Málo známý speleologický fenomén, řeklo by se světový unikát, a hle, on se vyskytuje i v severních Čechách. Jen nemnohý turista, který zavítá do národního parku České Švýcarsko a chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, si vystoupá na vrchol rozhledny na Děčínském Sněžníku (723 m n. m.), aniž by věděl, že několik stovek metrů pod ním probíhala v pískovcích druhohorního stáří takřka třicet let těžba fluoritu. Při ražbě štol, ve kterých se tento minerál dobýval, byly tehdy zjištěny dlouhé rozsedlinové a puklinové jeskyně. To by samo o sobě nebylo nijak výjimečné, ale v řadě z nich byla objevena unikátní fluoritová výzdoba, jejíž výskyt je ojedinělý i ve světovém měřítku.
Výskyt fluoritu v širokém okolí Děčínského Sněžníku popsal již na počátku 20. století geolog Josef Emanuel Hibsch (rodák z malé vesničky nedaleko Litoměřic, autor první souborné geologické mapy Českého středohoří). Tehdy to byla pouze mineralogická zajímavost a neuvažovalo se o jejím praktickém využití. V padesátých letech ale začalo bouřlivé období vyhledávání ložisek nerostných surovin. Poptávka po nich rostla s intenzivním rozvojem průmyslu (včetně chemického). Tehdy ložiskoví geologové prozkoumali na území naší republiky mnoho potenciálně těžitelných fluoritových ložisek a těžit se začalo na osmi z nich, včetně Děčínského Sněžníku.
Fluorit, česky kazivec, je krychlový minerál skládající se z fluoridu vápenatého, CaF2. Autorem jeho českého a slovenského názvu je Jan Svatopluk Presl. Tvoří nejčastěji krystaly ve tvaru krychle, vzácněji osmistěny, někdy jsou poměrně často vyvinuty i plochy kosočtverečného dvanáctistěnu. Velmi časté jsou kombinace těchto tvarů. Fluorit se používá v mnoha odvětvích – v hutnictví, sklářství, v optice i v potravinářském průmyslu. A tak se zde tedy dolovalo. Dolovalo se v letech 1955–1957. Třetím rokem se ložisko vytěžilo a bylo nutné znovu zahájit průzkum, tentokrát v mnohem širším rozsahu. Výsledky byly pozitivní a r. 1968 byla obnovena hlubinná těžba pomocí štol ražených z úpatí Sněžníku. Její rozsah zasáhl plochu 250,39 ha. Po r. 1989 se restrukturalizovala výroba, vzrostly náklady na dobývání a také se otevřely trhy. Poptávka po rudních i nerudních nerostných surovinách začala klesat. V důsledku toho se těžilo méně, některá ložiska byla zavřena. Stejný osud postihl i dobývací prostor na Děčínském Sněžníku. V roce 1993 zde byl vyhlášen útlumový program, který po nedlouhé době vedl k definitivnímu ukončení těžby. Za celé období činnosti fluoritových dolů byly vyraženy tři jámy a více než 21 kilometrů chodeb v osmi štolách, z nichž se vytěžilo 200 000 tun rubaniny.
