Proti svému zvyku jsem v neděli sledoval diskusní pořad moderovaný na CNN Prima NEWS paní Tománkovou. Tyto diskuse pořádané kolem oběda proběhly ve dvou rundách, vždy po čtyřech diskutujících v každé rundě. Polovinu z těchto diskutujících tvořili představitelé opozice, druhou polovinu tvořili představitelé vládní koalice.
Vzpomínám si, jak jsem se kdysi, někdy před 20 lety, bavil o televizních debatách s tehdejším spolkovým kancléřem Německa Gerhardem Schröderem. Ten mi na můj dotaz, jak on hodnotí přínos televizních debat, řekl, že pět minut po skončení televizní debaty si divák pamatuje z debatérova výkonu nejvíc barvu jeho kravaty.
Já se přiznám, že jsem v té době přistupoval k televizním debatám velmi vážně, věnoval jsem se pečlivě jejich přípravě a myslím, že jsem v nich pro svou stranu sbíral politické body.
Ale vrátím se k nedělním politickým debatám. Musím říci, že jsem byl šokován nízkou úrovní některých diskutujících. To je velká změna, ke které došlo v posledních letech. Představitelka STAN, snad dokonce místopředsedkyně strany, jánevímjaksejmenuje, sice neoplývá schopnostmi věcné argumentace, zato je to pěkná hudrmanice. Je otázka, zda je vůbec nutné a možné se s domovnicí dohadovat. Hádka s domovnicí prostě nemůže dopadnout dobře. Údajná příprava popravy psa sokyně poslankyně Balaštíkové, právě poslankyní za hnutí ANO Balaštíkovou, byla reprezentantkou hnutí STAN považována za důkaz naprosté zlotřilosti a zhovadilosti hnutí ANO. Argument zhruba zněl: My sice máme »Dozimetr«, ale vy chcete utrácet psy. Paní poslankyni STAN, jánevímjaksejmenuje, naprosto uniká rozdíl mezi systémovým selháním funkcionářů STAN v Praze, kteří mafiánským způsobem lumpačili a parazitovali na městském majetku, a úchylkou jedné nešťastnice, kterou zřejmě opustil manžel. Je to trapné. Ale ženu, která je podle mého názoru hudrmanice, nějak zvlášť za její »výkon« nemůžeme odsuzovat. Prostě za to nemůže.
Do trapnější situace se dostal doktor historie Baxa, jeden z nejslabších ministrů kultury v historii této země, srovnatelný snad svou neschopností pouze se Zdeňkem Nejedlým, neblahé paměti (bohužel úrovní znalostí za »rudým dědou« Baxa zaostává). Jeho napadání předsedy SPD Okamury bylo ubohé a vlastně neuvěřitelné. Jakousi slovní eskamotáží se mu podařilo z krku vytlačit trapný argument, kdy srovnával odstoupení Sudet vynucené Mnichovskou smlouvou s odstoupením ruskojazyčných oblastí Ukrajiny Rusku. Baxa se před svým vyjádřením prohlásil za historika (české vysoké školy mají smůlu na absolventy historie), zřejmě proto, aby si trochu v diskusi namrskal gatě. Tedy, aby si dodal odvahy se svými bláboly. Srovnávat podstoupení Sudet Německu v roce 1938 diktátem velmocí, z nichž dvě byly spřátelené, s odstoupením Novorosijska Ukrajinou Rusku, je nesrovnatelné. Proč? Sudety byly přes tisíc let součástí teritoria Českého státu. Sudetští Němci, nebo spíše Němci se na těchto územích usazovali jako osadníci zvaní tam českými králi. A přicházeli do území, které už předtím bylo obydleno českým, slovanským obyvatelstvem. Tyto oblasti nikdy nebyly součástí Německa, byly vždy součástí toho státního útvaru, kam patřily země České koruny. Tedy před První čs. republikou to byla Habsburská monarchie.
Naopak čtyři východo- a jihoukrajinské provincie byly připojeny k Ukrajinské sovětské socialistické republice aktem sociálního inženýrství Lenina a Stalina v roce 1922. Tedy východní a jižní hranice Ukrajiny, nebo spíše USSR, nakreslili Lenin se Stalinem před zhruba sto lety. Srovnávat tedy historické hranice Čech a Moravy s hranicemi umělého útvaru sto let starými prostě nelze.
Pan MUDr. Baxa by měl vrátit školné, tedy obrazně řečeno. Ale možná, že u této části výkladu dějin českého království a Sovětského svazu ve škole chyběl. Bylo přeci v jeho mladých letech tolik jiných trachtací, na které bylo možné upnout větší pozornost než na historickou vědu.
V každém případě brutální slovní pyrotechnika představitelů vlády v nedělní debatě byla přehlídkou ubohosti a trapnosti. A pokud budou takto pokračovat, zhnusí i určitou část svých dosavadních voličů. A to je jen dobře.
Jiří Paroubek