Amoniti jsou skupinou vyhynulých měkkýšů s vnější schránkou, představujících podtřídu Ammonoidea třídy hlavonožců (Cephalopoda). Evolučně mají blíž k recentním hlavonožcům podtřídy Coleoidea (tj. chobotnicím, sépiím a olihním), než k evolučně starší, dosud však žijící podtřídě Nautiloidea (loděnky). První amoniti jsou doloženi ze spodního devonu (zlíchovské vrstvy, přibližně před 409 mil. let) a poslední druhy zanikly při vymírání na konci křídy (asi před 65 miliony let).
Amoniti slouží jako výborné vůdčí fosilie, umožňující spolehlivé geologické datování horninových vrstev podle rodů a druhů, které se v nich nacházejí. Jejich schránky z aragonitu (kosočtverečná forma uhličitanu vápenatého) mají zpravidla planispirální tvar, některé však byly šroubovitě vinuté nebo nevinuté (tzv. heteromorfy). Právě ti naši největší mají své schránky planispirální. Jméno amonit inspirovala spirální podoba fosilizovaných schránek, jež do jisté míry připomíná hustě vinuté beraní rohy. Plinius starší († 79 n. l.) nazval tyto zkameněliny ammonis cornua (rohy Ammónovy), neboť tento egyptský bůh byl zpravidla zpodobován s beraními rohy.
Až do střední jury jen málo amonitů dorůstalo větší velikosti schránky než 23 cm. Mnohem větší formy se objevují ve svrchní juře a spodní křídě, např. Titanites z portlandského souvrství tithonského stáří v jižní Anglii, často o průměru přes 50 cm, a Parapuzosia seppenradensis z německé křídy, jeden z největších známých amonitů o průměru schránky až 2 m. Největším doloženým druhem v Severní Americe je Parapuzosia bradyi křídového stáří o průměru až 1,7 m.
Také v usazeninách našich moří jsou amoniti poměrně běžní tvorové. Objevili se u nás už v devonu a vymizeli u nás s koncem českého moře doby křídové. Tehdy se v něm pohybovali i skuteční amonití obři rodu Lewesiceras, z nichž největší byl Lewesiceras mantelli, jehož schránka dosahovala průměru až 130 cm. Jeho zkamenělé schránky byly nalezeny u nás v usazeninách křídového stupně turonu. Druhým největším druhem je Lewesiceras peramplus, který se také vyskytuje v turonu. Rod Lewesiceras je rodem velkých amonitů. Žili v pozdním období křídy, v cenomanu a turonu, v době před 99,6-89,3 miliony let. Tito amoniti byli dobrými a rychle se pohybujícími plavci a byli masožraví. Oba druhy Lewesiceras mantelli a Lewesiceras peramplus jsou si velmi podobní a jen odborník je dovede od sebe rozlišit. Druh Lewesiceras peramplus je omezen na spodní a střední turon a často se nachází ve vápnitých pískovcích Českého ráje, zatímco Lewesiceras mantelli se vyskytuje výhradně ve svrchním turonu. Jeho nálezy pocházejí zejména z Českého středohoří. Tak i u nás žili v křídovém moři opravdoví obři.
Naši velcí amoniti zřejmě žili volně ve vodním sloupci pravěkých moří a nikoli při jejich dně, neboť jejich fosilie se často nacházejí v horninách, usazených za podmínek, v nichž se nevyskytují stopy bentického života. Jsou považováni za dobré plavce. Analýza s použitím synchrotronu odhalila v ústní dutině jednoho amonita pozůstatky larev měkkýšů a korýšů z řádu stejnonožců, což naznačuje, že přinejmenším tento druh se živil mořským planktonem. Stejně jako recentní hlavonožci vypouštěli i amoniti možná tmavé barvivo k úniku před predátory: barvivo se ve fosiliích občas nachází. Tělo živočicha zaujímalo největší komoru na vnějším konci spirály. Jeho ústa obklopoval věnec ramen. Již opuštěné menší komory byly odděleny přepážkami a živočich si udržoval schopnost vznášet se ve vodě tím, že je napouštěl plynem. Tyto menší články se tedy vznášely nad obytnou komorou. Četné schránky amonitů se nacházejí proděravělé. Trojúhelníkový obrys a velikost otvorů, jakož i jejich přítomnost po obou stranách schránky naznačují, že jde o stopy zubů křídových mořských plazů mosasaurů, kteří se amonity živili. Zánik amonitů a mnoha dalších mořských živočichů, jakož i dinosaurů kromě ptáků, je spojován s vymíráním na konci křídy zhruba před 65 miliony let, kterým skončily druhohory.
Velké schránky našich amonitů jsou vystaveny např. v Národním muzeu v Praze, nebo v Muzeu Českého ráje v Turnově. Seznamte se s nimi, upřímně vám to doporučuji.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora