoo.
Ostravské stádo vikuní tvoří dvě mladé samice, které byly do zoo dovezeny na podzim 2022, a jeden samec, který k nim přibyl zkraje roku 2023. Divoké lamy v zoo nahradily jejich domácí příbuzné, alpaky. Nyní se zoo dočkala historicky prvního mláděte tohoto vzácného zástupce jihoamerické fauny. Mládě přišlo na svět v sobotu 16. března. Samice rodila během dne přímo ve výběhu, takže kolemjdoucí návštěvníci mohli přihlížet příchodu malé vikuni na svět. Mláďata kopytníků se rodí značně vyspělá a záhy po porodu vstávají, aby se napila a následovala matku. I malá vikuňa po hodině začala pobíhat po výběhu a také sát mateřské mléko. Že mládě opravdu saje výživnou tekutinu, poznali chovatelé podle mávání ocásku, jímž tuto činnost mláďata doprovázejí.
U porodů většiny zvířat chovaných v ostravské zoo člověk přímo neasistuje. Pokud se neočekávají nějaké komplikace, samice porod zvládne sama, tak jako ve volné přírodě. Řada porodů se navíc odehrává večer nebo v noci. Pouhý zlomek pak během dne, i zde ovšem bez asistence chovatelů či veterináře. Za normálních okolností by přítomnost člověka mohla naopak působit rušivě. I samice řady stádových zvířat se těsně před porodem od skupiny odloučí a rodí v ústraní. V zoo ale samozřejmě nejsou zvířata zcela bez dozoru. Jejich ošetřovatelé je chodí pravidelně kontrolovat, a pokud by nastaly nenadálé potíže, jsou připraveni pomoci. V případě vikuni (prvorodičky) to ale nebylo potřeba, samice porodila bez problémů.
U druhé samice se porod zatím neočekává, jelikož teprve před nedávnem pozorovali chovatelé páření. Další mládě by tak mohlo přijít na svět nejdříve za 11 měsíců, což je doba březosti vikuní.
Vikuňa (Vicugna vicugna) obývá svahy And v Peru, Chile, Bolívii a Argentině ve výšce 3700 až 4800 metrů nad mořem. Životu ve vysokohorských podmínkách je dobře přizpůsobena. Na spodní straně prstů má mozoly, pomocí nichž se bezpečně pohybuje na úzkých stezkách a skalních římsách, červené krvinky jsou schopny v řídké horské atmosféře vázat více kyslíku a před chladem je chráněna velmi hustou srstí. Spokojí se také s chudou horskou vegetací, spásá horské byliny, traviny a některé sukulenty. Jako jediný divoký sudokopytník má řezáky, které rostou po celý život a připomínají hlodavčí. Vikuně žijí v rodinných skupinách tvořených samcem a 5–10 samicemi s mláďaty. V minulosti byl tento druh nadměrně loven pro srst a maso a čelil konkurenci domácích zvířat, což vedlo k prudkému poklesu populace a vikuňa se zařadila mezi ohrožené druhy.
Do 1. poloviny 90. let minulého století byla na Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN Red List) řazena v kategorii zranitelný (Vulnerable). Díky ochranářským aktivitám a zákazu mezinárodního obchodu se podařilo rapidní úbytek zastavit. Dnes se početnost populace odhaduje na 350 000 dospělých jedinců a v rámci Červeného seznamu byla vikuňa přeřazena do kategorie málo dotčený druh (Least Concern). Díky tomuto pozitivnímu vývoji byla v roce 2021 zařazena na tzv. Zelený seznam (Green List), respektive byl zveřejněn její Zelený status (IUCN SSC Green Status), který prezentuje úspěšné obnovování populací ohrožených druhů pomocí ochranářských opatření a představuje jakousi protiváhu Červeného seznamu.
(mac)
FOTO – Zoo Ostrava/Enrico Gombala