Přesídlení obyvatelé vyprávějí příběh cesty z chudoby k prosperitě na severozápadě Číny

Na čínské Lössové plošině kdysi svatebčané přinášeli k jeskynnímu obydlí vědra s vodou. Každá kapka byla měsíce pečlivě šetřena, aby se nevěsta mohla před svým velkým dnem důkladně vykoupat. Jenže krátce před obřadem nevěsta utekla.

Tato scéna je sice smyšlená, ale utrpení, které zobrazuje, vychází ze skutečných osudů lidí.

Právě tímto příběhem začíná divadelní projekt »Seeing Minning«, který byl 1. července uveden v autonomní oblasti Ning-sia na severozápadě Číny. Unikátní představení nabízí 36 scén a více než 600 minut imerzivního programu, během něhož se diváci pohybují mezi zrekonstruovanými jeskynními domy, prašnými uličkami a dvory. Inscenace připomíná osudy rodin, které opustily vyschlý region Si-chaj-ku a začaly nový život v městečku Minning.

Si-chaj-ku patří k nejsušším oblastem celé Číny. Ročně zde spadne jen 260 až 400 milimetrů srážek, zatímco výpar dosahuje až 2200 milimetrů. Na jednoho obyvatele připadá pouhých osm procent celostátního průměru vodních zdrojů. Přitom samotná Čína disponuje jen asi 35 procenty světového průměru vody na obyvatele.

Místní dodnes vzpomínají, jak ještě za tmy stáli ve frontách u pramenů, z nichž voda odkapávala jen po kapkách. »Ve frontě jsme byli už v šest ráno a ani v deset jsme neměli plná vědra,« vzpomíná jedna z přesídlených obyvatelek.

Extrémní sucho tehdy znemožňovalo nejen hospodářský rozvoj, ale často i samotné přežití.

Proto čínská vláda od 80. let zahájila rozsáhlý program přesidlování obyvatel. Přibližně 1,23 milionu lidí bylo přemístěno z nehostinných oblastí do nových sídel s přístupem k vodě, silnicím a pracovním příležitostem. Jedním z nich se stalo právě městečko Minning nedaleko regionální metropole Jin-čchuan.

Součástí projektu byly rozsáhlé investice do infrastruktury. Vznikly čerpací stanice přivádějící vodu ze Žluté řeky pro zavlažování i běžnou spotřebu, budovaly se silnice a elektrické rozvody.

Samotní přesídlení obyvatelé pak začali svůj »druhý život«. Zúrodňovali zasolenou půdu, učili se pěstovat plodiny ve sklenících a rozvíjeli nová odvětví, například vinařství. Během několika desetiletí se Minning proměnil v prosperující obec, která je dnes považována za jeden z nejúspěšnějších příkladů obnovy čínského venkova.

V roce 2025 přesáhl disponibilní příjem na jednoho obyvatele Minningu 20 tisíc jüanů (přibližně tři tisíce amerických dolarů), což představuje téměř čtyřicetinásobek úrovně z roku 1997, kdy sem dorazili první přistěhovalci.

Pro mnoho účinkujících je příběh velmi osobní.

Čtyřiapadesátiletá Liou Jen-čchin se do Minningu přestěhovala v roce 1996. Dodnes si pamatuje, jak v rodném Si-chaj-ku nosila zakalenou vodu z hlubokých studní a šetřila každou kapkou.

»Na jevišti hrajeme životy, které jsme sami skutečně prožili,« říká.

Dnes žije v prostorném bytě v Minningu, její tři děti mají stálé zaměstnání a ona sama si splnila dětský sen stát se herečkou.

»Když stojím na jevišti, stávám se hlavní postavou vlastního života,« říká.

Liou je jednou z mnoha místních obyvatel, převážně z řad první generace přesídlených, kteří se na představení podílejí. Tvůrci se záměrně rozhodli neobsazovat profesionální herce.

»Nemusí nic hrát. Stačí, když ukážou, jak skutečně žili,« vysvětluje hlavní režisér Liou Čeng.

Jeho tým strávil více než měsíc rozhovory s bývalými migranty. Nasbírané příběhy podle něj často dojímaly celý štáb k slzám. Mnoho rekvizit – od nábytku přes zemědělské nářadí až po běžné domácí vybavení – darovaly samotné místní rodiny.

»Nevymýšlíme příběhy. My je sbíráme,« dodává režisér.

Diváci se během představení volně pohybují ulicemi zrekonstruované vesnice a děj se odehrává přímo kolem nich.

Pro dvacetiletou studentku z Pekingu Čang Wan-tching byla návštěva jedinečnou příležitostí poznat méně známou kapitolu novodobých čínských dějin.

»Před příjezdem jsem o přesidlování obyvatel ze Si-chaj-ku vůbec nic nevěděla. Díky tomu jsem si uvědomila, jak vzácná byla každá kapka vody a čím vším si lidé museli projít,« říká.

Projekt však nemá pouze kulturní význam. Přinesl také nová pracovní místa pro místní obyvatele – jako herce, průvodce, řemeslníky či pracovníky v cestovním ruchu – a současně přilákal návštěvníky do okolních obchodů, restaurací a penzionů.

Podle režiséra Lioua je však důležitější než ekonomický přínos zachování historické paměti.

»Nikdy nedokážeme plně zachytit, čím si tehdejší generace prošla. Skutečný život byl mnohem těžší než cokoli, co lze ukázat na jevišti. Pokud ale tyto příběhy lidem pomohou vážit si toho, co mají dnes, pak naše práce splnila svůj účel,« uzavírá.

Podobný dojem si odnesla také šestadvacetiletá návštěvnice Čao Ťia-le z autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Podle ní ji představení utvrdilo v rozhodnutí po dokončení studia pracovat na rozvoji venkova.

»Vidět, jak zásadně se lidem změnil život, je nesmírně inspirující. Doufám, že i já jednou přispěji k tomu, aby se na venkově žilo lépe,« uvedla.

(Xinhua)