Štoly na Děčínském Sněžníku měly a mají řadu NEJ. Ze všech těžených ložisek fluoritů v Čechách se jako jediné vyvinulo v sedimentárních horninách. Zatímco ostatní lokality se vyskytují v metamorfovaných či vyvřelých horninách, ložisko Děčínský Sněžník se nachází v sedimentech dávného mořského dna, které se zde rozkládalo na konci druhohor, před 100 miliony let. V té době se v okolí dnešního Sněžníku usadily vrstvy pískovců o mocnosti až 450 m. O několik desítek milionů let později, uprostřed třetihor, se v důsledku intenzivní celoplanetární tektonické činnosti se pískovce na Sněžníku rozlámaly řadou velkých zlomů i drobných trhlin. Do soustavy trhlin začala v tektonicky predisponovaných místech pronikat termální voda o teplotě kolem 100 °C. V trhlinách a puklinách začal cirkulovat horký roztok vodního média, obohacený v této lokalitě zejména o fluor. Jakmile se voda dostala do výše položených trhlin, ochladila se, snížila se její schopnost rozpouštět a z roztoku vypadával fluorit. V důsledku toho se na stěnách puklin vytvořily vrstvy a krusty fluoritu až několik metrů mocné. Po výzdvihu krušnohorského bloku začaly mineralizované pískovcové vrstvy spolu se staršími a níže položenými písčitojílovitými sedimenty spodního turonu a bazálními cenomanskými slepenci pozvolna sjíždět po plastickém podloží tektonicky porušeného krystalinika směrem na jih, do níže položených oblastí. Rozvolněním a nakloněním pískovcového masivu v úhlu 3–7° vznikly zcela jedinečné podzemní dutiny trojúhelníkového až lichoběžníkového průřezu ve tvaru úzkých a vysokých chodeb, které nejsou z povrchu přístupné a táhnou se v délce až 100 metrů. Dosahují výšky kolem 30 m, šířky až 10 m a jsou orientovány ve dvou směrech, východozápadním a jihozápadně severovýchodním. Na svém křížení vytvářejí žilné uzly, kde je mineralizace nejbohatší. K svahovým pohybům docházelo v řadě fází, tudíž se jeskynní prostory dynamicky vyvíjely a zároveň probíhala mineralizace. Trhliny se postupně rozšiřovaly, vyplňovaly fluoritem, jejich dna se zanášela odlámanými kusy hornin i fluoritového materiálu, staré jeskyně zanikaly a nové vznikaly. Pravděpodobně koncem třetihor až počátkem čtvrtohor klesla hladina termálních vod následkem vzniku kaňonu Labe a cirkulace v puklinách se zastavila. I potom vznikaly pseudokrasové jeskynní prostory, avšak už bez minerální výplně.
Unikátní dutiny byly objeveny v podstatě náhodou. Narazili na ně horníci při ražení štol pro těžbu fluoritu. Jistě bylo pro ně překvapením, když při ražbě čelby pronikli do neznámé chodby mnohametrové délky s nádhernou barevnou výzdobou fluoritových vrstev, hrajících od mléčné přes žlutavou až po světle fialovou. V dalších letech se stalo objevování nových jeskynních prostor častou a víceméně všední záležitostí (celkově jich bylo nalezeno asi padesát). Nutno říci, že dutiny horníkům ztěžovaly práci a ohrožovaly jejich bezpečnost. Právě proto byla řada dutin zasypána, nebo dokonce odstřelena.
Děčínský Sněžník je však unikátní nebývalým rozšířením puklin, v nichž vznikly nejen polohy kompletně vyplněné fluoritovou žílovinou, ale i jeskyně s povlakem fluoritu na stěnách. Tento jev nemá snad nikde obdobu. Výskyt drobných krystalků fluoritu v pseudokrasových jeskyních ve vulkanických tufech pohoří Yucca v Nevadě či mikroskopické krusty a zrnka tohoto minerálu ve vápencových jeskyních hřebenu Kugitangtou v Turkmenistánu se s decimetrovými až metrovými krustami fluoritu na Děčínském Sněžníku nemohou srovnávat.
Po ukončení těžby na Sněžníku hrozilo, že budou všechny přístupové štoly z bezpečnostních důvodu zasypány. Tím by zcela zanikl přístup ke všem pseudokrasovým objektům. V letech 1994–1997 byla proto zahájena dlouhá a složitá jednání mezi zástupci těžební organizace, ochranáři, geology a speleology. Po dlouhých peripetiích se podařilo dosáhnout kompromisu. Dne 10. 1. 1999 nabylo právní moci vyhlášení Přírodní památky Jeskyně Pod Sněžníkem. V rámci ní evidují speleologové 15 jeskynních prostor. Portál štoly je v současné době zajištěn a uzamčen, byl však ponechán průlet pro netopýry, kteří zde přezimují a ochranáři je pravidelně sčítají. Ostatní, speleologicky méně zajímavé štoly v okolí, jsou zčásti odstřelené či zasypané, zčásti zazděné nebo uzamčené.
Tento mimořádný přírodní jev si bezesporu zaslouží nejen důkladný výzkum, ale i naši ochranu. Je sice u nás dost unikátních přírodních památek, včetně krasových, ale fluoritové jeskyně jsou jedinečné.
Václav Ziegler
FOTO – autor