Louka (botanicky, geologicky, knižně či nářečně též niva či lučina) je přírodní společenstvo či zemědělská kultura tvořená společenstvím různých druhů trav, jetelovin a bylin. Louka je buď vytvořena uměle, nebo vzniká přirozeně. Příkladem přirozených luk jsou stepi, alpské louky nebo zaplavované louky na vlhčích pozemcích, nejčastěji v blízkosti vodních toků. Ve středoevropských podmínkách je naprostá většina luk druhotnou vegetací, vzniklou jako náhradní společenstvo původních listnatých a smíšených lesů a dlouhodobě udržovanou lidskými zásahy, které jí brání opětovné přeměně v les.
Kdysi byly louky krásné, květnaté, s množstvím různorodých rostlin i živočichů. Dnes však vidíme spíše pole na pěstování trav, jetele či vojtěšky. Říká se jim kulturní produkční louky. Ty se využívají v intenzivním zemědělství na sklizeň sena nebo jako pastviny, popř. též k produkci energeticky využitelné biomasy. Většinou vznikají po úpravě pozemku (orbou, popř. meliorací) výsevem speciálních osevních směsí obsahujících šlechtěné druhy travin a pícnin s velkou produkcí biomasy a dobrou dietetickou hodnotou. Znám řadu případů, kdy se podobné porosty sice sklízí, ale protože je hospodářská zvířata nežerou, tak se po roce sklizené seno zaorává. V lepším případě se používá jako méně kvalitní stelivo. Kulturní produkční louky jsou intenzivně hnojeny a sečeny i vícekrát do roka. Druhová diverzita a ekologická hodnota takových porostů je obvykle nízká.
Zdroj potravy nebo sena
V českých podmínkách je naprostá většina luk náhradní, druhotnou vegetací vzniklou odstraněním původních lesů a uměle udržovanou pravidelným sekáním nebo pastvou. K důslednějšímu oddělení travních porostů na sečené louky a pastviny došlo teprve kolem poloviny 19. století, což se následně projevilo i v druhovém složení ploch. Při opuštění pravidelného udržování se louky postupně mění v lada zarůstající několika málo konkurenčně silnými travinami či dvouděložnými bylinami, jako jsou ovsík vyvýšený, třtina křovištní, ve vlhčích podmínkách kopřiva dvoudomá nebo tužebník jilmový, posléze křovinami a náletem stromů. Postupně pole přeměněné na louku zmizí, a s ním zmizí i bývalá, mnohdy velmi kvalitní, orná půda.
Louky se využívají buď jako pastviny, kdy slouží jako zdroj potravy různým druhům hospodářských zvířat, jež se zde volně pasou, nebo jako zdroj sena pro krmení v zimním období. V tom případě se tráva nechá vyrůst, načež se pokosí, usuší se a takto vzniklé seno se pak uskladňuje na zimu, kdy slouží jako základní (objemové) krmivo pro domácí zvířata i lesní zvěř. Roste též využití luk jako zdroje biomasy pro energetické a biotechnologické účely.
Vzhledem k proměnám zemědělského využití půdy, kdy se extenzivní sečení luk často ekonomicky nevyplácí, a k obecné eutrofizaci prostředí podporující růst konkurenčně silných druhů rostlin patří mnoho lučních společenstev mezi ohrožené až silně ohrožené biotopy.
A tak u nás dosud jsou takové luční porosty, které jsou rozmanité skladbou rostlin i živočichů. Ekologickým faktorem, který určuje podobu lučního společenstva, je především vlhkost pozemku. Podle ní lze následně rozlišit několik základních typů luk.
Přirozené louky
Těch přirozených luk sice u nás již moc není, ale jsou to důležité střípky české, moravské a slezské krajiny. Přirozené louky vznikají na místech, kde environmentální faktory zabraňují růstu dřevin. Patří k nim louky alpínské, pobřežní louky a slaniska, stepi a lesostepi, případně i pouštní louky.
Na takové alpínské louce (říká se jí též hole) je růst dřevin omezen vysokohorskými klimatickými podmínkami; v ČR např. vyfoukávané alpínské trávníky, alpínské smilkové trávníky nebo vysokobylinné nivy v lavinových drahách a setkáváme se s nimi hlavně v Krkonoších, Hrubém Jeseníku, v Beskydech a v drobných výskytech i jinde.
Pobřežní louka nebo slanisko (ve vnitrozemí) má růst dřevin omezen vysokou salinitou půdy. I u nás jsou drobná slaniska v Polabí, kde sůl pochází z podložních uloženin křídového moře. I v Praze bývaly takové plochy, žel, už dávno vzaly za své. Výstavba města je zničila.
Zaplavovaná louka má růst dřevin omezen vysokou vlhkostí půdy nebo pravidelnými záplavami našich velkých řek – Labe, Ohře, Odry a spodních toků Vltavy, Berounky, Sázavy, Dyje a Moravy. Ty plochy nejsou tak veliké, jako významné pro krajinu a život v ní.
I stepi a lesostepi (přechodné oblasti mezi lesem a stepí) již z naší krajiny téměř vymizely. Jsou většinou na jižní Moravě a na některých kopcích třeba Českého středohoří, Českého krasu či Křivoklátska (zde tzv. pleše). Jsou to oblasti s nízkými srážkami nebo pravidelnými požáry.
