Vítr jeho dílo neodvál

Miluji Smetanovu symfonickou báseň Mou vlast. Zvláště pak jeho Vltavu. Tiše poslouchám a vidím před sebou, jak se z potůčku mění v řeku, jak obtéká Český Krumlov, dotýká se Českých Budějovic, aby se za Týnem spojila s Lužnicí a voraři se pokoušeli udržet na nohou projíždějíce Svatojánskými proudy, aby ukázala svou majestátnost v Praze a nakonec, u Mělníka, udělala z Labe řeku. Ta symfonie doslova zpívá a místa, jimiž řeka protéká, zvýrazňuje pro nás melodiemi neprostými kouzel.

Nechce se věřit, že poslední části Mé vlasti vytvořil již hluchý skladatel za svého pobytu v Jabkenicích u rodiny své dcery. Když mohl poprvé zaslechnout potlesk za celé vyznění díla, musel nadšení, jež vyvolalo, vnímat jen očima. Bylo to dva roky před smrtí, v roce 1882.

A ona smrt? Dostihla ho v pražských Kateřinkách, kam ho z Jabkenic dovezli. To už psychická nemoc zastínila i jeho hudební představivost a oddělila ho navždy od jeho milované hudby. Jeho smrt pro národ se ukázala jako veliká a nenahraditelná tragédie. Jsou totiž díla, která může vytvořit jen jeden a ten když »odejde«, »odchází« i naděje na vznik ještě dalších kapitol, které by navždycky obrazně řečeno hladily a přinášely klid a mír do našich domovů. Ne u každého jména bychom něco podobného mohli napsat. Spíše bych řekl, že je to možné jen výjimečně. U jmen jedinečných tvůrců. Jedním z takových byl také Bedřich Smetana.

Tehdy, onoho 12. května 1884, možná jen část společnosti pochopila, že odchází génius. Boj o národní a »moderní« však už hořel. Byl to nesmyslný boj. Čas potvrdil, že mnohé, co tehdejší společnost pokládala za moderní, byla jen módní vlna, kterou vítr brzy odvál pryč. Moderní totiž nikdy nebylo protinárodní. Lidé pochopili, že protinárodní může být jen kosmopolitní, které si neváží národních tradic. Smetana patřil k národnímu a modernímu proudu. Proto dodnes jeho dílo patří mezi významné národní a světové dědictví. A jeho cyklus Má vlast? Těžko bude někdy »nahrazen« jiným srovnatelným dílem. Stejně jako velikost jeho muzikantského umu…

Jaroslav Kojzar