Hrůza hrůzoucí, Maduro vyhrál volby! A my pro to tolik udělali. Víte, kolik dolarů nás to stálo, aby opozice zvítězila? Dokonce jsme museli zaplatit předvolební průzkum a poněkud ho nasměrovat. Tím dát Venezuelanům znamení, koho volit mají a koho nikoli. Už jsme byli připraveni účastnit se slavnostní inaugurace… a ono nic. Maduro bude dalších pět let vládnout z Caracazu. Jak to vysvětlíme americkému národu a světu?
Tak zcela jistě v pondělí po ránu mluvil americký ministr zahraničí Blinken ke svým spolupracovníkům v zasedačce ministerstva zahraničí. Na tiskové konferenci byl stručnější. Prý, tvrdil, při počítání výsledků voleb ve Venezuele došlo k manipulaci. Demokratický svět tak dostal linii, jak má postupovat. Ten, který si bude myslet něco jiného, je nedemokratický, nesvobodný, proruský, případně pročínský. A je vymalováno! Divím se, že nás náš mainstream dosud nezahrnul stovkami komentářů patřičně rozvíjejících Blinkena, ale jistě se dočkám.
Vskutku, co však dál, budeme-li se dívat na svět americkýma, tedy demokratickýma očima? Obklíčit Venezuelu kolkolem? Bude to těžké, protože například s Kolumbií hranice probíhají na neprostupných úsecích a proniknout sem s abramsy bude složité. Navíc je v čele Kolumbie bývalý guerillový bojovník, do jisté míry myšlenkově spřízněný s Madurem. Ani ze strany Brazílie to nebude snadné. Také zde jsou neprostupné lesy a prezident Lula Spojené státy právě nemusí. Tak zbývá jedině moře a to je skoro málo. Tedy na oddělení země od »demokratického světa«.
Je tu možnost vyhlásit další ekonomické sankce. Jsou poslušné země, které poslechnou, anebo podniky, jež s Venezuelou obchodují a které dostanou strach a raději výhodnou ropu atd. oželí (celá Evropa tak uposlechla v případě války na východě, ale nepomohla si), aby následně odebíraly drahou až z USA. Bojím se však, že jich bude stále méně, když třeba BRICS, jehož je Brazílie členem, je schopen Venezuelcům pomoci.
Co tedy dál? Unést nově zvoleného prezidenta. Stejně jako tomu bylo v Panamě s generálem Noriegou v roce 1989 a pak v klidu dosadit v hlavním městě svého kandidáta? Ostatní regiony se pak možná přidají. Jenže Venezuela je poněkud větší, než je Panama a nejsou tu kolem kanálu Karibské moře – Tichý oceán rozmístěny americké vojenské síly.
Nebo přímo obsadit prezidentský palác v Caracasu, prezidenta zastřelit. K tomu je třeba nějaký ten generál a jednotka, která ho poslouchá. Vzor tady také je – Chile (Pinochetův puč 1973). Jenže ve Venezuele byli zřejmě vyměněni důstojníci proškolení v USA a s ostatními vlasteneckými se hůře jedná. Navíc někdy dohodnutí generálové v poslední chvíli ucuknou a sami napomohou k převratu ve zcela opačném gardu. Nacionalismus či náboženství tu hraje svou roli (viz třeba Turecko 2016 nebo Karafiátová revoluce 1974).
Také masové demonstrace by mohly učinit konec demokraticky zvolené vládě. Stálo by to dost peněz a třeba jednoho, dva či více mrtvých. Poté by se zvedla vlna solidarity ve světě. S tím má zkušenosti 1. náměstkyně ministra zahraničí USA paní Nulandová a pochopitelně služby Deep Statu USA. Svět se následně dozví, že ti demonstrující chtěli jen svobodu, více demokracie a připojit se ke světu, jenž se skoro podobá ráji. Ovšem nesmí se stát zádrhel, v němž se zmíněná dáma o Evropské unii a Evropanech vyjádřila dost nevybíravě, že to na krátký čas vyvolalo dokonce znepokojení v Bruselu. Jak se to však provede? Je třeba mít dost peněz pro vůdce převratu, jak jsem napsal, musí být nějaký ten mrtvý a následně vyvolán strach v zemi. Moc se pak přesune k připraveným. Těch mrtvých bude v dalším průběhu akce sice víc, ale o to víc se ti poražení budou bát vystoupit na obranu »svého režimu« (Majdan 2014). Zatím ovšem pokusy o další Majdany ve Venezuele nevyšly.
Je tu i možnost najít si střelce, který by zastřelil nově zvoleného prezidenta. Také s tím mají v USA zkušenosti. Nejen, pokud jde o vlastní kandidáty, kteří se jisté vládnoucí skupině nelíbí (viz atentát na Johna Kennedyho či pokus zavraždit Donalda Trumpa). Pak střelce poslat, aby ze zálohy vystřelil, anebo vytvořit situaci, kdy někdo labilní zvedne zbraň a střelí. Toho je pak třeba urychleně také odstranit.
Někdy je možné také zinscenovat dopravní nehodu a ten, kdo vadí, v ní musí zahynout. Příkladem buď chilský velitel ozbrojených sil René Schneider (zavražděn v roce 1970), který byl proti vojenskému zásahu do voleb v Chile, demokratický prezident Brasilie Kubitschek (1976). Neměli bychom zapomenout ani na podivnou havárii Alexandra Dubčeka (1992).
Cesta podplatit vítězného venezuelského prezidenta Madura, aby otočil »kolo« jako Gorbačov s Jakovlevem a postupně přehazoval výhybky, také v úvahu nepřichází. Nepochází totiž z vrstev, v nichž se svobodně uplácí a pokládá se to za normální.
Takže, jakou variantu přijmou Spojené státy a po nich celé »demokratické společenství«, nevíme. Jen to je jisté, že premiér Fiala při svých »spanilých cestách« do Venezuely nepojede.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.