Mužem roku 2022, jak iportaL24.cz okamžitě po náchodské akci informoval, se stal třiadvacetiletý fitness trenér z Velešína Matěj Švec. S tím jsou spojené i ceny v podobě zapůjčení automobilu Škoda Karoq či cesta do exotiky, případně reprezentování České republiky na prestižní mezinárodní soutěži Mister International. Nás však nejvíce zajímalo, jaký novopečený Muž roku je »uvnitř«. I proto vznikl následující rozhovor, který – jak doufáme – potěší nejen dámské čtenářstvo, ale možná se stane inspirací i pro to pánské. Třeba ohledně sportování nebo úpravy jídelníčku, ale také proto, že i někdo, kdo si neuměl představit, že by kdy vystupoval před cizími lidmi, může odhodit svůj počáteční ostych a stát se králem…
Jak se vám za ten týden od zvolení Mužem roku 2022 změnil život?
Řekl bych, že jen částečně. Myslím, že hlavní změna mě čeká, až poletím v říjnu na Filipíny na mezinárodní soutěž. I teď mám nějaké povinnosti, ale pořád zůstávám uprostřed své práce a sportu. Změna je hlavně v tom, že jsem se dostal do povědomí médií.
Kolik už jste absolvoval rozhovorů?
Asi deset.
Jsem si vědom, že novinářské otázky se dost opakují. To je nám jasné. Padla však v některém z rozhovorů otázka, která by vás nějakým způsobem vykolejila nebo která vám přišla určitým způsobem zvláštní?
Docela mě vykolejila paní, která za mnou přišla s mikrofonem hned po výhře, a kromě otázky, jak se cítím, se mě ptala na Hanu Zagorovou. To mě docela dostalo. Přišlo mi to nevhodné a jakoby to tam vůbec nepatřilo.
Obraťme list. Kdo vás vlastně do soutěže přihlásil?
Mamka a kamarádi. Kluci mě hecují už tři roky, že si to mám vyzkoušet. Ale já jim říkal, že na to nejsem. Nemám rád hodně lidí kolem sebe a trvá mi dlouho, než se rozkoukám. Pak mi kamarádi přinesli letáček k Muži roku a přesvědčovali mě, že se mám zaregistrovat a poslat pár fotek. Společně s mamkou mě nutili a já jsem pořád odmítal. Nakonec mě donutili (smích). Řekl jsem si, že zkusím něco jiného než můj klasický stereotyp. Prostě jsem vyměkl (úsměv).
Nevíme přesně, kolik jste musel před finále absolvovat castingů, ale vzhledem k tomu, že jste, jak jste naznačil, stydlivý, musela to být pořádná nervozita, ne? Nebo jste ji dokázal před porotou překonat?
Proběhly dva castingy a představte si, že jsem nejel ani na jeden. Říkal jsem si, že tam budou samí pěkní kluci, a co tam mezi nimi budu dělat já, kluk z vesnice!? A pak mi zavolal prezident soutěže pan Novotný a řekl mi, že se jim líbím a jestli bych to nechtěl zkusit. Přijel jsem před porotu, kde se mnou byli další tři nebo čtyři kluci. Nervózní jsem byl, ale pak to ze mě opadlo. Měl jsem příjemný pocit, byli to super lidi. A pak si mě vzal pan Novotný stranou a řekl mi, že jsem sympaťák a že se mnou počítají. Zvedlo mi to sebevědomí a začal jsem se těšit na všechno, co přijde.
Jaká jste byli, spolu s ostatními finalisty, parta? Hodně se mluví o tom, že při soutěžích Miss vládne mezi dívkami nevraživost, a vyprávějí se dokonce zkazky o uřezaných podpatcích a podobně. Jak to chodí mezi muži?
Říkali jsme si s klukama, že jsme byli opravdu dobrá parta, i když to zní jako klišé. Mysleli jsme si, že to tam bude samý namyšlený kretén, ale pak jsme si sedli. Každý byl odlišný. A každý z jiného města. Fungovali jsme jako dvanáctka. Ne že by pět lidí sedělo támhle, dalších pět zase jinde a dva se nebavili vůbec s nikým. Plánujeme, že se budeme takhle stýkat i do budoucna.
A jaká byla jejich reakce na váš triumf?
Byl jsem překvapenej, jak moc pozitivní! Každý z kluků za mnou přišel, podal mi ruku a poblahopřál. Že prý mi to přáli!
Měl jste mezi jedenáctkou soupeřů svého favorita na vítězství?
Určitě. Především jím byl Leo Vonaký, co skončil na třetím místě, a pak taky Filip Šanda, který byl druhý.
Při volných disciplínách v soutěžích krásy – ať už ženské, nebo mužské – vesměs vévodí tanec. Vy jste ale v Náchodě zvolil úplně něco jiného, mnohem originálnějšího. Abstraktní malbu. Jak jste se k tomu dostal?
Čirou náhodou. Přemýšlel jsem, co bych dělal, abych se odreagoval, a kamarádka mi poradila právě tuhle činnost. Je to opravdu neuvěřitelné odreagování. Malujete, co právě cítíte, co máte rádi. Začal jsem s tím a už mě to nepustilo. Maluju obden.
To už musíte mít plný pokoj obrazů. Nezamýšlíte udělat nějakou výstavu nebo je začít prodávat?
Dost je rozdávám, pár si nechala rodina. Ale je fakt, že už jsme s tou kamarádkou řešili, že po finále budu mít dost zakázek, takže je potřeba některé věci vylepšit.
A jakou si přibližně stanovíte cenu?
Nic velkého, spíš jen aby se mi vrátila nákupní cena materiálu. Nejsem na peníze, nejsem chamtivý. Dělám to pro radost.
