Prezident Petr Pavel opět promluvil – a jak už to u generálů bývá, nechyběl důraz na pořádek, bezpečnost a kontrolu. »Demokracie, která se nedokáže bránit, nemá moc velkou hodnotu,« pravil moudře muž, který celý život strávil ve vojenských strukturách, kde je demokracie asi tak přirozená jako vegetariánství v armádní kantýně. Česká republika se tak může těšit na budoucnost, kdy se bude bránit – možná jen před fiktivními nepřáteli, kteří budou prezidentovi vybráni. A jak víme, taková vojenská demokracie nejlépe vzkvétá tam, kde se dá jednoduše umlčet jakýkoliv nepohodlný hlas.
Demokracie na generálský způsob. Rozkaz je rozkaz!
Není divu, že prezident Pavel chápe demokracii trochu jinak než běžní smrtelníci. Celý život strávil v systému, kde se neposlouchá lid, ale rozkazy shora. A teď, když je na vrcholu, by snad měl změnit svůj pohled? Kdepak! Je přece vždy zásadový. Česká republika potřebuje pevnou ruku, která zajistí klid – a nejen na ulicích, ale i na sociálních sítích. Protože pro vojenské demokraty je sice svobodná diskuse krásná věc, ale jen do chvíle, než se v ní objeví někdo s jiným názorem. Nabízí se vtíravá otázka – kdo zde demokracii vlastně ohrožuje? A kdo ji vlastně chce »bránit«?
Obrana nebo byznys?
Když generál mluví o obraně, může se zdát, že mu jde o bezpečnost státu. Jenže ono to má i jinou rovinu – obrana je totiž skvělý obchod! Česká republika se v poslední době vyznamenala štědrými zbrojními zakázkami, takže není divu, že prezident varuje před nebezpečím a volá po dalším útoku, tedy, pardon, obraně. Vždyť každé nové hrozby se dají skvěle využít k dalšímu posilování rozpočtu armády – a samozřejmě i zbrojařského průmyslu, kde se točí zajímavé peníze. Když se přidá i »obrana« virtuálního prostoru, rázem se otevírají dveře ke kontrolním mechanismům, cenzuře a dalším výnosným projektům. V Česku i pro jeho zahraniční spolubojovníky/obchodníky.
Hlasy z Hradu
Lidé si možná mysleli, že si v roce 2023 zvolili prezidenta, ale asi ve skutečnosti dostali vojenského správce republiky. A teď, když hlava státu mluví o tom, že demokracie musí být schopná se bránit, zůstávají otázky – proti komu? Proti občanům, kteří mají vlastní názor? Proti těm, kdo nesouhlasí s linií vlády? Nebo proti všem, kdo se nenechají zastrašit slovními cvičeními o bezpečnosti? A kdo vlastně tyto hlasy formuluje? Ať už je odpověď jakákoliv, jedno je jisté – neměli bychom nechat demokracii odvát militantním větrem, který zavání starým autoritářstvím zabaleným do módního kabátu.
Jan Klán