12. 3. 1999 a 15. 3. 1939

Ksindl, lůza, chátra, sebranka… mezi tímhle já dneska žiju. Vyhýbám se mu a jí, seč mohu – ne vždy se mně ale daří. Osud… Za těch mnoho, protože málo jich není, se stydím. Ruku bych jim nepodal, kolo o ně neopřel, kůrku si od nich nevzal. Ne kvůli nim, jimi hluboce pohrdám, ale kvůli tomu, jak špiní a plivou po památce těch, jimž vděčí za svůj život. Sice proradný, ale život, a z oné proradnosti toho ty, kterým za něho vděčí, určitě vinit nelze.

Šli teď s malou pauzou po sobě (jen třikrát jsem se vyspal) dva dnové březnové – dvanáctý a patnáctý.

Zatímco toho prvního, v pořadí dvanáctého březnového, bylo všude plno (nazval bych to hromadnou mediální souloží), po tom druhém téměř pes neštěkl.

Dvanáctého tu šaškovali s Clintonem, vytrubovali na saxofon, třásli si svýma prašivýma rukama, jak to tehdy s Vaškem Havlů s tím NATO skouleli…, Bill škytal a štkal, jak mu Václav chybí… a pečlivěji než kdy jindy zastřižená bílá bradka ho dekorovala Řádem. Mnohonásobný vrah (Mogadišu, Bělehrad, Pouštní bouře…) zde převzal Tatíčkův Řád. Potud ovšem nic vybočujícího, Řád zůstal takříkajíc mezi svými, mezi lóžovými bratry. Konec konců, co mi je po tom. Osypal bych se, kdybych o tenhle metál jen pohledem zavadil.

Vybrnkal jsem se ovšem, a fest, jen o tři dny později. 15. březen 1939 – a kde nic, tu nic. Mediální pusto-prázdno. 15. března 1939… Hitler v Praze, wehrmacht v ulicích – jako by to někomu chybělo… Jako by někdo volal po opakující se historii. Ale ONI po ní volají. Tak hlasitě, co jim síly dovolí. Jen hluchotou stižené občanstvo neslyší. To volání.

Mimochodem – byl by to na druhou stranu paradox, ne (?), kdyby si ve velkém připomínali 15. březen 1939, když se přes 34 let usilovně dávají do holportu s těmi, kteří onen 15. březen 1939 bez debat spoluzavinili? A taky že podporují stejně ohákované a stejně ideologicky myslící bastardy na Ukrajině…

Proto je možná opravdu lepší, že nikde nic falešně moudrého nepronášeli, neboť by tím památku těch, kteří v boji proti nacismu položili své životy, poplivali ještě víc, než i tak dnes a denně s rozkoší sobě vlastní činí.

Cicero napsal, že »Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti«. »Proto na ně je třeba, když je toho třeba, zapomenout,« dodávám já.

Jan Čech