Jaro je tady a s ním i symbol, který bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící, ochotně přijímáme – Velikonoce. Boží hod velikonoční se slaví první neděli po prvním jarním úplňku. Vrcholí jím nejvýznamnější křesťanské svátky, připomínající poslední večeři, zatčení, umučení a vzkříšení Ježíše Krista.
Zelený čtvrtek (letos 2. dubna) představuje den, kdy Ježíše zradil Jidáš, který s ním krátce předtím seděl u stolu při tzv. poslední večeři Páně. V tento den také »odletí« zvony do Říma pro papežovo požehnání. Podle pověsti v čele letí nejstarší zvony, které znají cestu, na konci pak ty malé, aby se cestou neztratily. Pokud by snad některý zvon neodlétl, přineslo by to údajně obci neštěstí. V tento den všichni velmi časně vstávali a pečlivě uklízeli celý dům. Večer ho vykropili svěcenou vodou. Údajně totiž nastávala doba řádění zlých mocností. Zlo bylo vyháněno také hlukem. Vesnicemi rachotily různé řehtačky, hrkačky a trakaře. Někde se tvrdí, že zvony odlétají do Říma proto, že se bojí velikonočních řehtaček.
V tento den se v chalupách vařilo z toho, co nabídla probouzející se příroda (například mladé kopřivy) a z luštěnin či kořenové zeleniny. Pekly se preclíky, pletence nebo škvarkové placky, které se přikusovaly k jarním polévkám.
Velký pátek (3. dubna) připomíná den Kristova ukřižování. V lidových pověrách je spojován s magickými silami. Údajně se v tento den otevírají hory, aby vydaly svoje poklady; dále se praví, že si nikdo nemá v tento den nic půjčovat (půjčená věc prý může být očarována), nesmí se hýbat se zemí (rýt, obdělávat půdu, kopat) ba ani prát prádlo (bylo by prý namáčené do Kristovy krve). Na Velký pátek bylo třeba ještě před východem slunce opláchnout si v potoce tvář, což chránilo před nemocemi.
Na Velký pátek se leckde držel půst. V některých krajích se toto pravidlo dodržovalo velmi striktně. Od čtvrteční snídaně až do snídaně na Bílou sobotu. Ten, kdo věděl, že páteční půst nevydrží, mohl si k jídlu připravit rybu, pokud si jí mohl dovolit. Lidé, kteří rybu neměli, pekli náhražky ve tvaru ryby z bramborového těsta. V jiných krajích naší republiky se zase připravovalo jediné jídlo dne. Zpravidla jím bývala sytá hustá polévka z toho, co dům dal, například z kysaného zelí, špenátu, brambor, fazolí, hrachu a kořenové zeleniny či kmínu.
Bílá sobota (4. dubna) je věřícím vymezena k rozjímání. Blíží se Velikonoční noc a s ní údajné Kristovo vzkříšení. Bílá sobota byla posledním dnem půstu. Vrátily se zvony z Říma a zvoněním zvaly věřící k noční bohoslužbě. Jejich zvonění mělo prý kouzelnou moc. Když při něm hospodyně zametla dům, po celý rok se v něm nedrželi švábi a jiná »havěť«, pokud se při něm člověk umyl v pramenité vodě, byl celý rok zdráv. V zahradě se třáslo ovocnými stromy, aby se probudily, byla na ně stříkána voda, což jim mělo dodat celoroční sílu. Konají se i slavnosti ohně. Před kostelem kněz světí oheň, od kterého zapálí tzv. paškál (velkou bílou svíci) a s ní se světlo přenáší do ztemnělého kostela. V domácnosti hospodyně nechávaly vyhasnout oheň, aby mohl vzplanout nový, očistný a ochranný.
Světlo zapálené svíce je chápáno jako symbol života. Bílá barva svíce symbolizuje čistotu, naději a nový život. Velikonoční svíce pak znamená vítězství nad zimou, symbolizuje jarní slunce. Však jsme na ně trpělivě čekali celou zimu. Hlavním pokrmem v tento den bývala velikonoční nádivka (říká se jí všelijak – hlavička, velikonoční buchta, sekanice, sekanina, nebo velikonoční svítek). Na stole nesměl chybět mazanec.
Velikonoční neděle (5. dubna) je Božím hodem velikonočním. Tímto dnem velikonoční svátky vrcholí. V časech našich babiček a prababiček se v každém stavení slavnostně prostřel stůl, z kuchyně bylo cítit lahodné vůně. Na stole nesměl chybět beránek (ať z masa nebo z těsta). Babičky se snažily, aby kromě relativně snadno dostupného drůbežího či králičího masa bylo na stole i maso kůzlečí. V časech dávných u stolu otec oloupal vařené vejce a rozdělil ho na tolik dílů, kolik bylo u něj osob. Každý svůj kousek vejce snědl, což symbolizovalo bezpečný návrat domů v případě, kdyby snad někdo z rodiny zabloudil. Stačilo si vzpomenout na to s kým kousek vajíčka snědl… V některých místech věnoval hospodář kus mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Nelze přehlédnout, že nedělní »zábava« začínala již při východu slunce. Pokud se slunce objevilo na bezmračném nebi, věštilo to dobrou úrodu a pěkné léto.
Velikonoční (též červené) pondělí je dnem lidových oslav a hodování, svátkem jara, znovu se probouzející přírody, nadějí na dobrý rok, dobrou úrodu, zdravý a šťastný život. O Velikonočním pondělí převažovaly v kuchyni pokrmy z vajec. Samozřejmě. Vždyť vajíčko je velikonoční symbol a považuje se za symbol nového života a znovuzrození. Dělala se vejce plněná, smažená, dávala se do omáček, salátů, k masu, a pokud se pekla další várka velikonoční nádivky, vejce v ní nesměla chybět. Oblíbené byly i různé vaječné pomazánky. Proč se tomuto dni říká »červené«, se mi nepodařilo zjistit.
Jiří Janouškovec