Pouštní louky, to je u nás fenomén v místech písečných přesypů v Polabí, v jižních Čechách či na Břeclavsku, a také v pískovcových skalních městech a v jejich nejbližším okolí. Růst dřevin omezen nízkými srážkami nebo nedostatkem živin a humusu.
Polopřirozená náhradní vegetace
Mnohé naše louky vznikly vývojem jako polopřirozená náhradní vegetace. Patří k nim teplomilné a suchomilné porosty, v nichž převládají trsnaté, úzkolisté trávy, jako jsou kavyly a některé druhy kostřav, na příznivějších stanovištích pak i širokolisté jednoděložné i dvouděložné byliny. Některé lze využívat jako chudé pastviny, zejména pro ovce a kozy, produktivnější porosty jako jednosečné louky. Vzhledem ke svému druhovému bohatství mají značný význam pro ochranu biodiverzity.
Stejně tak k nim patří i louky mírně vlhkých poloh se vyskytují od nížin do podhůří, obvykle na hlubších, humózních půdách. Dominantními travami jsou ovsík vyvýšený, srha laločnatá či lipnice luční, výrazný květnatý aspekt tvoří byliny jako kopretina, pampelišky, kontryhel, zvonek rozkladitý, kohoutek luční, jetel luční, chrastavec rolní, pryskyřník prudký a další. Jde o dosti produktivní porosty sečené obvykle dvakrát do roka.
A také k nim patří všechny vlhké louky. Jsou to louky vyskytující se od nížin do hor převážně na živinami chudých a málo produktivních půdách, které jsou na jaře ovlivňovány podzemní vodou, ale v létě naopak silně vysychají. Společně se zde vyskytují druhy střídavě vlhkých světlých lesů (bukvice lékařská, srpice barvířská, mochna bílá, hořec hořepník) s travinami, z nichž převažuje bezkolenec modrý či rákosovitý, ale též psárka luční, tomka vonná či kostřava červená.
Mezi vlhké louky patří i vysoce produktivní luční porosty v údolních nivách nížinných řek, na jaře často zaplavované, a tedy hnojené nánosy bahna, v létě při poklesu hladiny podzemní vody naopak mírně vysychající. Dominují zde vysoké traviny psárka luční, metlice trsnatá, medyněk vlnatý nebo kostřava luční, doprovázené kvetoucími bylinami jako kakost luční, krvavec toten, řeřišnice luční, šťovík kyselý, kostival lékařský nebo různé druhy pryskyřníků.
Rovněž k vlhkým loukám patří vlhké pcháčové louky a smilkové louky. Pcháčové louky jsou náhradní vegetací po mokřadních olšinách a jasanovo-olšových luzích, vyskytující se od nížin do hor na těžších, humózních, trvale vlhkých, ale nezaplavovaných půdách, často v potočních nivách. Jde o vysokobylinnou vegetaci tvořenou pcháči, tužebníkem, sítinami, skřípinou lesní, výše zmíněnými travinami nivních luk, vyskytovat se mohou vlhkomilné blatouchy, ostřice, máty, kakost bahenní apod.
Smilkové louky to jsou podhorské a horské louky na živinami chudých kyselých substrátech, v nichž se vyskytuje či zcela dominuje trsnatá tráva smilka tuhá. Floristicky se liší podle nadmořské výšky. Louky nad horní hranicí lesa obsahují řadu alpínských druhů a mohou být též primární (přirozenou) vegetací; naproti tomu louky podhorské místo nich obsahují teplomilnější acidofilní rostliny, jako je kostřava červená, jestřábník chlupáček, hvozdík kropenatý, mateřídouška vejčitá nebo violka psí, a jsou náhradní vegetací acidofilních bučin či smrčin. Vzhledem k velmi nízké produktivitě se využívají pouze občasně jako chudé pastviny.
Květnaté louky – nejkrásnější!
Nejkrásnějšími loukami, kterých je u nás už pomálu a mnohé musí být chráněné jako přírodní rezervace, jsou louky květnaté. Je jich u nás už velmi málo, snad nejznámější jsou v Bílých Karpatech. Zdejší krajina byla po staletí šetrně kultivována člověkem. Bohatství luk minuly jako zázrakem všechny výstřelky našeho zemědělství a výsledkem jsou dnes tisíce hektarů unikátních květnatých luk s nejbohatším výskytem orchidejí ve střední Evropě! Pestré louky prostupují solitérní stromy, staré ovocné sady, úrodná políčka a zahrady drobných zemědělců, i původní lesy. V obcích se dochovala lidová architektura a folklor. Bílé Karpaty jsou příkladnou ukázkou harmonického soužití člověka s přírodou. Třeba jednou, až zavítáte do Bílých Karpat, tak také uvidíte spoustu orchidejí – hlavně to byl vstavač vojenský, vemeník dvoulistý, hlavinka horská a ještě mnohé další. Z jiných květin vzácný kosatec trávovitý nebo veliké listy ocůnů (kvete až na podzim) či hodně vzácný medovník meduňkolistý Největší zastoupení měla šalvěj a najdete třeba i orlíček obecný a pole medvědího česneku. A toho hmyzu a dalších bezobratlých i vzácných obratlovců, hlavně ptáků. Prostě kouzlo. I v Čechách bývaly takové louky, ještě v době mého mládí. Dnes tu jsou jen malé ostrůvky v Polabí a jižních Čechách, v Českém středohoří a vzácně i v Podkrkonoší.
Važme si jich, třeba se jednou opět rozrostou do krajiny, která už nebude žlutá.
Václav Ziegler
FOTO – autor