Čínští vědci realizují program ve speciálních laboratořích v tibetské vysočině, který slibuje záchranu vzácných druhů, ale vyvolává současně vážné etické a vědecké otázky. Termín klonování popisuje procesy, které lze použít k vytvoření geneticky identických kopií biologické entity. Kopírovaný materiál má stejnou genetickou výbavu jako originál a nazývá se »klon« (ze starořeckého slova κλων, což znamená větev stromu).
Vědci naklonovali širokou škálu biologických materiálů včetně genů, buněk, tkání a celých organismů. Existují tři typy klonování: genomické, reprodukční a terapeutické.
Genotypové klonování produkuje kopie genů (DNA), reprodukční klonování produkuje celá zvířata a terapeutické klonování produkuje embryonální kmenové buňky k vytvoření tkání, které nahrazují poškozené nebo nemocné tkáně.
Klonování bylo vědeckým pokrokem, který vznikl z touhy porozumět genetickým procesům a řídit je. Následně se objevila potřeba vytvářet klonované organismy, aby uspokojily řadu vědeckých a lékařských potřeb, především studium a léčbu nemocí, asistovanou reprodukci, léčbu genetických abnormalit, ale také produkci zvířat se specifickými vlastnostmi (pro použití v zemědělské výrobě/produkci mléka nebo pro pomoc ohroženým druhům).
První pokusy o klonování začaly již v 19. století u žab a rostlin. Klonuje však i sama příroda: vznikají tak například lidská jednovaječná dvojčata.
Čínský výzkum
Nad 4000 metry nadmořské výšky, kde je vzduch řídký a zimy neúprosné, se vědci pokoušejí o něco, co se podařilo britským výzkumníkům s klonováním Dolly.
Průkopníkem klonování byl právě britský vědec Ian Wilmut, který se proslavil vytvořením ovečky Dolly v roce 1996. Následovalo klonování: tele (1997), myš (1998), koza (1999), prase (2000), kočka a muflon (2001), králíci a krysy (2002), kůň, mezek a srnec (2003), moucha (2004) a pes (2005).
Od té doby je klonování předmětem mnoha výzkumů a debat nejen ve vědecké komunitě, ale byla nastolena celá řada etických otázek a právních problémů. V mnoha státech je výzkum v tomto oboru zmrazen.
V Číně dnes vytvářejí klonované jaky s nadějí, že v nadcházejících letech vytvoří stádo více než 100 »superjaků«: zvířat, která jsou větší, zdravější, plodnější a odolnější vůči nemocem a extrémním podmínkám.
Podle zpráv se první úspěšně naklonovaný jak narodil v červenci 2025 a čínská státní média jej prezentovala jako významný vědecký úspěch.
Na jaře roku 2026 následovalo dalších deset porodů a cílem je do roku 2028 vytvořit celé stádo »elitních« zvířat.
Proč Čína investuje miliony
Pro Tibeťany je jak více než zvíře. Po staletí je páteří místní ekonomiky. Poskytuje mléko, maso, vlnu a používá se v zemědělství, zatímco pro mnoho Tibeťanů má také hluboký kulturní a náboženský význam. V posledních letech však jejich populace čelí rostoucímu tlaku.
Změna klimatu, degradace pastvin, extrémní povětrnostní podmínky a snížení genetické rozmanitosti v důsledku křížení a příbuzenského křížení vedly k menší velikosti těla, nižší plodnosti a zvýšené zranitelnosti zvířat.
Podle čínských vědců má přirozené rozmnožování jaků úspěšnost pouze asi 20 %, což značně ztěžuje udržení silných populací.
Z laboratoře… na louku
Tento proces připomíná ten, který byl použit před téměř třemi desetiletími pro slavnou Dolly, první klonovanou ovci.
Vědci vybírají nejzdravější a nejproduktivnější jaky, odebírají z jejich těl buňky a přenášejí jejich genetický materiál do vajíček, ze kterých bylo odstraněno původní jádro.
Vytvořené embryo je poté implantováno do náhradní matky, která nosí klonované zvíře. První potomci se podle čínských univerzit zapojených do programu se vyvíjejí normálně a jsou v dobrém zdravotním stavu.
Záchrana téměř mýtického zvířete
Projekt se netýká jen domácích jaků. Vědci doufají, že stejnou technologii použijí i k ochraně extrémně vzácného zlatého divokého jaka, jehož poddruh v Tibetu podle odhadů žije už jen asi 300 kusů.
