Na poslední pokus, který ho včera mohl připravit o medaili z evropského šampionátu, se koulař Tomáš Staněk raději nedíval. Nechtěl, aby se opakovala čtvrtá místa z MS 2017 a ME 2018. Na třetí pozici se udržel a bronzu si v sezoně poznamenané zdravotními problémy cenil, i když v Mnichově cítil formu na lepší výkon než finálových 21,26 metru.
To nebyla vzdálenost, kterou by řada jeho soupeřů nedokázala překonat. Šestá série, před níž byl třetí, proto byla napínavá. »Sledoval jsem Haratyka, Bukowieckého. Ale koutkem. Jen když dopadala koule. Na Ponzia jsem se nedíval. I když jsem se nedíval na Romaniho, tak to nehodil. Tak jsem si říkal: ‚Nečum tam, ať se něco nestane.‘ Radši jsem koukal na náš český tým a jsem rád za medaili.«
Bezprostředně po soutěži měl z finálového výsledku rozporuplné pocity. »Je to lepší než brambora,« pousmál se. »Ale s formou, co jsem tu měl, 21,26… Musím brát v potaz, že to byly dva závody v jeden den. I když mě to mrzí, protože ani jeden z pokusů nebyl dobrý. Nenatáhlo mi to, rezerva tam mohla být veliká. Ale je to bronz a doufám, že bude ze všech medailí nejhezčí,« prohlásil jednatřicetiletý český rekordman.
Nedařilo se mu tolik jako v dopolední kvalifikaci, kdy hned prvním pokusem zapsal 21,39 metru. »Co bych dal za ten dopolední pokus odpoledne. V tomhle rozpoložení, kdybych kouli nechal za sebou, mohlo to být lepší. Neříkám, že na vítěze, ale určitě rezerva byla. Ale to je kdyby. Jsem rád, že nejsem čtvrtý nebo pátý, v této konkurenci, kdy medaile na Evropě se berou za dřívější svět. Celkově to šlo strašně nahoru a jsem rád, že jsem uspěl,« řekl.
Po zranění kotníku z úvodu sezony se vrátil až na konci června na republikovém šampionátu v Hodoníně, kde sice vyhrál, ale ještě zdaleka nebyl fit. Pak vynechal mistrovství světa, aby se nachystal na Mnichov. Vzhledem k těmto peripetiím pro něj byla dnešní medaile zadostiučiněním. »Když se mi to první závod přihodilo, měl jsem taky formu a v tu chvíli to nemohlo být horší. Věděl jsem, že ten vaz nebude na týden. Pak do toho infekce, antibiotika, skoro dva měsíce jsem neházel. Pak jsem se do formy dostal, bylo to těžké, ale dobré, že bylo k čemu se upnout. Kdybych měl nějaké mítinky, tak bych se snažil taky, ale tohle je motor. Je za odměnu si tohle, i když rychlé, kolečko oběhnout. Bylo to super,« radoval se.
Mohl si svůj úspěch vychutnávat úplně jinak, než na loňském halovém ME v Toruni, které se konalo za přísných koronavirových opatření. »Tady máte otevřený stadion, nikdo nemá roušky, nemáte papírové panáky na židlích, prázdnou halu. Tam mám titul, všichni tam byli, těžko to srovnat. Ale jsem strašně rád, že se mi to povedlo i venku,« řekl Staněk.
Postaral se o první českou medaili v soutěži koulařů na ME pod širým nebem po 39 letech. V Aténách 1982 skončil rovněž třetí Remigius Machura. »Takhle to zní hezky, zvlášť v té konkurenci, co je, to těší dvojnásob,« pochvaloval si.
(koz, čtk)