František Běhounek (narozen 27. 10. 1898 – zemřel 1. 1. 1973) významný a světově oceňovaný český radiolog, zůstane v naší veřejnosti navždy znám jako první Čech, který spatřil severní pól. Zdá se však, že hlavní proud současného myšlení naší společnosti pomine jeho 125. výročí narození a stejně tak i jeho 50. výročí jeho úmrtí. A letos to je také 95 let od ztroskotání expedice vzducholodí Itália.
Připomeňme si alespoň jeho polární anabázi se vzducholodí Itália. V roce 1926 žádal mladý vědec Běhounek československé ministerstvo zahraničních věcí o poskytnutí finančního obnosu 30 tisíc korun na výpravu k severnímu pólu, kterou pořádal tehdy světově uznávaný polárník Roald Amundsen. Během ní chtěl Běhounek vědecky měřit a zkoumat atmosférickou elektřinu a radioaktivitu v oblasti severního pólu. Ministerstvo však jeho žádost briskně zamítlo. Stejně tak učinilo i ministerstvo veřejných prací. Žádal tedy mladý vědec ještě presidenta Masaryka. Bylo by to asi dopadlo stejně tak, kdyby se u presidenta republiky nepřimluvila za svého žáka laureátka Nobelovy ceny za fyziku madam Curie. Masaryk na přímluvu velké vědkyně ovšem slyšel a najednou slyšela i ministerstva. A tak se Běhounek vydal jako diplomatický kurýr se dvěma bednami vzácných přístrojů do Norska, do přístavu Trondheim. Ale Amundsen mladého badatele odmítl, že na lodi není pro něho místo. Nakonec se však Běhounek na Špicberky, kde byla základna expedice, dostal dělovým člunem Norského království. Pak přiletěla vzducholoď Norge, řízená italským plukovníkem Nobilem. Ten, na rozdíl od Amundsena přijal Běhounka vlídně a souhlasil s tím, že jeho přístroje budou na vzducholodi umístěny, leč samotný Běhounek se expedice zúčastnit nemohl. Měření se tedy ujal mladý norský meteorolog Malmgren. Expedice přeletěla severní pól a přistála na Aljašce. Běhounek, známý svou náročností, však nebyl spokojen s měřeními, jejichž výsledky příliš neodpovídaly vynaloženému úsilí. Navíc musel splácet dluhy.
Kromě toho se velmi zkomplikovaly vztahy mezi Amundsenem a Nobilem, neboť Amundsen nebyl zvyklý na to, že by se o úspěch expedice měl s někým dělit. Řevnivost obou však vyústila v novou výpravu, tentokrát ji však řídil už ne plukovník, ale generál Nobile. A ten si vzpomněl na Běhounka. A pozval ho. Podnik byl převážně financován Italskou zeměpisnou společností a městem Milán. A Běhounek nezaváhal. Stal se účastníkem slavné expedice. Vzducholoď Itália šťastně pronikla na Špicberky a k severnímu pólu se dostala 24. května 1928. Vědecké poznatky převýšily poznatky získané Amundsenovou výpravou. Na zpáteční cestě však došlo ke katastrofě, jejíž příčiny nebyly dodnes plně objasněny. Při nárazu na led přišla vzducholoď o záďový motor a velitelskou kabinu. Znovu se vznesla a se šesti muži na palubě navždy zmizela v mlze. Při nárazu zahynul strojník Pomella. Nobile a hlavní mechanik Cecioni utrpěli vážná zranění. Ostatní muži, mezi nimi i Běhounek, z velitelské kabiny utrpěli potlučeniny a četné zhmožděniny. S trosečníky se podařilo navázat spojení a na pomoc spěchali zachránci z mnoha zemí – Norové, Švédové, Finové, Italové, Francouzi, Rusové a i Češi. Spásu odvážlivcům a ztroskotancům nakonec po mnoha marných pokusech přinesl sovětský ledoborec Krasin. Na italskou vstřícnost i na sovětskou pomoc nikdy Běhounek nezapomněl! Nezapomněl ani na to, jak ho mnohý tehdejší český tisk odsuzoval, že jel s »černokošiláči«, z Itálie a že ho zachránili »rudokošiláči« z Ruska. Pro většinu národa však byl Běhounek hrdinou a jeho uvítání v Praze podle toho vypadalo. Tlačenice na nádraží, špalíry jásajících Pražanů, audience u presidenta Masaryka, přednášky ve vyprodané Lucerně. Přednášel s velkým úspěchem i v Berlíně, Římě, Kodani a Paříži. Tam navštívil svou učitelku a příznivkyni madam Marii Curiovou. Dalších polárních výprav se však už Běhounek vzdal. Přesto udržoval spojení s generálem Nobilem i profesorem Samojlovičem, někdejším velitelem ledoborce Krasin. Tento zkušený sovětský polárník velmi Běhounka oceňoval a zastal se i nešťastného Nobileho, který upadl v Itálii v nemilost a pomohl mu získat uplatnění v Sovětském svazu. Naposled se Běhounek a Nobile setkali v Praze v roce 1968, kam byl Nobile pozván Svazem československých filatelistů na větovou výstavu známek PRAGA 1968. Běhounek se stal i spisovatelem, hlavně knih pro mládež. Nejslavnější jeho knihou je kniha o polární výpravě vzducholodí Itália »Trosečníci polárního moře«.
V letech 1933–1945 vedl Běhounek v Praze Státní radiologický ústav, který předtím zakládal. V letech 1936–1938 se podílel na založení observatoře atmosférické elektřiny na Štrbském plese. Po roce 1945 byl vedoucím fyzikálního oddělení Radioléčebného ústavu v Praze. Od roku 1951 vedl Onkologický ústav, který se stal o pět let později součástí Ústavu jaderné fyziky ČSAV. V roce 1953 byl zvolen členem korespondentem ČSAV a později se stal i akademikem. Roku 1954 získal profesuru na Karlově univerzitě. Od 50. let byl expertem ministerstva zahraničních věcí v UNESCO pro výzkum atomového záření. Od roku 1956 vedl katedru dozimetrie ionizujícího záření na ČVUT.
Zemřel při léčbě 1. ledna 1973 v Karlových Varech. Jeho obsáhlé dílo čítá více než 65 knih různorodých žánrů, publikací a ohromné množství článků v různých časopisech vydaných u nás i v zahraničí. Buď čest jeho památce!
Václav Ziegler