Každoroční čínská politická jednání známá jako »dvě zasedání« letos přitahují mimořádnou pozornost světové veřejnosti. Zákonodárci se totiž nechystají pouze stanovit priority pro nadcházející rok, ale také schválit plán, který může ovlivnit směřování země až do konce tohoto desetiletí.
Zasedání nejvyššího čínského zákonodárného orgánu a hlavního politického poradního orgánu se konají v době rostoucích globálních otřesů. Geopolitické soupeření stále častěji porušuje zavedená pravidla a konflikty na Blízkém východě se prohlubují, což vystavuje mezinárodní řád bezprecedentnímu tlaku.
Rozhodnutí Číny – druhé největší ekonomiky světa s 1,4 miliardy obyvatel – mají dopad daleko za její hranice. Směr, který letošní »dvě zasedání« nastaví, bude proto pozorně sledován, zejména v době, kdy mnoho zemí hledá v čínské politice signály stability ve stále nejistějším světě.
Návrh 15. pětiletého plánu, který nyní prochází legislativním projednáváním, vymezuje cestu, jak bude Čína v příštích pěti letech postupovat směrem k cíli dosáhnout do roku 2035 základní modernizace. Jedním z charakteristických rysů tohoto procesu je důraz na mírový rozvoj.
Podle návrhu plánu chce Čína v následujících pěti letech spolupracovat se svými sousedy na prohlubování regionální integrace a zároveň udržovat celkovou stabilitu ve vztazích s hlavními světovými mocnostmi.
Na tiskové konferenci věnované čínské zahraniční politice, která se konala na okraj legislativního zasedání, ministr zahraničí Wang I znovu potvrdil, že Čína nebude usilovat o hegemonii ani s rostoucí silou a že se neztotožňuje s představou, že svět mohou řídit pouze velmoci.
Podle analytiků vychází čínská preference míru částečně z hluboce zakořeněných kulturních a historických tradic.
Po velkou část své tisícileté historie patřila Čína mezi přední světové civilizace. Její vliv se šířil především prostřednictvím obchodu, myšlenek a kulturních výměn, nikoli prostřednictvím dobyvačných tažení nebo kolonizace.
Starověká Hedvábná stezka spojovala kontinenty karavanami obchodníků, zatímco námořní expedice admirála Čeng Che v 15. století dopluly až k africkým břehům. Zanechaly za sebou hedvábí, čaj a porcelán – nikoli pevnosti, kolonie ani děla.
Tato zdrženlivost nebyla náhodná, ale byla vědomou součástí tradičního čínského státnického myšlení. Klasické dílo »Umění války« považuje za nejvyšší strategický ideál vítězství dosažené bez boje a starověcí myslitelé varovali, že mocnosti závislé na konfliktech se nakonec samy vyčerpají.
Moderní dějiny tento přístup ještě posílily – a to mnohem bolestnějším způsobem. Po opiové válce v roce 1840 musela Čína čelit invazím, nátlaku a ponížení ze strany západních mocností. Japonská invaze, která začala na počátku 30. let 20. století a pokračovala během druhé světové války, zanechala v zemi hluboké a trvalé jizvy.
Tyto zkušenosti posílily odpor k válce a zároveň upevnily přesvědčení, že obnova a znovuzrození země musí vycházet především z vnitřního úsilí, nikoli z územní expanze.
Vývoj od založení Čínské lidové republiky v roce 1949 tuto cestu podle čínských představ potvrzuje. Země nezahájila žádnou válku ani nezabrala jediný kus cizího území, přesto se stala druhou největší ekonomikou světa a tuto pozici si drží více než deset let.
Tento postoj odráží nejen kulturní kontinuitu čínského národa, ale také zakládající filozofii vládnoucí Komunistické strany Číny.
Mírový rozvoj podle tohoto pojetí není pouze diplomatickým sloganem. Je pevně zakotven v institucionální struktuře země a je výslovně zakotven jak v čínské ústavě, tak v ústavě Komunistické strany Číny.
Když Čína v roce 2013 přišla s návrhem budovat »společenství se sdílenou budoucností lidstva«, vyslala jasné poselství: v době plné výzev nejsou nepřáteli lidstva jiné státy, ale válka, chudoba, hlad a nespravedlnost.
Tyto problémy nemůže žádná země řešit sama a nikdo nemůže uspět, pokud bude sledovat pouze vlastní zájmy. Svět se podle tohoto pohledu musí spojit a společně budovat společnou budoucnost.
Na hlubší strukturální úrovni vycházejí čínská ujištění o mírovém přístupu také z toho, že země je pevně propojena se světovou ekonomikou prostřednictvím obchodu a výrobních sítí.
Čína má zastoupeny všechny průmyslové kategorie uvedené v klasifikaci OSN. Jako největší světový obchodník se zbožím a jeden z největších spotřebitelských trhů obchoduje s více než 160 zeměmi a regiony.
Taková vzájemná ekonomická provázanost je podle mnoha odborníků jedním z nejúčinnějších nástrojů zajištění globální bezpečnosti, protože společné ekonomické zájmy mohou zmírňovat geopolitickou rivalitu.
Nadcházející 15. pětiletý plán má tento model mezinárodní spolupráce posunout do další fáze. Očekává se, že Čína ještě více otevře svou ekonomiku, podpoří vyváženější obchod a zlepší rozmístění svých průmyslových a dodavatelských řetězců v zahraničí.
Navzdory rozsáhlému ekonomickému propojení se světem si Čína podle textu udržuje obranný charakter své vojenské politiky. Výdaje na obranu zůstávají relativně nízké podle několika klíčových ukazatelů, včetně podílu na HDP, výdajů na obranu na obyvatele i výdajů na jednoho příslušníka armády.
Například čínské obranné výdaje se již řadu let pohybují pod hranicí 1,5 procenta HDP. Naproti tomu členské státy NATO se rozhodly zvýšit své obranné výdaje až na pět procent HDP do roku 2035.
Východní soused Číny, Japonsko, měl ve fiskálním roce 2025 výdaje na obranu na jednoho obyvatele třikrát vyšší než Čína, zatímco výdaje na jednoho vojáka byly více než dvojnásobné.
Čína také prosazuje zásadu nepoužít jaderné zbraně jako první. Je druhým největším finančním přispěvatelem do mírových operací OSN a zároveň největším poskytovatelem vojáků mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN.
Země sice usiluje o mír, zároveň si však uvědomuje, že jeho udržení vyžaduje neustálou ostražitost.
Existuje mnoho způsobů, jak chránit mír, udržovat bezpečnost a odrazovat od konfliktů, avšak vojenská síla zůstává konečnou zárukou. Čína je jednoznačně odhodlána bránit svou suverenitu, bezpečnost i rozvojové zájmy – a toto odhodlání by podle autorů textu nemělo být podceňováno.
(Xinhua)
Diskuze je uzavřena.