Již bylo vytvořeno a implantováno do náhradních matek více než 200 klonovaných embryí divokých jaků.
Doposud však nebyl oznámen žádný úspěšný porod divokého klonu ani neexistují informace o průběhu březosti.
Vědecký pokrok, nebo nebezpečný experiment?
Ambiciózní program vyvolal v mezinárodní vědecké komunitě intenzivní debatu. Mnoho odborníků si uvědomuje, že klonování může být cenným nástrojem pro ochranu ohrožených druhů a zlepšení zemědělské produkce. Jiní však varují, že takové zásahy vyžadují naprostou transparentnost, přísný vědecký dohled a jasná etická pravidla.
Dodnes zůstává velká část čínského programu zahalena tajemstvím. Není známo, kolik neúspěšných těhotenství předcházelo úspěšným porodům, ani jaká je míra vrozených vad nebo úmrtnosti.
Může technologie zachránit přírodu?
Největší otázkou se možná netýká samotných jaků. Kritici tvrdí, že klonování nemůže nahradit ochranu přírodních stanovišť, snižování emisí uhlíku ani řešení pytláctví a degradace ekosystémů.
Zastánci se naopak domnívají, že tradiční ochrana divoké zvěře již není dostatečná tváří v tvář rychlosti, s jakou se planeta mění.
Tibetský program se tak mění v něco mnohem většího než klonovací experiment.
Je to test, zda lidstvo může – nebo by mělo – využívat biotechnologie nejen k léčbě nemocí nebo zvýšení produkce potravin, ale také k přetváření samotné budoucnosti života na Zemi.
Mu-Ming Poo, spoluautor výzkumu primátů a ředitel Šanghajského institutu neurověd, varuje, že pro klonování primátů neexistují žádné překážky, takže je stále více možné klonovat lidi, protože sdílejí velmi podobnou genetiku. Hlavním cílem je v současné době produkovat primáty pro výzkum, bez úmyslu rozšiřovat tento přístup na lidi.
Konečné výsledky?
Přestože je klonování zvířat skutečným úspěchem, je stále předčasné předpokládat, že bude snadné v tomto úsilí pokračovat.
Například z více než 100 embryí vyvinutých a transferovaných pomocí fibroblastů bylo dosaženo pouze šesti těhotenství a pouze dvě z nich vedla ke zdravým klonům. Testy tedy nadále ukazují jasnou chybu v technice. Další test provedený na téměř 200 embryích přinesl stejně špatné výsledky: z 20 těhotenství se narodily pouze dva vzorky, které však krátce poté zemřely.
Kontroverze a debaty
Mnoho lidí se diví, jak nebezpečné může být »hrát si na Boha«. Po celá desetiletí lidé posouvají hranice své představivosti a hranice vědy, aby dosáhli zdánlivě nemožných milníků, letěli na Měsíc, reprodukovali bionické končetiny a nyní, se stvoření lidských bytostí zdá být stále blíže.
Ukazuje se, že jádro věci nespočívá jen v tom, zda je možné reprodukovat lidské bytosti geneticky, nebo podle vkusu spotřebitele. Hlavním cílem je vyvinout nové metody pro výzkum příčin běžných onemocnění, předcházet jim nebo je dokonce vyléčit.
Farmaceutický průmysl vynakládá obrovské množství peněz na výrobu pilulek, které z praktického hlediska mnohdy problém neodstraňují, ale spíše zmírňují jeho příznaky.
V mnoha případech však léky testované a účinné na myších, u lidí nemají žádaný účinek. Možnost klonování alespoň částí lidského těla by mohla těmto studiím dodat větší spolehlivost a platnost.
Etické problémy vyplývající z genové terapie souvisejí na jedné straně s respektem k lidské entitě a na druhé straně s rizikem komplikací. Jak charakteristicky uvádí UNESCO: »Žádný výzkum ani aplikační výzkum týkající se lidského genomu nemůže přepsat základní svobody a důstojnost jednotlivce.«
Je zřejmé, že odpovědnost vědecké komunity je obrovská, protože musí správně používat metody, definovat rozsah, v jakém je aplikace klonování prospěšná pro pacienty a společnost, a spolupracovat s příslušnými orgány na zavedení požadovaných záruk ze strany zákonů a státu.
Ioannis Sideropulos