Hmm, to je jedna z pozitivních vlastností. A kdybyste měl na sebe »prásknout« i nějakou negativní, případně také další kladné, co byste vyjmenoval?
Mezi zápornými určitě zapomnětlivost – jednou někde nechám hlavu (smích). Nikomu se moc neotevřu, spíše všechny problémy řeším sám uvnitř sebe, aniž bych otravoval ostatní. Jsem ale kamarádský a naopak rád vyslechnu problémy druhých, a když je to v mojí moci, pomůžu. Když jsem se na škole setkával s šikanou, vždycky jsem se těch slabších zastával. A podobné věci mě mrzí doteď.
Co kromě cvičení považujete za svůj koníček?
Fotbal. Hraju v Krumlově jako obránce na poloprofesionální úrovni. A kromě toho mám psa – haskyho. Běháme spolu nebo mě tahá na kole. Plánuju s ním do budoucna zkusit i nějaké závody psích spřežení.
Co musí člověk dělat, aby vypadal stejně dobře jako vy? Cvičení? Jídelníček? Potravinové doplňky?
Osmdesát procent je o stravě, dvacet procent zůstává na tom člověku, jak se hýbe. Já mám čtyřikrát týdně fotbalový trénink a pětkrát do týdne jdu do fitka. Musím se přiznat, že si opravdu nakládám! A štve mě, když lidi říkají, že nemají na cvičení čas. Každý přece může vyčlenit hodinu ze svého času. Třeba na úkor toho, aby ležel před televizí. Takové výmluvy absolutně neuznávám!
Dobrá, pohyb nechme momentálně stranou, nejprve bych se vás zeptal na ten správný jídelníček. Jak by měl vypadat?
U každého je to jiné. Záleží, jestli chcete zhubnout, nebo vyrýsovat svaly. Někdo k nám jde vyloženě nabrat. U nás v posilovně máme slečnu, která upravuje jídelníčky. Řeknete jí, jaký je váš běžný režim a podle toho vypočítá, kolik toho můžete ideálně sníst. Záleží opravdu na tom, co daný člověk chce s postavou udělat. Určitě ale můžete zapomenout na jídla z fast foodu!
Takže ani knedlíček a svíčkovou?
(Smích) Ne, to by nebylo dobré…
Už přišla řeč na vaši posilovnu. Jste i jejím majitelem?
Máme ji s kolegou napůl. Jmenuje se Krumlove Gym a nachází se na českokrumlovském sídlišti Mír. Je to menší, dvoupatrové »fitko«, které ale plánujeme rozšířit. Zaměřujeme se na hodinové lekce s trenérem, což je pro mnoho lidí na sídlišti neznámé cvičení. Jde o to navnadit je a dostat k tomu, aby se každý hýbal, protože v našich očích je to nejlepší odreagování od práce, od dětí, zkrátka od každodenních povinností.
Proč podle vás je cvičení s trenérem o tolik výhodnější, než když člověk posiluje sám?
Lidé často nevědí, jak mají cvičit. A pak je ze špatného cvičení bolí záda. Například když zvedáte chybně činky a taháte to celé »zádama«. Kolikrát je potřeba, aby u nich někdo stál. A když si zaplatí pár korun navíc, vyplatí se to jako investice do budoucna. Vyvarují se chyb a nebudou v šedesáti chodit o holi. Naopak budou mít klid a budou zdravější a spokojenější než jejich vrstevníci.
Jak řešíte – coby provozovatelé vnitřního sportoviště – stávající energetickou krizi? Posilovny, ale zdaleka nejen ony, zdražují, a to ten hlavní nápor přijde s topnou sezonou…
Zatím jsme to nijak neřešili. Ale až začne zima, budeme muset, to je mi jasné. Asi dáme pravidlo, že každý musí cvičit v bundě a ve svetru (smích). Víte, já věřím, že to všechno nějak zvládneme. Máme tu takové heslo, že člověk se z ničeho nesmí pos.at. Jednou se to určitě vrátí do normálu a já doufám, že se tak stane co nejdříve!
Jste oficiálně nejkrásnějším či chcete-li nejšarmantnějším mužem České republiky pro rok 2022. S tím logicky souvisí i zájem opačného pohlaví. Prozraďte, máte přítelkyni?
Jsem dva roky nezadaný a tu pravou přítelkyni stále hledám. Buď něco dělám špatně, nebo jsem se až moc soustředil na kariéru a na to všechno, čemu se věnuju, že jsem nepotkal tu pravou. Vím ale, že až to přijde, půjdu do toho po hlavě!
Dvakrát jste použil spojení »tu pravou«. Co tady musí mít ta vaše pravá? Jak z hlediska vlastností, tak vizáže…
Nemám nějaký vyhraněný typ. Beru to tak, že když jde o pravou lásku, tak to vše přijde samo. Samozřejmě, že bych byl rád, kdyby měla smysl pro humor, protože mám rád srandu. A kdyby se dobře cítila v kolektivu a nevadilo jí chodit někam se mnou a mými kamarády. Líbilo by se mi také, pokud by byla na sport a adrenalin – jako já. Ale co se týče vizáže, tam vás úplně zklamu, na tom nezáleží.
Ale předpokládám, že by nemusela mít 120 kilo.
(Smích) To ne, ale zase je pravda, že bych ji pak mohl vycvičit…
Kdybyste měl po ruce křišťálovou kouli a mohl tam vidět Matěje Švece za nějakých deset let, co byste si tam přál spatřit?
Především bych byl zvědavý, co dělám, kam jsem se posunul a jak vypadám. Kdybych tam viděl sebe, jak se pořád věnuju modelingu a fotbalu, byl bych zcela spokojený!
Petr Kojzar, Marcela Špičková
FOTO – archiv Matěje Švece a Herminapress
Diskuze je uzavřena.