Dobronice jsou zřícenina hradu na okraji vesnice Dobronice u Bechyně asi sedm kilometrů od Bechyně v okrese Tábor. Vypíná se na ostrožně nad řekou Lužnicí ve výšce 380 m n. m. Od roku 1963 je hrad chráněn jako kulturní památka.
První písemná zmínka o vsi Dobronice pochází z roku 1222, kdy je uváděn Jan, syn Dobroňův. Kamenný hrad byl postaven kolem roku 1320. Po Dobronicích se jmenoval vladycký rod, který sídlil na hradě do počátku 15. století. Poté se v držení hradu a vsi vystřídala řada zemanských rodů, např. Kraselovští z Kraselova, Sedlečtí od Dubu, Malovcové z Malovic. V letech 1455–1459 hrad patřil i pánům z Rožmberka, kteří jej prodali svým purkrabím na Choustníce Vítům ze Rzavého. Od Vítů pak postupně panství koupili Hozlauerové z Hozlau, kteří se zasloužili o rozkvět panství, mimo jiné vybudováním mlýna a pivovaru. Za účast ve stavovském povstání byla část majetku Hozlauerům zabavena. Zbytek panství propadl královské komoře pro nesplacení dluhů po smrti Bohuslava Nestera Hozlauera z Hozlau v roce 1636. A pak se majitelé hradu docela rychle střídali, dokonce zde vládli i jezuité. Když jezuitský řád Marie Terezie a Josef II. nechali zrušit, zůstal hrad opuštěný až do roku 1790 a kdy pozvolna chátral. V roce 1790 nechal vrchnostenský správce František Halbiger rozebrat střechy a vytrhat kvalitnější stavební materiál jako byly tesané kameny z rohů oken a dveří. Takto získaný materiál pak rozprodával. Potom ponechal zbytky objektu volně k rozebírání na stavební kámen. V roce 1825 zakoupila Quidobaldina Paarová, vdova po knížeti Karlu Paarovi, ve veřejné dražbě torzo hradu a přičlenila ho k paarskému velkostatku. Ale ani potom, i po prvních záchranných pracích v roce 1890, neměla polozřícenina svůj klid. V roce 1915 byl hrad devastován dělníky, kteří stavěli cestu pod hradem a kvůli kameni na stavbu cesty podkopávali a strhávali zdi. Další zabezpečovací práce podnikl roku 1920 Klub českých turistů. Po roce 1948, kdy byl paarský velkostatek zkonfiskován a rozparcelován, zůstala zřícenina bez oprav. V současnosti patří hrad společnosti Panství Bechyně. Kolem hradu vede červeně značená turistická stezka z Tábora do Bechyně. V sezoně je přístupná zachovalá hradní věž a v areálu hradu se konají různé atrakce pro turisty.
V řece Lužnici pod zříceninou dobronického hradu je kámen, kterému se již po léta říká Lhář. Jak Lhář, který byl postrachem vorařů v dobách, kdy se tudy plavilo dřevo, přišel ke svému podivnému jménu? Podle legendy, jež přecházela z generace na generaci, za to může čert, který přecenil své schopnosti.
Asi nejtěžší roky prožil hrad v dobách třicetileté války, nebylo dobře ani pro duchovní správce panství. Poddaných bylo málo, všechno co ti chudáci odevzdali panské správě, si rozebrala protahující vojska, jak císařská, tak švédská, saská i jiná, a ani na výživu duchovního pastýře se často nedostalo. Já vím, že tomu tak nebylo jen v Dobronici, ale po celé české zemi. A tak se jednou stalo, když už ani dobronický farář neměl co do úst, že si pěkně od plic zaklel, a protože měl návštěvu pana bratra z pražského Vyšehradu, proklínali dobu i dění v ní oba. Proklínat něco je velký hřích. A vyšehradský navíc vyzval čerta, aby jim pomohl. A skutečně, objevil se čert a hned se zajímal o takové vzácné duše. Hlavně vyšehradský se v tu chvíli velmi zalekl a začal s čertem smlouvat. Nakonec tedy uzavřeli sázku, že když čert přinese z Vatikánu, z nějaké budovy, co papeži patří, kámen dříve, než vyšehradský farář odslouží mši v místním kostele, budou oba kněží patřit peklu. A tak honem se šlo do kostela, tedy kněží, a čert čekal venku, až započne mše zacinkáním zvonku. Zvonek zazněl a čert vyrazil. Byl si jist, že sázku vyhraje. Věřící, kteří se sešli ten den v kostele, nemohli uvěřit tomu, jak kněz u oltáře rychle drmolí i obsah mše a i modlitby, ale přičítali to tomu, že je z toho dalekého Vyšehradu a Pán Bůh ví, jak tam ty mše slouží. Místní farář však stále bledl víc a více strachy, co bude. Čert se hnal povětřím tam, vyrval tam z jedné nedostavěné budovy velký kámen, snad sloup, a zase zpátky. Už byl blízko, když z kostela zaznělo: Ite, missa est! (Jděte, mše je skončena!), a čert v tu chvíli pochopil, že prohrál. Venku se zablesklo, hrozně zahřmělo, kněží i věřící se hrůzou pokřižovali, a čert mrštil kámen do řeky Lužnice. Dodnes se v Lužnici nedaleko hradu nachází kámen s otisky čertových drápů.
V Dobronicích pod hradem stojí mlýn, který byl dost ošklivě poznamenán při povodních v roce 2002. Tehdy voda strhla část zdiva a také si vzala most přes řeku, jenž spojoval obě části obce. K mlýnu se vztahuje stará legenda o zlém mlynáři. Místní mlynář se rád připodobňoval k vládci, který má moc nad materiálním světem a často rebeloval proti víře v boha. Vrcholem všeho a zároveň pověstnou poslední kapkou bylo to, když zakázal mlynář své čeládce jít do kostela. Stalo se tak v den, kdy se na faře vsadili ti dva povedení faráři s čertem. Čeládka však zákazu svého pána nedbala a do kostela šla. Mlynář začal proklínat boha i svou věřící čeládku a dokonce i celou církev svatou. A právě jeho rouhání se stalo osudným jak jemu, tak jeho mlýnu. Přesně v okamžiku, kdy kněz v kostele končil svou mši, se nad obcí objevila z ničeho nic velká mračna a z nich se na mlýn spustilo několik blesků. Následkem toho prý mlýn pohltil oheň, v němž uhořel i mlynář. A v řece se objevil kámen, co se mu říká Lhář.
Tak vidíte, čert přece neodešel s prázdnou, odnesl do pekla alespoň největšího hříšníka z obce. Na ty další to ovšem ještě čeká.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora