Nemám rád, když ze mě kdokoli dělá vola. Teď se o to znovu pokusil prezident Pavel. Na sobotním zasedání Vojenského výboru NATO v Praze řekl: »Zatímco my stojíme za hodnotami demokracie, osobní svobody, vlády práva, lidských práv, tyto hodnoty jsou zpochybňovány našimi oponenty. Nikoli pouze těmi tradičními, jako je Rusko, ale také Čínou, Severní Koreou či Íránem. … A mnoho dalších sleduje, jak se toto soupeření vyvine. Je tedy na nás ukázat, že náš model je více hodný následování než model autokracií. Situace, ve které se nacházíme, nám neumožňuje být politicky korektní. … Jednou z mých zkušeností z osmiletého působení ve strukturách NATO je, že přes všemožné rozdíly mezi jednotlivými státy a jejich snahu prosazovat své národní zájmy, ve výsledku všechny usilují o dosažení společného postoje k výzvám, kterým čelí. Toto je kultura, která nás jasně odlišuje od soupeřů.«
Zmíním jeden příklad za desítky dalších, zmapovaný nikoli »proruskou« alternativou, a sice intervenci NATO v Libyi v roce 2011. Analýza byla publikována na webu Belfer Center for Science and International Affairs (Centrum Roberta a Renée Belferových pro vědu a mezinárodní záležitosti, známé také jako Belferovo centrum, je výzkumné centrum, které se nachází na Harvard Kennedy School na Harvardově univerzitě v Cambridge ve státě Massachusetts ve Spojených státech). Možná teď pan Pavel obviní Harvardovu univerzitu a přisadí si i Nová pověst česká »Otakar a Miroslava«, nicméně na faktech to nic nezmění.
Víte, ono být členem NATO, či dokonce v minulosti jeho vysokým potentátem, je reálně na úrovni velitele nacistického koncentračního tábora. Přeber si to, jak chceš, milý čtenáři, jdeme na tu analýzu… (v originále zde)
Modelová humanitární intervence?
Reassessing NATO’s Libya Campaign (přehodnocení intervence NATO v Lybii)
Muammar Kaddáfí během povstání v roce 2011 neútočil na civilisty ani se neuchýlil k nevybíravému násilí. Ačkoli byl zásah NATO inspirován humanitárním podnětem, jeho cílem nebyla především ochrana civilistů, ale spíše svržení Kaddáfího režimu, a to i za cenu zvýšení škod způsobených Libyjcům.
Modelový zásah?
Mnozí komentátoři chválí zásah NATO v Libyi v roce 2011 jako humanitární úspěch, protože zabránil krvavé lázni v druhém největším městě této země, Benghází, a pomohl odstranit diktátorský režim Muammara Kaddáfího. Tito zastánci v souladu s tím tvrdí, že zásah je ukázkou toho, jak úspěšně uplatňovat humanitární zásadu známou jako odpovědnost chránit.
Nejvyšší představitelé USA v transatlantické alianci skutečně prohlásili, že »operace NATO v Libyi byla právem označena za vzorový zásah«. Důkladnější hodnocení však ukazuje, že intervence NATO se minula účinkem: prodloužila trvání občanské války v Libyi přibližně šestkrát a počet obětí se navýšil nejméně sedmkrát, přičemž zároveň prohloubila porušování lidských práv, humanitární utrpení, posílila islámský radikalismus a šíření zbraní v Libyi a jejích sousedních zemích. Pokud se jedná o »vzorovou intervenci«, pak je to vzorový neúspěch.
Chybná interpretace
Konvenční popis libyjského konfliktu a intervence NATO je v několika klíčových aspektech zavádějící. Za prvé, na rozdíl od zpráv západních médií Kaddáfí neinicioval násilí v Libyi tím, že by se zaměřil na pokojné demonstranty. Organizace spojených národů a Amnesty International zdokumentovaly, že ve všech čtyřech libyjských městech, která byla v polovině února 2011 původně zachvácena občanským konfliktem – Benghází, Al Bayda, Tripolis a Misuráta – násilí ve skutečnosti iniciovali protestující. Vláda na povstalce vojensky reagovala, ale nikdy se záměrně nezaměřila na civilisty ani se neuchýlila k »nevybíravému« použití síly, jak tvrdila západní média. První zprávy tisku přeháněly počet obětí desetinásobně a uváděly »více než 2000 mrtvých« v Benghází během prvních dnů povstání, zatímco organizace Human Rights Watch (HRW) později zdokumentovala pouze 233 mrtvých v celé Libyi za toto období.
Další důkaz, že se Kaddáfí vyhýbal útokům na civilisty, pochází z libyjského města Misuráta, které bylo na počátku bojů nejvíce zasaženo. HRW uvádí, že z 949 osob zraněných během prvních sedmi týdnů povstání bylo pouze 30 žen nebo dětí, což znamená, že Kaddáfího síly se zaměřily pouze na bojovníky. Ve stejném období bylo z celkového počtu 400 000 obyvatel města zabito pouze 257 lidí, což je další důkaz, že vláda se vyhnula nevybíravému použití síly. Kaddáfí navíc nezpůsobil »krvavou lázeň« v žádném z měst, která jeho síly před zásahem NATO dobyly zpět od povstalců – včetně Adžedábíje, Baní Valídu, Bregy, Rás Lanúfu, Závíje a velké části Misuráty – takže takové riziko prakticky nehrozilo, pokud by mu bylo umožněno dobýt zpět poslední povstaleckou baštu Benghází.
Tradiční názor se mýlí i v tvrzení, že hlavním cílem NATO v Libyi byla ochrana civilistů. Důkazy ukazují, že hlavním cílem NATO bylo svržení Kaddáfího režimu, a to i za cenu zvýšení škod způsobených Libyjcům. NATO útočilo na libyjské síly bez rozdílu, včetně některých ustupujících a dalších v Kaddáfího rodném městě Syrta, kde nepředstavovaly pro civilisty žádnou hrozbu. NATO navíc pokračovalo v pomoci povstalcům, i když opakovaně odmítali vládní nabídky na příměří, které mohlo ukončit násilí a ušetřit civilisty. Tato vojenská pomoc NATO zahrnovala zbraně, výcvik a tajné nasazení stovek vojáků z Kataru, což nakonec povstalcům umožnilo v říjnu 2011 zajmout a popravit Kaddáfího a převzít moc.
Největším omylem o intervenci NATO je tvrzení, že ona intervence zachránila životy a prospěla Libyi a jejím sousedům. Ve skutečnosti, když NATO v polovině března 2011 zasáhlo, Kaddáfí již znovu ovládal většinu Libye, zatímco povstalci rychle ustupovali směrem k Egyptu. NATO svým zásahem umožnilo povstalcům obnovit útok, což válku prodloužilo o dalších sedm měsíců a způsobilo nejméně 7000 dalších obětí.
Zásah NATO v Libyi nabízí důležitá ponaučení pro uplatňování odpovědnosti za ochranu. Za prvé, potenciální interventi by se měli mít na pozoru před dezinformacemi i povstaleckou propagandou. Kdyby západní země přesně vnímaly počáteční občanský konflikt v Libyi, resp. Kaddáfího, který používá diskriminační sílu proti násilným kmenovým, regionálním a radikálním islamistickým povstalcům, NATO by s mnohem menší pravděpodobností zahájilo kontraproduktivní intervenci.
Dalším poučením je, že humanitární intervence se může vymstít eskalací povstání. Je tomu tak proto, že některé protistátní skupiny věří, že násilným vyprovokováním odvetných opatření státu mohou přilákat takovou intervenci, která pomůže dosáhnout jejich politických cílů, včetně změny režimu. Výsledná eskalace však zvyšuje ohrožení nebojujících osob dříve, než je případný zásah může ochránit. Vyhlídka na humanitární intervenci, jejímž cílem je chránit civilisty, je tak může naopak ohrozit prostřednictvím dynamiky morálního hazardu. Pro zmírnění této patologie je nezbytné vyhnout se humanitárním intervencím, které odměňují povstalce, pokud se stát nezaměřuje na nebojující osoby.
Jděte někam, pane Pavle, s vašimi zvrhlostmi o hodnotách demokracie, osobní svobody, vlády práva, lidských práv a prosazování národních zájmů ze strany NATO. Rudolf Franz Ferdinand Höß… jestli nevíte, najděte si, kdo to byl. Dočtete se tam i, jak skončil… NATO takhle jednou taky skončí. Nic netrvá věčně.
Robert Fish
Diskuze je uzavřena.